Irácký Kurdistán
Irácký Kurdistán je autonomní oblast Kurdů v severovýchodním Iráku, kterou tvoří guvernoráty Halabdža, Sulajmáníja, Irbíl a Dahúk. V oblasti o rozloze asi 36 000 km²[2] žije 4 864 000 obyvatel (zhruba 20 % populace Iráku).[1] Na východě sousedí s Íránem, na severu s Tureckem, na západě se Sýrií a na jihu s Irákem. Hlavním městem regionu je Arbíl. Úředními jazyky jsou kurdština a arabština, kromě kurdské většiny zde žijí Asyřané, Arméni a iráčtí Turkmeni. Většina obyvatel jsou muslimové, z nichž je více sunnitů než ší'itů; významné náboženské menšiny tvoří křesťané a jezídové. Fakticky ale irácký Kurdistán kontroluje mnohem větší území než jsou tři výše zmíněné guvernoráty. K dalším územím ovládaným Iráckým Kurdistánem náleží i guvernorát Kirkúk.
| Irácký Kurdistán ههرێمی کوردستان (Herêmî Kurdistan) إقليم كردستان العراق | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Ey Reqîb | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Arbíl | ||
| Rozloha | 36 000 km² | ||
| Časové pásmo | UTC+3 | ||
| Poloha | 36°11′ s. š., 44° v. d. | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 4 864 000[1] | ||
| Jazyk | kurdština, arabština | ||
| Náboženství | islám | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | de facto říjen 1991 (odchod iráckého vojska) | ||
| Prezident | Nechirvan Barzání | ||
| Předseda vlády | Masrour Barzání | ||
| Měna | irácký dinár (IQD) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| Telefonní předvolba | 964 | ||
| Národní TLD | .iq | ||
Dějiny
editovatKurdové žijí na území Kurdistánu už několik tisíciletí.[3] Až do konce první světové války byli podřízeni íránským šáhům nebo osmanským sultánům. Od poloviny 19. století začali zakládat politická sdružení a požadovali alespoň určitou formu autonomie. V roce 1917 začali Britové okupovat území Iráku. V kurdských oblastech nejprve dosazovali vhodné správce, ale později okupovali i toto území. Kurdové stále požadovali svou samostatnost, v čemž je podporovala Irácká komunistická strana založená roku 1934. V roce 1945 vznikla Kurdská demokratická strana (KDS).[4]
KDS uvítala státní převrat roku 1958, kdy byla svržena monarchie a nastolena republika. Od nové vlády očekávala, že je podpoří ve snaze o osamostatnění. Tyto naděje se ale ukázaly jako falešné a vztahy mezi Kurdy a centrální vládou se začaly zhoršovat, což nakonec vyústilo v nerozhodnou válku, která trvala s přestávkami až do roku 1975.[5]
V roce 1970 vydala baasistická vláda manifest, který uznával legitimitu kurdské národnosti a sliboval Kurdům jazyková práva, účast ve vládě i autonomní správu ve svých oblastech. Kurdská oblast měla být určena sčítáním lidu, ke kterému ale nedošlo. Irácká vláda se tak s Kurdy přela mimo jiné o město Kirkúk a jeho okolí, ve kterém byla kurdská většina, ale irácká vláda si ho chtěla ponechat kvůli nalezištím ropy.[6] Když v roce 1974 vyhlásil režim autonomní oblast, konflikty o území vyústily v otevřené boje, kdy proti sobě stálo přes 50 000 bojovníků kurdských milic pešmerga a na straně státní moci asi 90 000 mužů, 1200 tanků a 200 letadel. Při válce, která skončila ještě téhož roku podpisem alžírské dohody, získávali Kurdové podporu ve formě dodávek zbraní od Íránu.[7]
Po skončení bojů následovaly násilné přesuny Kurdů z odlehlých oblastí iráckého Kurdistánu do těch pod větší kontrolou centrální vlády nebo dokonce mimo autonomní oblast do jiných částí Iráku. Tímto způsobem bylo přesídleno zhruba 250 000 lidí. V roce 1975 založil pozdější prezident Iráku Džalál Talabání Vlasteneckou unii Kurdistánu (VSK), která od té doby bojuje o přední postavení v kurdském hnutí s KDS.[8] Ke konci irácko-íránské války v roce 1987 jmenoval Saddám Husajn svého bratrance Alího Hasana al-Madžída guvernérem severní části Iráku. Al-Madžíd se rozhodl vylidnit oblast Kurdistánu a v roce 1988 zahájil genocidu kurdského obyvatelstva známou pod názvem al-Anfál, při které využíval i chemické zbraně. Během asi půl roku nechal zničit téměř 4000 vesnic a zabít zhruba 150 000 Kurdů. Dalších asi 150 000 uprchlo do Turecka a Íránu.[9]
Porážka Iráku ve válce v Zálivu v únoru 1991 podnítila Kurdy a ší'ity ke vzpouře proti režimu. Kurdské jednotky pešmerga se postupně zmocnily většiny území Kurdistánu. Irácká armáda na vzpouru odpověděla tvrdým protiútokem, při kterém zemřelo asi 300 000 lidí (Kurdů a ší'itů dohromady) a dalších až 2,5 milionu uprchlo do Turecka a Íránu. V dubnu 1991 si Spojené království a OSN vynutily zřízení bezletové zóny nad iráckým Kurdistánem. Oblast postupně opustily irácká armáda a iráčtí úředníci a stala se tak de facto autonomní oblastí.[10] V roce 1992 vznikla Kurdská regionální vláda.[11]
Územní vývoj
editovat
Reference
editovat- ↑ a b Khidhi, Qassim. Government employees dissatisfied. Kurdish Globe [online]. 2011-01-16 [cit. 2011-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-13. (anglicky)
- ↑ Iraqi Kurdistan [online]. Organizace nezastoupených států a národů [cit. 2011-10-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Kurd [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2011-11-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha: Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207-500-4. S. 28–35. Dále jen: Sluglett 2003.
- ↑ Sluglett 2003, str. 90–93
- ↑ Sluglett 2003, str. 151
- ↑ Sluglett 2003, str. 192–196
- ↑ Sluglett 2003, str. 216–219
- ↑ Sluglett 2003, str. 308–310
- ↑ Sluglett 2003, str. 333–335
- ↑ Sluglett 2003, str. 341
Literatura
editovat- SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha: Volvox Globator, 2003. 450 s. ISBN 80-7207-500-4.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Irácký Kurdistán na Wikimedia Commons - (anglicky) Kurdistan – The Other Iraq
- (anglicky) The Kurds of Iraq
- (anglicky) Kurdish Institute of Paris zabývající se situací v iráckém Kurdistánu
- (anglicky) Travel Iraqi Kurdistan Archivováno 17. 11. 2011 na Wayback Machine.
