Iva Brožová
Iva Brožová (* 7. března 1951 Brno[1]) je bývalá česká soudkyně, v letech 1993–1999 soudkyně Ústavního soudu a v letech 2002–2015 předsedkyně Nejvyššího soudu.[2]
| JUDr. Iva Brožová | |
|---|---|
 Iva Brožová (2017) | |
| 3. předsedkyně Nejvyššího soudu ČR | |
| Ve funkci: 20. března 2002 – 21. ledna 2015 | |
| Předchůdce | Eliška Wagnerová |
| Nástupce | Pavel Šámal |
| Předsedkyně občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR | |
| Ve funkci: 2000 – 2002 | |
| Předchůdce | funkce obnovena |
| Nástupce | Jan Hušek |
| Soudkyně Ústavního soudu ČR | |
| Ve funkci: 15. července 1993 – 8. prosince 1999 | |
| Narození | 7. března 1951 (73 let) Brno  Československo |
| Choť | Jaroslav Brož |
| Děti | jeden syn |
| Alma mater | UJEP v Brně |
| Profese | soudkyně |
| Ocenění | Zlatá medaile MU (2014) |
| Commons | Iva Brožová |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Osobní život
editovatIva Brožová se narodila v Brně. Významně ji ovlivnilo rodinné prostředí. Její otec byl zahraniční letec, bojující za druhé světové války v Británii. Sloužil jako navigátor u RAF v bombardovací peruti. Během komunismu pracoval jako dělník a technický úředník. Její dědeček z matčiny strany zase prošel koncentračním táborem a schovával po návratu partyzány.[3]
V letech 1969–1974 studovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Universita J. E. Purkyně v Brně), v roce 1975 získala titul doktorky práv.[4][5] Z učitelů na fakultě nejvíce vzpomínala na Vladimíra Kubeše, Hynka Bulína a Jiřího Cvetlera. Po studiích bylo pro ní rozhodující setkání s tehdejším soudcem a pozdějším profesorem politologie a ústavním soudcem Vladimírem Čermákem, kterému podle svých slov vděčí za to, že „se v normalizované justici neztratila“.[6] Vladimír Čermák ji též seznámil s biskupem skryté církve Stanislavem Krátkým, který ji později pokřtil.
Je vdaná, manžel Jaroslav Brož je brněnský advokát. Má jednoho syna, advokáta a insolvenčního správce Jaroslava Brože.[1][7]
Pedagogická činnost
editovatOd roku 1975 začala přednášet na Právnické fakultě Masarykovy univerzity jako externí učitelka, v roce 1978 musela pedagogickou činnost z politických důvodů (odmítnutí členství v KSČ) opustit. V roce 1990 se stala přípisem děkana rehabilitovaným učitelem a začala opět tamtéž externě přednášet.[1][4][5]
Justiční dráha
editovatOd roku 1974 byla justiční čekatelkou Krajského soudu v Brně, v letech 1975 až 1990 pak byla soudkyní Městského soudu v Brně, kde jí však byla kvůli odmítnutí vstupu do KSČ zpočátku svěřena jen administrativní agenda spořitelen a pojišťoven.[7] V roce 1990 začala působit jako soudkyně Krajského soudu v Brně, postupně se stala poradkyní Ústavního soudu ČSFR. Po zániku federace byla 15. července 1993 jmenována soudkyní Ústavního soudu České republiky. Zasedala v druhém senátu společně s Vojtěchem Ceplem a Antonínem Procházkou. 8. prosince 1999 ale Ústavní soud opustila a v roce 2000 se stala soudkyní Nejvyššího soudu, kde se stala předsedkyní jeho občanskoprávního kolegia. Dne 20. března 2002 byla jmenována předsedkyní soudu,[4][5] přičemž dosavadní předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová byla podle předem dohodnutého postupu jmenována místopředsedkyní Ústavního soudu.[7]
V únoru roku 2006 byla prezidentem České republiky Václavem Klausem odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu na základě tehdy platného ustanovení v zákoně o soudech a soudcích, který umožňoval odvolání předsedů a místopředsedů soudů pro závažné porušení zákonem stanovených povinností tím, kdo je jmenoval. Ve funkci ji měl údajně nahradit Jaroslav Bureš.[7] Iva Brožová podala proti svému odvolání ústavní stížnost, Ústavní soud onu část zákona zrušil jako protiústavní a ve svém druhém nálezu zrušil i její odvolání z funkce předsedkyně soudu.[8][9]
