Béla Ambró de Adamócz

Béla Ambró de Adamócz (německy Adalbert Ambró von Adamócz) (3. září 1849 Adamovce – 13. července 1927 Bratislava) byl rakousko-uherský diplomat. Ve službách ministerstva zahraničí působil od roku 1873, v nižších funkcích strávil řadu let v Itálii a Německu. V letech 1899–1908 byl rakousko-uherským velvyslancem v Japonsku.

Béla Ambró de Adamócz
Erb rodu Ambró de Adamócz
Rakousko-uherský velvyslanec v Japonsku
Ve funkci: 1899 – 1908
Předchůdce	Christoph hrabě von Wydenbruck
Nástupce	Guido baron von Call
Narození	3. září 1849 Adamovce
Úmrtí	13. července 1927 (ve věku 77 let) Bratislava
Ocenění	Řád Františka Josefa, Leopoldův řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Zámek v Adamovcích, sídlo rodu Ambró v 18. a 19. století

Pocházel ze starého šlechtického rodu z Horních Uher nobilitovaného v roce 1655. Narodil se na zámku Adamovce jako nejstarší ze tří synů Alberta Ambró (1823–1916) a jeho manželky Amandy Reviczké (1820–1904). Po středoškolských studiích absolvoval jednoroční dobrovolnou službu v c. k. armádě, v hodnosti poručíka 27. pěšího pluku byl v roce 1874 převeden do stavu záloh. Bélův vstup do diplomatických služeb souvisel s početnějším zastoupením uherské šlechty v éře ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, od roku 1873 byl nižším úředníkem na ministerstvu zahraničí. Řadu let poté strávil v Itálii, kde začínal jako atašé v Římě, na stejné pozici pak působil v Berlíně. Později byl vyslaneckým tajemníkem a vyslaneckým radou ve Vatikánu a zároveň zplnomocněncem pro církevní záležitosti. U Svatého stolce byl nakonec krátce velvyslaneckým radou, respektive legačním radou I. kategorie (1898–1899).

V letech 1899–1908 byl rakousko-uherským vyslancem v Tokiu, současně byl pověřen vedením diplomatického zastoupení v Siamu, kde bylo stálé rakousko-uherské vyslanectví zřízeno až v roce 1912. Jeho důležitá úloha pozorovatele vztahů Japonska k evropským mocnostem se projevila především v době rusko-japonské války (1904–1905), kdy v Evropě platil za jednoho z nejlépe informovaných a informujících diplomatů na Dálném východě. Zlepšené vztahy mezi Vídní a Tokiem vedly v roce 1907 k povýšení rakousko-uherského diplomatického zastoupení na velvyslanectví. Jako nově jmenovaný velvyslanec předal v březnu 1907 pověřovací listiny císaři Mucuhitovi. V listopadu 1908 byl z Tokia odvolán a od té doby žil v soukromí.

Během svého dlouholetého pobytu v Římě se v roce 1885 oženil s italskou šlechtičnou markýzou Filomenou Cavaletti-Rondini (1863–1927), která byla později jmenována dámou Řádu hvězdového kříže. Manželství zůstalo bezdětné.

K Bélovu rodnému zámku v Adamovcích patřil velkostatek o rozloze 1 800 hektarů půdy, otec tento majetek prodal koncem 19. století italské rodině Sizzo-Norris.

Tituly a ocenění

Jako příslušník starého šlechtického rodu byl v roce 1867 jmenován c. k. komořím a ve funkci velvyslance obdržel v roce 1907 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během diplomatické služby získal několik ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.

Rakousko-Uhersko

• komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1911)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1911)

Zahraničí

• komandér Řádu Františka I. (Itálie)
• důstojník Řádu sv. Mořice a Lazara (Itálie)
• komtur Řádu Pia IX. (Papežský stát)
• Řád thajské koruny I. třídy (Siam)
• Řád Medžidie III. třídy (Osmanská říše)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• rytíř Řádu sv. Michaela (Bavorsko)

Odkazy

Literatura

• SKŘIVAN, Aleš a kolektiv: Zdvořilý nezájem. Ekonomické a politické zájmy Rakousko-Uherska na Dálném východě 1900–1914; Praha, 2014; 256 s. ISBN 978-80-86781-23-5