Anatol Bigot de Saint-Quentin
Anatol hrabě Bigot de St. Quentin (německy Anatol Graf Bigot von Saint-Quentin) (7. března 1849 Vídeň – 11. září 1932 Jadova, Rumunsko) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1869 a řadu let strávil u vojenské posádky v Brandýse nad Labem, kde byl nakonec velitelem pluku. V letech 1903–1913 zastával funkci nejvyššího hofmistra vrchního velitele armády arcivévody Bedřicha, v roce 1913 odešel na penzi v hodnosti generála jezdectva.
| Anaton hrabě Bigot de St. Quentin | |
|---|---|
 Generálmajor hrabě Anatol Bigot (1904) | |
| Nejvyšší hofmistr arcivévody Bedřicha | |
| Ve funkci: 1903 – 1913 | |
| Předchůdce | Václav Koc z Dobrše |
| Nástupce | Johann Herbert von Herberstein |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | generál jezdectva (1913), polní podmaršál (1908), generálmajor (1904) |
| Narození | 7. března 1849 Vídeň |
| Úmrtí | 11. září 1932 (ve věku 83 let) Nova Zhadova |
| Titul | hrabě |
| Choť | Helene von Flondor |
| Děti | Desireè Gräfin Bigot de Saint Quentin |
| Příbuzní | Heinrich Marenzi, Graf von Tagliuno und Talgate, Markgraf von Val Oliola, Freiherr von Marenzfeldt und Scheneck[1] a Franziska, Gräfin Marenzi von Tagliuno und Talgate[2] (vnoučata) |
| Profese | důstojník |
| Ocenění | Řád červené orlice 2. třídy Řád Albrechtův Řád Fridrichův |
| Commons | Anatol von Bigot de Saint-Quentin |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Pocházel ze starého francouzského šlechtického rodu, který se v 18. století usadil v habsburské monarchii. Narodil se jako syn c. k. majora Augusta Bigota de St Quentin (1804–1848), který padl během revoluce v Uhrách, matka Henrietta (1816–1903) pocházela z moravského rodu Podstatských-Thonsernů.[3] Anatol studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a aktivní službu začal v roce 1869 jako poručík u 13. dragounského pluku. V roce 1883 získal titul c. k. komořího, v té době sloužil jako rytmistr u 13. pěšího pluku v Brandýse nad Labem.[4] Později byl přeložen k hulánskému pluku č. 4 do Lvova a v hodnosti majora byl od roku 1892 křídelním pobočníkem císaře Františka Josefa. V roce 1895 byl jmenován podplukovníkem a stal se zástupcem velitele 11. dragounského pluku.[5]
V roce 1897 byl povýšen na plukovníka a převzal velení 7. dragounského pluku v Brandýse nad Labem, kde strávil šest let.[6] V letech 1903–1913 zastával funkci nejvyššího hofmistra arcivévody Bedřicha, vrchního velitele armády. V této funkci pobýval na sídlech arcivévody Bedřicha v Bratislavě, Židlochovicích nebo Mosonmagyaróváru, absolvoval s ním také cesty do zahraničí.[7] V armádě postoupil do hodností generálmajora (1904) a polního podmaršála (1908). Mezitím byl také jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence (1904).[8] K datu 1. ledna 1913 byl penzionován a obdržel čestnou hodnost generála jezdectva.[9][10] Po zániku monarchie žil v soukromí ve Vídni, často ale pobýval také na statcích v Rumunsku, které získal sňatkem. Zemřel ve věku 83 let v roce 1932 na zámku Jadova v Rumunsku (dnes Stara Zhadova, Ukrajina)
Rodina
editovatOženil se až ve zralém věku, jeho manželkou se v roce 1898 stala Elena von Flondor (1866–1930).[11] Sňatek se konal v Černovicích, kde Elenina rodina patřila ke společenské elitě s významným podílem na veřejném životě.[12] Elena do manželství věnem přinesla statky v Bukovině, kde rodina také později sídlila.[13] Z manželství se narodily tři děti. Nejstarší syn Douglas (1899–1982) vynikl jako entomolog a byl autorem řady odborných prací. Mladší syn Friedrich Georg (1906–1900) byl inženýrem. Dcera Desiderie (1900–1999) se provdala za hraběte Franze Emila Marenziho.
Anatolův strýc Karel Bigot de Saint-Quentin (1805–1884) dosáhl v armádě hodnosti generála jezdectva a svou kariéru zakončil jako velitel v Haliči.
Řády a vyznamenání
editovatBěhem vojenské služby v armádě získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku, jako dlouholetý nejvyšší hofmistr arcivévody Bedřicha s ním absolvoval cesty do zahraničí a díky tomu získal ocenění i od řady cizích panovníků.[14]
Řád železné koruny I. třídy (Rakousko-Uhersko)
Vojenská záslužná medaile (Rakousko-Uhersko)- Vojenský záslužný kříž (Rakousko) (Rakousko-Uhersko)
velkokříž Viktoriina řádu (Spojené království)
Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
Řád koruny I. třídy (Prusko)
Železný kříž (Prusko)
velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
komandér Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
Řád Takova (Srbsko)
rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
velkokříž Řádu Fridrichova (Württembersko)
Řád zähringenského lva (Bádensko)
velkokříž Řádu koruny (Belgie)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ Rodokmen rodu Podstatských dostupné online
- ↑ Kais. königl. Militär Schematismus für 1884; Vídeň, 1883; s. 521, 571 dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1896; Vídeň, 1895; s. 608, 668 dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1898; Vídeň, 1897; s. 171 dostupné online
- ↑ HOLEC, Roman: Bratislavskí Habsburgovci; Bratislava, 2019; s. 75–77 ISBN 978-80-569-0254-7
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 220 dostupné online
- ↑ Seznam generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 16 dostupné online
- ↑ Rodina Anatola Bigota de St.Quentin na webu geni.com dostupné online
- ↑ Historie rodiny Flondor dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser; Gotha, 1920; s. 120 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Anatola Bigota in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 41 dostupné online