Wikipedie

Gallienus

Římský císař v letech 253-268.

Publius Licinius Egnatius Gallienus (218[1] – září 268 u Milána) byl římský císař vládnoucí v letech 253–268. Jeho otcem byl Publius Licinius Valerianus, pozdější císař, matkou Egnatia Mariniana, dcera Egnatia Victora Mariniana.

Gallienus
Narození218
Úmrtí268 (ve věku 49–50 let)
Mediolanum
Povolánístarořímský politik, básník, starořímský voják a politik
Nábož. vyznánínáboženství ve starověkém Římě
ChoťSalonina
Partner(ka)Pipara
DětiValerianus mladší
Saloninus
Marinianus
Quintus Julius Gallienus
RodičeValerianus a Egnatia Mariniana
RodValerian dynasty
PříbuzníValerianus (sourozenec)
Galliena
Funkceřímský císař (253–268)
římský senátor
římský konzul
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mezi císaři panujícími ve 3. století měl Gallienus zvláštní postavení. Byl císař s intelektuálními zájmy a širokým rozhledem, jenž převyšoval většinu svých současníků. Byl velmi schopný řečník, jeho zálibou byla řecká kultura a podporoval novoplatonského filozofa Plótína. Zároveň byl však i dobrý vojevůdce a organizátor, což v neklidném 3. století bylo důležité.

Původ a kariéra

editovat

Gallienus pocházel z urozené senátorské rodiny, z matčiny strany snad svázané s Etrurií, konkrétně s městem Falerii Novi.[2] S manželkou Iulií Saloninou měl tři syny, Valeriana, Salonina a Mariniana, posledního zcela jistě už jako samovládce. Jeho kariéra před rokem 253, kdy se jeho otec Valerianus stal císařem, je zcela neznámá. svůj první konzulát zastával až v roce 254.

Proklamace za císaře

editovat

Do čela římské říše se Gallienus dostal v září či v říjnu 253, jen několik týdnů po otcově vítězství v občanské válce s Aemilianem, když mu bylo zhruba 35 let. Nejprve ho provolali caesarem, ale brzy poté i augustem, čímž formálně získal stejné postavení jako jeho otec Valerianus.[3] Bližší okolnosti proklamace nejsou známy, je však zřejmé, že císař Valerianus tím navazoval na politiku Maximina Thráka, Philippa Araba, Decia a Treboniana Galla, kteří ve snaze zvýšit prestiž svého rodu zahrnuli syny tituly a výsadami. Během občanské války, která mu zajistila trůn, vyplenili Peršané řadu syrských měst včetně lidnaté Antiochie nad Orontem a také germánské kmeny sporadicky útočily na provincie podél Rýna a Dunaje. Bylo třeba bojovat na několika frontách současně a Gallienus jako dospělý muž mohl být v tomto směru jen k užitku.

Otcovým spoluvladařem

editovat
Chronologie Gallienovy vlády
253 prohlášen otcem za spoluvládce
254–256 pobyt na Balkáně
257–259 pobyt na Rýně
260 vítězství nad Alamany u Milána; otcovo zajetí Peršany
260–261 boje s uzurpátory
264 pobyt v Řecku
265 tažení proti Postumovi
268 vítězství nad Góty; smrt u Milána

Oba císaři se roku 254 vypravili do boje. Valerianus se rozhodl, že sám obnoví klid ve východních provinciích, zatímco syn měl střežit hranici na Dunaji.[4] V příštích sedmi letech své vlády, snad s výjimkou krátkého období v roce 257 trávil Gallienus čas pouze ve vojenských táborech. Gallienův vojevůdce Aureolus v tomto období vyjednal s markomanským vládcem Attalem dohodu o ochraně římských hranic na Dunaji. Zárukou plnění dohody byla Attalova dcera Pipara, kterou Aureolus vzal do Říma jako rukojmí. Pipara se stala Gallienovou milenkou či konkubínou.[5] Gallienus poté střídavě bojoval na Balkáně i na Rýně a patrně v této době začal reformovat římskou armádu. Vytvořil mobilní těžkou jízdu pod Aureolovým vedením, jež mohla být rychle nasazena na jakékoli ohrožené místo v pohraničí. Svého syna Valeriana ustanovil caesarem a po jeho předčasné smrti udělil stejnou hodnost i mladšímu synu Saloninovi. V bitvě u Milána porazily císařské legie alamanské nájezdníky, čímž Gallienus ochránil samotný Řím.

Samovládce

editovat

Krize a konsolidace moci

editovat

Asi v červnu 260 upadl císař Valerianus u Edessy do perského zajetí, a Gallienus se tak ocitl nezávidění hodném postavení. Nejenže se načas zhroutila celá římská obrana na východě a Peršané vyplenili provincie Sýrii, Kilíkii a Kappadokii, ale proti Gallienovi rychle povstalo několik provinčních velitelů, usilujících svrhnout celý valerianovský rod.[6] Trvalo téměř půldruhého roku, než Gallienus dostal situaci pod kontrolu. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě, Macriana, Quieta a Aemiliana zlikvidovali jeho velitelé a spojenci. Na západě mu odepřela poslušnost Galie, Británie a Hispánie, kde se zmocnil vlády dolnogermánský místodržitel Marcus Cassianius Postumus, na východě padlo do rukou palmýrského knížete Septimia Odaenatha přinejmenším pět provincií. I když Odaenathus uznával Galliena za svého císaře a jen Postumus se otevřeně stavěl na odpor, krize z let 260–261 podstatně oslabila moc římského ústředí.

