Alexej Kosygin
Alexej Nikolajevič Kosygin (rusky Алексей Николаевич Косыгин, 8. únorajul./ 21. února 1904greg. Petrohrad – 18. prosince 1980, Moskva) byl sovětský politik, funkcionář Komunistické strany Sovětského svazu. Byl členem ÚV KSSS (1939–1980), kandidátem politbyra (1946–1948, 1952–1953, 1957–1960), členem politbyra (1948–1952, 1960–1980). V letech 1964 až 1980 byl předsedou Rady ministrů Sovětského svazu, tj. vlády SSSR.
| Alexej Nikolajevič Kosygin | |
|---|---|
 Kosygin při návštěvě Toulouse v roce 1966 | |
| 5. předseda Rady ministrů SSSR | |
| Ve funkci: 14. října 1964 – 23. října 1980 | |
| Předchůdce | Nikita Sergejevič Chruščov |
| Nástupce | Nikolaj Alexandrovič Tichonov |
| 8. předseda Rady lidových komisařů RSFSR | |
| Ve funkci: 23. června 1943 – 23. března 1946 | |
| Předchůdce | Ivan Sergejevič Chochlov |
| Nástupce | Michail Ivanovič Rodionov (jako předseda Rady ministrů RSFSR) |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Sovětského svazu (od 1927) |
| Narození | 8.jul. / 21. února 1904greg. Petrohrad, Ruské impérium |
| Úmrtí | 18. prosince 1980 (ve věku 76 let) Moskva, Sovětský svaz |
| Místo pohřbení | Hřbitov u Kremelské zdi |
| Děti | Ljudmila Aleksejevna Gvišiani |
| Příbuzní | Alexei Gvishiani (vnuk) |
| Alma mater | Saint Petersburg State University of Technology and Design |
| Profese | politik a inženýr |
| Ocenění | Leninův řád (1939) Řád rudého praporu (1943) Leninův řád (1944) Leninův řád (1954) Leninův řád (1964) … více na Wikidatech |
| Commons | Alexei Kosygin |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vzestup
editovatBěhem čistek kolem roku 1937 prodělal závratnou kariéru. Od roku 1935 pracoval v textilních závodech v Leningradské oblasti. Od roku 1939 byl členem sovětského kabinetu (rada lidových komisařů SSSR, RLK) jako lidový komisař textilního průmyslu (1939–1940).
Svým kariérním vzestupem v leningradské oblasti byl spojen se stranickou klikou A. A. Ždanova, tak jako N. A. Vozněsenskij, A. A. Kuzněcov a další. Toto politické seskupení v letech 1939–1949 zaujalo důležité místo v sovětské mocenské hierarchii a aktivně vstupovala do mocenských bojů v Kremlu. Kosygin se stal Stalinovým favoritem a specialistou na lehký a spotřební průmysl, státní finance a plánování.
Během pozdního stalinismu působil v řadě klíčových funkcí. Vykonával funkci náměstka předsedy rady lidových komisařů (RLK) SSSR (1940–1953), předsedy RLK RSFSR (1943–1946), ministra financí (1948) a vedl různá specializovaná byra resortních ministrů v Radě ministrů SSSR.
Zásadním zlomem v jeho kariéře byla Ždanovova smrt v roce 1948, leningradská aféra (1949–1950) a vzestup kliky kolem Gregorije Malenkova a Lavrentije Beriji. Tehdy částečně ztratil Stalinovu důvěru a jeho život visel na vlásku. Sám si nebyl jistý svým dalším setrváním ve vrcholné politice a vůbec na svobodě.
Na XIX. sjezdu KSSS v říjnu 1952 se jeho politický pád projevil ztrátou členství v novém politbyru (prezidiu ÚV). Po Stalinově smrti, když došlo k dělení moci mezi jeho pohrobky, byl Kosygin opominut úplně a přestal být i kandidátem předsednictva ÚV.
V prvních letech po Stalinově smrti 1953–1957 se propadl na žebříčku, i když znovu byl jmenován náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a později se spolupodílel na vytváření plánů rozvoje ekonomiky. Cestu do předsednictva mu otevřely dramatické zvraty ve vztazích uvnitř předsednictva ÚV KSSS – pád starých členů politbyra Molotova, Kaganoviče, Malenkova, oslabení pozic mladých technokratů M. G. Pervuchina, a M. Z. Saburova v roce 1957.