Brožová vzpomínala, že své podání proti prezidentu republiky začínala citátem svého učitele Vladimíra Čermáka: „Všechno právo ve světě bylo vybojováno na těch, kteří se mu vzpírali, právo národa a jednotlivce předpokládá nepřetržitou pohotovost. Právo není pouhým pojmem, ale živou silou, nepřetržitou prací celého národa. Všechny vymoženosti, jež historie práva může zaznamenat – zrušení otroctví a nevolnictví, dosažení nejrůznějších svobod – byly vydobyty bojem trvajícím i celá staletí. Nikoliv pouhý obyčej, ale oběť vytváří nejpevnější pouto mezi národem a jeho právem. Odpor proti bezpráví je povinností nejen k sobě samému, neboť je vyplněním příkazu mravního sebezachování, ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím platnost práva vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu je uhájit.“
Druhému ohrožení své pozice čelila na konci roku 2007, kdy na ni podal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil kárnou žalobu za administrativní pochybení v účetnictví a následnou pokutu téměř 40 milionů Kč od finančního úřadu, jejíž zaplacení ministr financí Miroslav Kalousek neprominul. Iva Brožová tento krok opět označila za útok na nezávislost soudní moci. Vrchní soud v Olomouci žalobu v březnu 2008 zamítl s tím, že nedošlo k ohrožení nestrannosti a nezávislosti soudu nebo důstojnosti výkonu funkce.[10][11]
Na funkci předsedkyně Nejvyššího soudu nakonec rezignovala sama 21. ledna 2015, ve funkci soudkyně pak zcela skončila 30. dubna. Důvodem dle jejích vlastních slov byl její důchodový věk a snaha vyjít vstříc dalším změnám ve vedení soudu.[2] Prezident republiky vzápětí za jejího nástupce jmenoval Pavla Šámala, na jehož výběru se Iva Brožová sama podílela.[11] Za svůj celoživotní přínos české justici byla roku 2016 uvedena do Právnické síně slávy.[12]
Reference
editovat- ↑ a b c BROŽOVÁ Iva [online]. neznámý autor. Dostupné online.
- ↑ a b Předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová končí, nahradí ji soudce Pavel Šámal. iHNed.cz [online]. 2015-01-20 [cit. 2015-01-20]. Dostupné online.
- ↑ HVÍŽĎALA, Karel. Vlčice. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2017. 288 s. ISBN 978-80-204-4589-6. S. 163–171.
- ↑ a b c JUDr. Iva Brožová - předsedkyně Nejvyššího soudu [online]. Brno: Nejvyšší soud [cit. 2013-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-17.
- ↑ a b c JUDr. Iva Brožová [online]. Brno: Ústavní soud [cit. 2015-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ HVÍŽĎALA, Karel. Vlčice. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2017. 288 s. ISBN 978-80-204-4589-6. S. 238.
- ↑ a b c d LESCHTINA, Jiří. Iva Brožová: S žalobou na Klause jsem neváhala ani minutu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-03-18 [cit. 2015-04-18]. Dostupné online.
- ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. července 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06, publikován pod č. 397/2006 Sb., [cit. 2015-04-18]. Dostupné online.
- ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. září 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, [cit. 2015-04-18]. Dostupné online.
- ↑ Ministr se žalobou na šéfku Nejvyššího soudu Brožovou neuspěl. Novinky.cz [online]. Borgis, 2008-03-03 [cit. 2015-04-18]. Dostupné online.
- ↑ a b LESCHTINA, Jiří. Iva Brožová: Spravedlnost se nikdy nestane naším majetečkem. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-03-22 [cit. 2015-04-18]. Dostupné online.
- ↑ Právník roku 2016. Tisková zpráva [online]. Česká advokátní komora, 2017-02-03 [cit. 2017-02-06]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Iva Brožová na Wikimedia Commons