 
Gallienův triumfální oblouk v Římě, postavený z iniciativy Marka Aurelia Victora v roce 262

Mezi lety 261 a 264 žil Gallienus převážně v Římě, kde se zabýval konsolidací římské správy a vojenství. Na jeho příkaz byli senátoři zbaveni velitelských míst v armádě[7] a nejvyšší vojenské funkce mohl od té doby zastávat každý, kdo se osvědčil v boji. Gallienus také dosadil do čela provincií příslušníky nižšího stavu jezdců, jež pokládal v mnoha směrech za kompetentnější než senátory, a ukončil násilné akce proti křesťanům, nařízené otcem před rokem 260.[8] I když byla 60. léta 3. století jeho vláda náročná, přesto se věnoval i kultuře, především ve vztahu k Řecku. V roce 264 se rozhodl podniknout cestu do Attiky, v Athénách převzal úřad archónta eponyma a dal se zasvětit do eleusínských mystérií. Uvažoval také o výstavbě města filozofů v jižní Itálii, které mělo nést jméno Platónopolis.[9] V tom mu však zabránily další politické problémy.

Poslední léta na trůně

editovat

V roce 265 vytáhl v čele vojska proti Postumovi, porazil ho v bitvě, v průběhu dalších operací byl však zraněn a přinucen výpravu odvolat. Byl to jeden z mála vojenských neúspěchů, jež za své patnáctileté vlády utržil. Při výpravě proti Gótům a Herulům, kteří v roce 267 poplenili jeho oblíbené Řecko, byl úspěšnější. V bitvě na řece Nestu v Makedonii germánské kmeny porazil.

V době, kdy ještě doznívaly boje s Góty, se vnitropolitická situace opět drasticky vyostřila. V první polovině roku 268 Galliena zradil velitel jezdectva Aureolus a v říši vypukla občanská válka. Gallienus svěřil pronásledování Gótů svému vojevůdci Marcianovi, porazil Aureola u dnešního Ponterola v Itálii, při obléhání Milána ho však zavraždili spiklenci kolem prefekta prétoriánů Heracliana (cca září 268).[10] Nový císař Claudius II., který o spiknutí věděl, pak nechal Galliena na nátlak vojáků konsekrovat.[11]

Gallienův obraz v pramenech

editovat

V latinské historické tradici je Gallienus většinou líčen jako slabošský tyran, který se nejen nestará o vládní záležitosti, ale je přímo odpovědný za všechny problémy impéria v 50. a 60. letech 3. století. Důvodem patrně byly Gallienovy vojenské reformy, které připravily o vliv římskou senátorskou elitu, jež tehdy určovala „veřejné mínění“, a ta Gallienovi jeho rozhodnutí nikdy neodpustila. Naopak řecké prameny, tolik nezatížené stavovskou optikou, zobrazily císaře ve velmi příznivém světle, jako energického velitele a mírného vládce. Jejich názor dnes sdílejí i moderní historikové.

Poznámky a reference

editovat
  1. ↑ Epitome de Caesaribus 33, 3
  2. ↑ KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle: Grundzüge einer römischen Kaiserchronologie. [s.l.]: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. 399 s. Dostupné online. ISBN 978-3-534-13289-8. S. -218. (německy) 
  3. ↑ Aurelius Victor 32, 3; Eutropius 9, 7; CIL VIII 10132; AE 1967, č. 584; Hermann Dessau, Inscriptiones Latinae Selectae 531, Berlin 1962.
  4. ↑ O rozdělení úkolů píše Zósimos I, 30. Gallienův pobyt na Dunaji se vyvozuje z aktivity mincovny ve Viminaciu – Zosimos píše jen obecně o tom, že Gallienus získal velení nad vojsky v Evropě.
  5. ↑ BURGERSDIJK, D.; WAARDEN, J. Van. Histoire Auguste 4,2 Vies des deux Auréliens et des deux Galliens [online]. Paris: Brill [cit. 2023-03-07]. S. 195–199. DOI 10.1163/ej.9789004174382.i-364.41. (anglicky) 
  6. ↑ Valerianovo zajetí dostalo Galliena do takové pozice, že se musel od otce distancovat, aby obnovil svou panovnickou autoritu. U katastrofy podobného rozsahu bylo propagandisticky těžké vysvětlit, že nešlo o nepřízeň bohů. V mnoha emisích mincí začal proto Gallienus počítat roky své vlády znovu od počátku. (Ingemar König, Die gallischen Usurpatoren von Postumus bis Tetricus, München 1981, s. 31nn).
  7. ↑ Aurelius Victor 33, 34.
  8. ↑ Eusebios z Kaisareie, Historia ecclesiastica 7, 13.
  9. ↑ Porfyrios, Vita Plotini 12.
  10. ↑ Zosimos I, 40; Aurelius Victor 33, 17–21.
  11. ↑ Aurelius Victor 33, 27.

Literatura

editovat
  • ALFÖLDI, Andreas. Studien zur Weltkrise des 3. Jahrhunderts. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1967. 460 s. (německy) 
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
  • DE BLOIS, Lukas. The Policy of the Emperor Gallienus. Leiden: E. J. Brill, 1976. 242 s. Dostupné online. ISBN 9004045082. (anglicky) 
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. 
  • KUHOFF, Wolfgang. Herrschertum und Reichskrise. Die Regierungszeit der römischen Kaiser Valerianus und Gallienus (253–268 n. Chr.). Bochum: Studienverlag Brockmeyer, 1979. 92 s. ISBN 3-88339-061-5. (německy) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gallienus&oldid=24225819“
  NODES
Done 1
odeon 1