Předseda vlády
editovat
Chruščov, který upevňoval své pozice ve vládním kabinetu, se potřeboval opřít o zkušené ekonomy a znalce sovětského hospodářství. Jedním z nich se stal i Kosygin. Postupně vystoupal na post prvního náměstka předsedy Rady ministrů – tedy přímo Chruščova. Vzhledem k tomu, že se Chruščov zabýval zejména řízením zahraniční politiky a stranického aparátu, na ekonomiku (mimo experimenty v zemědělství) mu příliš času nezbývalo. Kosygin tak začal fakticky plnit úlohu předsedy vlády.
Když byl v říjnu 1964 Chruščov stranickou oligarchií svržen, Kosygin byl jmenován předsedou Rady ministrů oficiálně. V zemi se vytvořilo kolektivní vedení, v jehož čele stanul triumvirát Brežněva, Kosygina a Nikolaje Podgorného, doplněný Michailem Suslovem, A. Šeljepinem a dalšími členy politbyra. Zpočátku se zdálo, že Kosygin nahradí nevýrazného Brežněva, ale opak se stal realitou.
V prvních letech působení v úřadu vystupoval aktivně a předkládal řadu návrhů na reformu ekonomiky. Hlavní slovo si také přisvojil v otázkách zahraniční politiky. Nenalezl však podporu ani u sovětské technokracie či regionech a už vůbec ne uvnitř stranického aparátu ÚV. Konzervativní postoj Brežněva a jeho politbyra však hlubším a systémovým změnám zabránil. Stal se tak pouhým vykonavatelem stranických rozhodnutí a jeho význam pozvolna upadal.
Ještě během řešení krize v ČSSR v období pražského jara vystupoval s Brežněvem jako rovnocenný partner. Proslulou se stala jeho neformální návštěva Československa spojená s ozdravným pobytem v Karlových Varech. Jeho postoj k československým reformám však nebyl oproštěn od sovětských dogmat, a proto vystupoval proti dubčekovské politice, i když se v Kremlu řadil mezi umírněné a odpůrce unáhleného vojenského řešení. Nakonec on i váhavý Brežněv byli přesvědčeni jestřáby a dali souhlas k vojenskému zásahu.
Konec kariéry
editovatKolektivní vedení však brzy vzalo za své. Stále více se ocital pod palbou stranických aparátčíků. Brežněv se všemožně snažil oslabovat jeho úlohu, i když k samotnému odvolání se dlouho neodhodlal. V sedmdesátých letech se zhoršoval Kosyginův zdravotní stav a přišel o zásadní vliv na sovětskou politiku. Stagnaci ekonomiky již nemohl ovlivnit.
Krátce před smrtí byl v tichosti zbaven svého úřadu i členství v politbyru. Jeho nástupcem se stal Brežněvův chráněnec Nikolaj Alexandrovič Tichonov. Teprve smrt mu přinesla větší publicitu – byl slavnostně pohřben vedle Leninova mauzolea u Kremelské zdi. Takovéto pocty se dostalo jen několika desítkám sovětských státníků.
Vyznamenání
editovatSovětská vyznamenání
editovat
Hrdina socialistické práce – 20. února 1964 a 20. února 1974
Leninův řád – 7. dubna 1939, 22. února 1944, 20. února 1954, 20. února 1964, 20. února 1974 a 2. prosince 1974
Řád Říjnové revoluce – 20. února 1979
Řád rudého praporu – 7. března 1943
Zahraniční vyznamenání
editovat
Řád Klementa Gottwalda (Československo) – 21. února 1979[1]
Řád Bílého lva I. třídy (Československo) – 1970
velkokříž Řádu peruánského slunce (Peru)[2]
Řád za zásluhy Polské republiky (Polsko)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti (zřízen vládním nařízením č. 14/1953 Sb. ze dne 3. února 1953, respektive vládním nařízením č. 5/1955 Sb. ze dne 8. února 1955): Seznam nositelů (podle matriky nositelů) Dostupné online
- ↑ Central Asian Research Centre (1979). USSR and Third World. 8. Indiana University: Central Asian Research Centre. S. 64
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej Nikolajevič Kosygin na Wikimedia Commons 
Osoba Alexej Kosygin ve Wikicitátech- Já nejsem politik, já jsem inženýr pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje množství podrobných informací o životě Alexeje Kosygina, o jeho působení na sovětskou i mezinárodní politiku.
