Ivan Štampach

český religionista, starokatolický duchovní, vysokoškolský pedagog a římskokatolický duchovní

Ivan Odilo Štampach (též Ivan O. Štampach; * 18. února 1946, Praha)[1] je český religionista, teolog a vysokoškolský pedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý člen Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[2] Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky[3], nyní[kdy?] zde působí jako externí vyučující, od roku 1997 působí také na IES v Praze.[4]

doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach
Ivan Odilo Štampach v roce 2011
Ivan Odilo Štampach v roce 2011
Narození18. února 1946 (78 let)
Praha
Povoláníkněz, vysokoškolský pedagog, religionista a teolog
Alma materUniverzita Komenského Bratislava, Pedagogická fakulta v Trnavě
Politická příslušnostSociální demokracie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a později vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal jméno Odilo. Od července 1999 působil jako duchovní v pražské farnosti Starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002,[5] v současné době se nadále hlásí ke křesťanství, jako duchovní nepůsobí v žádné církvi.

Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.

Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči do rodiny navazující na staletou tradici.[6]

Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.

V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 - 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 - 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.

V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem.[7] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, SursumActa incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.

Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).

V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[8] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[9] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.

28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[10] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[11] Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[12][13]

V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.[14] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[15] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.

Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[16] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.[17][18]

Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.

Po přemístění Literárních novin jejich šéfreraktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.

Odborné a názorové zaměření

editovat

Religionistika

editovat

Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektuje především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dává přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnuje i metodologii religionistiky jako oboru. Sleduje mimo jiné témata:

Filosofie

editovat

Kloní se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápe myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sleduje s kritickým zájmem též zejména tyto stoupence perennialismu: Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.

Náboženství

editovat

Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti není v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásí se k žité široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sleduje linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakob Böhme a Louis Claude de St.Martin)[zdroj⁠?!] a je spřízněn rovněž s antroposofií.[zdroj?] Věnuje osobní zájem buddhismu.

Bibliografie

editovat
  • 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
  • 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
  • 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
  • 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
  • 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
  • 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
  • 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
  • 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
  • 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
  • 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
  • 2008 – Přehled religionistiky
  • 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha

Reference

editovat
  1. Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 14. 9. 2021]
  2. Stanovisko Křesťansko-sociální platformy ČSSD k výrokům Mirka Topolánka. www.cssd.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-31. 
  3. Archivovaná kopie. religionistika.upce.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-26. 
  4. Archivovaná kopie. www.iespraha.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-26. 
  5. Archivovaná kopie. www.ascendant.webgarden.name [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-27. 
  6. Ivan O. Štampach / rozhovor, Téma, ročník 2, číslo 2, 2004, Boris Cvek
  7. VAŇÁČ, Martin. Kardinál Joachim Meisner odchází. Getsemany. Prosinec 2013, roč. 2013, čís. 12. Dostupné online. 
  8. Milan Tesař: Časopis AD a polarizace v církvi (ChristNet.cz, 19. 9. 2001)
  9. Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 1/2000
  10. Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem; ChristNet 26. 3. 2004
  11. Akta Arcibiskupství pražského; Oznámení provinciála České dominikánské provincie ohledně situace P. Štampacha č. j. 3675/99
  12. Tomáš Skácel: „Jsem stále katolík“, rozhovor s I. O. Štampachem (Christnet.eu, 3. 3. 2000)
  13. Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem, christnet.cz, 26. 3. 2004
  14. Jan Jandourek: Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze Archivováno 17. 12. 2007 na Wayback Machine. (rozhovor se Štampachem, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004; kopie na natia.cz)
  15. Milan Norbert Badal: Církev a svobodní zednáři, Christnet.eu 17. 12. 2003
  16. Křesťansko-sociální platforma ČSSD, Iniciativa pro sociální a náboženský dialog: Zakládající členové. www.sonapa.cz [online]. [cit. 2012-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-15. 
  17. Společnost se škrtnout nedá. www.halonoviny.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-23. 
  18. ProAlt – iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
  NODES
Idea 1
idea 1
todo 3