Cysticerkóza
Cysticerkóza (také neurocysticerkóza) je celosvětově rozšířené onemocnění lidí vyvolané larvami (cysticerky) tasemnice Taenia solium. Onemocnění je charakterizováno přítomností cysticerků T. solium v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ale i ve svalech, očích a v podkoží. Neurocysticerkóza je hlavní infekční příčinou získané epilepsie a zároveň jde o nejčastější parazitární onemocnění postihující centrální nervový systém na světě. Incidence cysticerkózy je nejvyšší ve státech subsaharské Afriky, Mexiku, Jižní Americe, Indii a v Číně. Na neurocysticerkózu na světě ročně umře kolem 50 000 lidí.
| Cysticerkóza | |
|---|---|
 | |
| Klasifikace | |
| MKN-10 | B69. |
| MeSH | D003551 |
| Klinický obraz | |
| Postižený systém | centrální nervová soustava, oko, svalová soustava, podkoží |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Etiopatogeneze a přenos
editovatPůvodcem je tasemnice dlouhočlenná (T. solium). Definitivním hostitelem T. solium je člověk (dospělé tasemnice ve střevech) a mezihostitelem je prase domácí a prase divoké. Člověk však figuruje i jako alternativní mezihostitel, tzn. může se nakazit vajíčky tasemnice.[1] Je to dáno podobnou fyziologií lidského a prasečího trávení. Cysticerkóza T. solium se krom člověka a prasat velmi výjimečně objevuje i u ovcí, koz a psů.[2] Člověk se nakazí vajíčky T. solium z kontaminované potravy, vody, při nedostatečné hygieně. Důležitým faktem je, že cysticerkózou mohou onemocnět i lidé, kteří nekonzumují vepřové maso, a vegetariáni.[3] Jako častý způsob přenosu byla popsána tzv. vnější autoinfekce (fekálně-orální cesta), kdy člověk s dospělou tasemnicí ve střevech se nakazí sám vajíčky pocházejících z okolí vlastního anu či spodního prádla.[1] Tento fakt potvrzuje, že téměř 25 % pacientů s neurocysticerkózou mělo rovněž dospělou tasemnici ve střevech.[3] V mnoha parazitologických učebnicích je uváděna i tzv. vnitřní autoinfekce, při které se antiperistaltickými pohyby střeva dostanou zralé proglotidy do žaludku. Zde dojde k uvolnění onkosfér z vajíček a následné penetraci do krevního oběhu a vzniku cysticerkózy.[2] Nicméně pro tuto hypotézu navrženou Rudolfem Leuckartem již v roce 1856 nebyly doposud podány žádné důkazy.[1]
Z pozřených vajíček se působením trávicích enzymů v žaludku a duodenu uvolní larvy onkosféry, které penetrují střevní stěnu a krví jsou rozneseny do celého těla. V místě, kde se uchytí, encystují (přemění se v cysticerkus). Cysticerkus dozraje během 2-3 měsíců a žije několik let.[3] Zralé cysticerky jsou až 1 cm velké cysty, oválného až kulovitého tvaru, jež obsahují jeden invaginovaný protoskolex.[1] Cysticerky procházejí během infekce několika stádii. Na počátku aktivní cysticerky potlačují různými mechanismy imunitní odpověď a zabraňují tak vzniku zánětlivého ložiska (vezikulární stádium). Jakmile cysticerkus ztratí schopnost potlačit imunitní odpověď hostitele, je stěna cysty postupně infiltrována mononukleáry. Zánětlivý infiltrát prostoupí i dovnitř cysty (koloidní stádium). S progresí imunitní odpovědi dochází k zániku dutiny cysty a následné kalcifikaci (kalcifikační stádium).[4]
Symptomatologie
editovatProjevy cysticerkózy jsou velmi různorodé a odvíjejí se od lokalizace cysticerků v těle, jejich počtu, stáří infekce či imunitní odpovědi. Obecně se cysticerkóza dělí do několika forem dle lokalizace: neurocysticerkóza (cysticerky v mozku a míše), cysticerkóza očí, cysticerkóza svalů, cysticerkóza podkoží.[3]
Neurocysticerkóza
editovatJe charakterizována 3 základními syndromy: konvulze (epileptický záchvat), intrakraniální hypertenze a psychiatrické poruchy.[1]
Cysticerkóza očí
editovatMéně častá (pouze 1-3 % pacientů s cysticerkózou). Projevuje se různými poruchami zraku.[3]
Cysticerkóza svalů
editovatProbíhá často asymptomaticky, většinou současně s neurocysticerkózou. Při masivní infekci může docházet k pseudohypertrofii svaloviny. Je popsána i cysticerkóza srdeční svaloviny.[3]
Cysticerkóza podkoží
editovatCysticerky v podkoží se projevují nejčastěji přítomností malých, bolestivých nodulů v oblasti paží a na hrudníku. Po několika měsících až letech noduly zvazivovatějí a následně vymizí.[3]
Diagnostika
editovatDiagnostika cysticerkózy je obtížná a musí vycházet vždy z kombinace anamnestických údajů, klinického vyšetření a speciálních zobrazovacích metod. K detekci cyst v mozku se používá tomografické vyšetření a magnetická rezonance. Kalcifikované cysty ve svalech lze detekovat rentgenovým vyšetřením. V některých případech lze odebrat bioptát a provést histologické určení. Ze sérologických metod se používají Western blot nebo ELISA k detekci specifických protilátek proti cysticerkům. Protilátky se stanovují buď ze séra nebo z mozkomíšního moku.[3][5]
Terapie
editovatK léčbě cysticerkózy se používají různé kombinace anthelmintik (albendazol nebo prazikvantel), kortikosteroidů, antiepileptických léků. V indikovaných případech (u očí) se může cysticerkus odstranit chirurgicky.[3][5]
Cysticerkóza v kultuře
editovatO případu neurocysticerkózy u pacientky Rebeccy Adler pojednává Pilotní díl seriálu Dr. House. V animované patogenezi je uvedena právě sporná vnitřní autoinfekce, tedy zanesení vajíček T. solium antiperistaltickými pohyby ze střeva do žaludku. Dále se o neurocysticerkóze také můžeme dozvědět ze seriálu Chirurgové (s05e15), kdy je bratr Addison Montgomeryové (dříve Shepherdové), přivezen do Seattlu Grey právě s parazity v mozku.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e Webbe G. Human cysticercosis: parasitology, pathology, clinical manifestations and available treatment. Pharmacol Ther.. 1994, roč. 64, čís. 1, s. 175–200. Dostupné online. PMID 7846114.
- ↑ a b JURÁŠEK, V.; DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. Bratislava: Príroda, 1993. 382 s. ISBN 80-07-00603-6.
- ↑ a b c d e f g h i García H. H., Gonzalez A. E., Evans C. A., Gilman R. H. Taenia solium cysticercosis. Lancet. 2003, roč. 362, čís. 9383, s. 547–556. PMID 12932389.
- ↑ White A. C. Jr. Neurocysticercosis: updates on epidemiology, pathogenesis, diagnosis, and management. Annu Rev Med. 2000, roč. 51, s. 187–206. PMID 10774460.
- ↑ a b García H. H., Evans C. A., Nash T. E., Takayanagui O. M., White A. C. Jr. et al. Current consensus guidelines for treatment of neurocysticercosis. Clin Microbiol Rev.. 2002, roč. 15, čís. 4, s. 747–756. Dostupné online. PMID 12364377.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu cysticerkóza na Wikimedia Commons - Neurocysticercosis[nedostupný zdroj]