Anton Bellmond

Antonín Bellmond z Adlerhorstu (německy Anton Edler Bellmond von Adlerhost) (3. ledna 1863 Olomouc – 29. května 1925 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1882 a jako nižší důstojník sloužil u různých posádek v celé monarchii, několik let strávil také v Čechách. Za první světové války byl ředitelem Tereziánské vojenské akademie, v letech 1914–1915 se také aktivně zúčastnil bojů na východní frontě. V c. k. armádě nakonec dosáhl hodnosti generála pěchoty (1917) a v závěru války zastával funkci prezidenta Nejvyššího vojenského soudního dvora ve Vídni (1917–1918).

Anton Bellmond von Adlerhorst
Prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora
Ve funkci: 1917 – 1918
Ředitel Tereziánské vojenské akademie
Ve funkci: 1915 – 1917
Ve funkci: 1914 – 1914
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)
Narození	3. ledna 1863 Olomouc
Úmrtí	29. května 1925 (ve věku 62 let) Vídeň
Ocenění	Jubilejní pamětní medaile 1898 (1898) Vojenský záslužný kříž 3. třídy (1904) Vojenský jubilejní kříž (1908) Řád železné koruny 3. třídy (1909) Řád železné koruny 2. třídy (1915) … více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Erb rodu Bellmondů

Narodil se v Olomouci jako starší syn c. k. plukovníka Karla Bellmonda (1824–1889) povýšeného v roce 1875 do šlechtického stavu a jeho manželky Heleny, rozené Schlomkové (1841–1921). Anton získal první vojenskou průpravu na kadetní jezdecké škole v Hranicích (1876–1879), poté vystudoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě (1879–1882) a v roce 1882 nastoupil jako poručík k pěchotnímu pluku č. 36 v Liberci, již o rok později byl přeložen do Štýrského Hradce. V letech 1886–1888 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a v roce 1888 byl v hodnosti nadporučíka zařazen do důstojnického sboru generálního štábu, sám poté působil jako učitel taktiky na kadetní škole ve Vídni. Mezitím také sloužil u posádek ve Vídni, Jaroslavi, Josefově a Kutné Hoře. V hodnosti majora (1898) byl přidělen k 8. armádnímu sboru v Praze, od roku 1900 sloužil v Mostaru. Jako podplukovník (1901) poté několik let strávil v Prešově a v hodnosti plukovníka (1905) byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 101 ve Vídni, kde setrval pět let.

V roce 1910 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. K datu 1. května 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a v srpnu 1914 byl jmenován ředitelem Tereziánské vojenské akademie, již v říjnu téhož roku byl ale povolán do aktivní služby a jako velitel 11. pěchotní divize bojoval na východní frontě, zúčastnil se také obrany pevnosti v Přemyšlu. V prosinci 1915 byl odvolán a znovu převzal vedení Tereziánské vojenské akademie. V roce 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty a nakonec byl v závěru monarchie prezidentem Nejvyššího vojenského soudního dvora (1917–1918). K datu 1. ledna byl penzionován a poté žil v soukromí ve Vídni.

Řády a vyznamenání

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1904)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou a válečnou dekorací (1917)

Zahraničí

• Řád lva a slunce IV. třídy (Persie, 1890)
• Řád červené orlice II. třídy (Německo, 1910)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo, 1910)
• Železný kříž II. třídy (Německo, 1915)
• Královský řád za vojenské zásluhy (Bulharsko, 1916)
• Kříž Fridricha Augusta I. a II. třídy (Oldenbursko, 1917)

Rodina

Oženil se v roce 1908 ve Štýrském Hradci, jeho manželkou byla Elisabeth Rosalia von Ferro, ovdovělá hraběnka Belrupt-Tissac (1876–1912), která zemřela v Českých Budějovicích. Manželství zůstalo bez potomstva.

Jeho mladší bratr Karl Ernst (1866–1937) sloužil také v armádě, dosáhl hodnosti polního podmaršála a před první světovou válkou zastával funkci šéfa prezidiální kanceláře na ministerstvu války.

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 74–75 (heslo Anton Bellmond) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2025; Praha, 2015; s. 78–79 (heslo Bellmond z Adlerhorstu) ISBN 978-80-85955-48-4

Externí odkazy

• Anton Bellmond von Adlerhorst in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Autoritní data	GND: 143891235 ISNI: 0000 0001 1822 4932 VIAF: 169241691