Geoffrey Chaucer
Geoffrey Chaucer (1340?[3] nebo 1342/1343 – 25. října 1400 Londýn) byl největší básník anglického středověku.[4] Jeho nejznámějším dílem jsou Canterburské povídky. Významně se podílel na správě věcí veřejných Anglického království jako dvořan, diplomat a státní úředník.
| Geoffrey Chaucer | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1343 Londýn |
| Úmrtí | 25. října 1400 (ve věku 56–57 let) Londýn |
| Místo pohřbení | Westminsterské opatství |
| Povolání | jazykovědec, básník, textař, filozof, politik, překladatel, astrolog a spisovatel |
| Žánr | poezie |
| Témata | byrokracie |
| Významná díla | Canterburské povídky The Book of the Duchess The House of Fame Troilus and Criseyde The Legend of Good Women … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Philippa (de) Roet |
| Děti | Thomas Chaucer[1] Elizabeth Chaucer Lewis Chaucer[2] |
| Rodiče | John Chaucer[2][1] a Agnes Copton[1] |
| Příbuzní | Alice de la Pole[1] (vnučka) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život ve stínu královského dvora
editovatGeoffrey Chaucer byl synem zámožného ipswichského obchodníka s vínem Johna a Agnes de Copton,[5] ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. V letech 1354–1357 byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru. Už v té době se pokoušel o první lyrické skladby a popěvky. Roku 1359 se účastnil v oddíle hraběnčina manžela tažení do Francie v rámci stoleté války. Začátkem roku 1360 byl zajat a vykoupen králem.[6] Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Z nepřímých svědectví je pravděpodobné, že se věnoval studiu. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná diplomatická jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Na cestách se pravděpodobně seznámil i se svou ženou Filipinou, dcerou heroldského krále v Guyenne sira Gilese Roelta. Jejich manželství trvalo dvacet let, narodily se jim nejméně dvě děti. Filipina zemřela na podzim roku 1387.[6]
V roce 1374 byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. To mu umožnilo pořídit si vlastní statek v hrabství Kent, kam se přestěhoval v září 1386 poté, co nakrátko upadl v nemilost.[6] Byl zvolen smírčím soudcem, poslancem do parlamentu a věnoval se literární tvorbě. Na svém největším díle, Canterburských povídkách, začal pracovat v roce 1385.[6]
V roce 1389 se stal úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. Během výkonu funkce byl na cestách několikrát přepaden a oloupen.[6] O dva roky později Chaucer na toto místo rezignoval a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Pobíral pravidelnou roční rentu, psal dvorské básně a pracoval na Canterburských povídkách. V prosinci 1399 opustil Kent a pronajal si domek ve westminsterské klášterní zahradě.[6] Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterské katedrále.
Urození potomci
editovatSpolečenský vzestup rodiny Geoffreye Chaucera pokračoval i po jeho smrti. Starší syn Thomas sloužil u královského dvora a stal se nejvyšším číšníkem.[6] Chaucerova vnučka Alice (1404–1475) se velmi výhodně provdala za šlechtice Viléma de la Pole. S manželem měla syna Jana de la Pole (1442–1491 nebo 1492), který uzavřel sňatek s Alžbětou z Yorku, sestrou anglického krále Eduarda IV. Pravnuk básníka Geoffreye Chaucera se tak přiženil do královské rodiny a jeho potomci si jako zástupci Yorků ve válce růží opakovaně činili nároky na anglický trůn.
Dílo
editovat
Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Sen o rytíři, Dům slávy, Ptačí sněm[7] nebo Troilus a Kriseida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu. V druhé etapě své tvorby, asi do roku 1385 se přiklonil k realistickému ztvárňování životních a společenských námětů. Příkladem je veršovaný román Troilus a Criselda.
Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem, ve kterém se inspiroval Boccacciovým Dekameronem: skupina poutníků cestujících z Londýna do Canterbury na hrob sv. Thomase Becketa a zpět se dohodne, že si budou postupně vyprávět příběhy, aby jim čas lépe ubíhal. Tento rámec umožnil Chaucerovi popsat jednotlivé charaktery všech možných typů a tříd a vyprávět příběhy všeho druhu - hrdinství opěvující i zesměšňující, hodně neslušné i mravoučně svaté, přičemž pro každou povídku použil styl hodící se k vypravěči. Chaucerův humor je rozverně veselý a s chutí používaný. Bohužel však toto dílo zůstalo nedokončené, původně mělo obsahovat 120 příběhů.[6] Je napsáno 23 povídek prokládaných prology k jednotlivým povídkám a jeden prolog na začátku o schůzce společníků a jejich stručném představení. Scházejí se v hospodě U Kabátce v Southwarku, kde se 29 poutníků (+ Chaucer) dohodlo, že každý bude vyprávět 4 příběhy (2 na cestě tam, 2 na cestě zpět). Dílo obsahuje 18 000 veršů psaných pětistopým jambem.[8]
Ztvárnil podněty francouzské rytířské epiky i italské renesanční literatury, do své poezie uvedl sedmiveršovou strofu s rýmem ababbcc, která se jmenuje královská nebo Chaucerova[9][10], a hrdinské dvojverší, veršované povídky a novely rámcově propojil postavou vypravěče. Ovlivnil mimo jiné Johna Lydgata, Roberta Henrysona a Williama Dunbara.
Za zvláštní rys jeho díla je označováno zobrazení žen, které je někdy považováno za sporné.[ujasnit][11][12]
Bibliografie
editovat- Mlynářova povídka
- Dům slávy
- Ptačí sněm
- Sen o rytíři (The Book of the Duchess, též překládáno jako Kniha o vévodkyni) – (1370)
- Troilus a Kriseida (Troilus and Criseyde) – (asi 1386)
- Canterburské povídky – (1387–1400)
- Legenda o dobrých ženách – (asi 1390)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d Kindred Britain.
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Geoffrey Chaucer, Poet, Author (c. 1343–1400).
- ↑ R.M. Lumiansky, Geoffrey Chaucer, English writer – Encyclopaedia Britannica.
- ↑ Geoffrey Chaucer, 1340–1400.
- ↑ a b c d e f g h CODR, Milan; MARTEN, Jindřich. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Geoffrey Chaucer, s. 26–30.
- ↑ PONCAROVÁ, Petra Johana. Chaucer, Geoffrey: Ptačí sněm. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online.
- ↑ Geoffrey Chaucer. www.crg.cz [online]. [cit. 2020-10-26]. Dostupné online.
- ↑ Rhyme royal, poetic form – Encyclopaedia Britannica.
- ↑ Rhyme royal (rime royale).
- ↑ WOLLOCK, Jennifer. Calls to cancel Chaucer ignore his defense of women and the innocent – and assume all his characters’ opinions are his. The Conversation [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WYNNE-DAVIES, MARION. 'He conquered al the regne of Femenye': feminist criticism of Chaucer. Critical Survey. 1992, roč. 4, čís. 2, s. 107–113. Dostupné online [cit. 2021-09-05]. ISSN 0011-1570.
Literatura
editovat- CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Geoffrey Chaucer na Wikimedia Commons 
Autor Geoffrey Chaucer ve Wikizdrojích- Autor Geoffrey Chaucer ve Wikizdrojích (anglicky)
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Geoffrey Chaucer
Osoba Geoffrey Chaucer ve Wikicitátech- Rozbor Canterburských povídek (prof. Jan Čermák) (YouTube)
- Plné texty děl autora Geoffrey Chaucer na projektu Gutenberg (anglicky)
