Wikipedie

Kachna divoká

druh ptáka rodu Anas
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Komentář: Drtivá většina článku, včetně číselných údajů, bez zdrojů.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos), zvaná také březňačka,[2] je pták z čeledi kachnovitých. Patří mezi ekologicky nejúspěšnější druhy ptáků, který se byl schopen naprosto přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám. Je největší plovavou kachnou žijící v Česku. Z kachny divoké byla později vyšlechtěna kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica).

Jak číst taxoboxKachna divoká
alternativní popis obrázku chybí
Kačer a kachna
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádvrubozobí (Anseriformes)
Čeleďkachnovití (Anatidae)
Rodkachna (Anas)
Binomické jméno
Anas platyrhynchos
Linné, 1758
Rozšíření kachny divoké
Rozšíření kachny divoké
Rozšíření kachny divoké
      hnízdiště
      celoroční výskyt
      migrace
      zimoviště
      zatoulanci (závislost na sezóně nejasná)
      pravděpodobně vyhynula a zavlečena
      zavlečena, (závislost na sezóně nejasná)
      pravděpodobně zavlečena, (závislost na sezóně nejasná)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taxonomie

editovat
  • kachna divoká grónská (Anas platyrhynchos conboschas C.L.Brehm, 1831)
  • kachna divoká mexická (Anas platyrhynchos diazi Ridgway, 1886)
  • kachna divoká floridská (Anas platyrhynchos fulvigula Ridgway, 1874)
  • kachna divoká texaská (Anas platyrhynchos maculosa Sennet, 1889)
  • kachna divoká holarktická (Anas platyrhynchos platyrhynchos Linné, 1758)
  • forma kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica)[2]

Popis

editovat

Kachna divoká je ze všech druhů kachen, pravidelně hnízdících v Česku, největší. Dorůstá délky 50–60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690–1300 g a rozpětí křídel činí 81–95 cm.

Tak jako u mnoha jiných druhů ptáků se i kachna divoká vyznačuje výrazným pohlavním dimorfismem, kdy samice (kachna) není tak pestře zbarvena jako samec (kačer) a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu. Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zeleně lesklé, zobák je zelenožlutý. Ve skutečnosti je hlava zbarvena černě, zelený lesk je pouze subjektivní, způsobený fyzikálně lomem světla (strukturní), z různých úhlů pohledu může být i do modra, nebo jen černé. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. Takto pestře je však kačer zabarvený jen v období rozmnožování.

V létě jsou obě pohlaví zbarvena stejnoměrně hnědavě s tmavší osténkovitou kresbou. V letním období poskytuje nejlepší rozpoznávací znak zbarvení zobáku: samci ho mají tmavě žlutý, samice hnědý až oranžový (někdy až hnědočerný).

 
Postupně se přepeřující kačer v průběhu léta

Hlas

editovat

Kachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité „kvák kvák kvák kvák“ (řada slabik z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké „reb“, při vzrušení často opakované nebo i tiché, hvízdavé „sííb“.

Rozšíření

editovat

Kachna divoká se vyskytuje na celém území Eurasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze ji nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.

Nejhojněji je zastoupena v Rusku (asi 800 000 párů), Německu, Nizozemsku, Polsku i Finsku (zhruba 60 % evropské populace) a celkový počet kachen divokých v Evropě je odhadován na 5–8 milionů jedinců. V Severní Americe je počet odhadován na 17–18 milionů kusů.

První kachna divoká se rozhodla v Praze vyvést mláďata roku 1915.[3] V ČR je rozšířena na většině území do vysokých poloh a koncem 90. let byl počet hnízdících párů v ČR odhadován na 30–60 tisíc kusů.

Fyziologie

editovat
 
Kachna v letu

Kachny pelichají jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, která je chrání před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20–21 dnů neschopni letu, přičemž kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat.

Na vodě kachnu nadnáší vzduch. Ten se drží mezi peřím a krycí pera vzduch zadržují. Spolu s tukovým vakem pod kůží zabraňuje uzavřená vzduchová vrstva, aby kachna prochladla.

Hnízdění

editovat
 
Samice s několikadenními mláďaty

Kachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích. Tok kachen divokých je velice charakteristický, nejprve se oba partneři obeplouvají, samec se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň samičky. Jakmile si samička vybere partnera, začne ho obeplouvat, ponouká pohyby hlavy přes rameno k útokům na ostatní kačery v hejnu a když kačer, třeba jen náznakově odpovídá, je partnerský vztah uzavřen a vydrží až do vlastního páření na jaře.

 
Odrostlejší mládě

Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9–13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Občas se stává, že do hnízd kachny divoké nakladou vejce i jiné druhy kachen, nebo i dokonce bažant obecný. A naopak i vejce březňačky byla i nalezena v hnízdech cizích ptáků. Na vejcích sedí pouze samice 23–29 dní. Káčata se líhnou dokonale vyvinutá, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sama, nebo je z větších vzdáleností přenese v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20 dnů začíná růst káčatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce.

Známým jevem je imprinting (vtištění) vylíhlých kachňat na prvního živého tvora, kterého vidí a který pak pro ně představuje po celý život schéma rodiče nebo sexuálního partnera. Nejcitlivější období je osmá až dvacátá hodina života, kdy si vtiskává podobu matky, kterou se může stát slepice, ale i člověk, nebo dokonce i pohybující se neživý předmět.

Potrava

editovat
 
Kachna divoká při hledání potravy

Kachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby, žáby, plazi, savci včetně myší a hrabošů a dokonce i zbytky mršin. Mezi rostlinnou potravou převažují vodní rostliny, různé druhy trav, ale také plody a semena včetně ovsa. V zimě kachny s oblibou sbírají žaludy, ozobávají brambory i řepu. Při pozření příliš velkého sousta (např. kaštanu) může kachna uhynout.

Odchov a lov

editovat
 
Uměle chovaný kačer na Akureyre na Islandu

Farmový odchov kachen je v poslední době velice populární a oblíbený. Jedním z hlavních důvodů je jednodušší odchov ve srovnání s odchovem bažantů. Výhodou je bezproblémové držení chovného hejna, dobrá produkce vajec, malé ztráty na kachňatech, možnost včasného vypuštění na rybníky, věrnost vypouštěcímu místu i vysoká slovitelnost. Může se stát, že vypuštěné kachny k sobě přilákají i volně žijící kachny, a tak může být uloveno více kachen, než bylo vypuštěno. V umělých chovech se při nedostatečné zoohygieně často šíří nemoci, jimž se mohou nakazit i volně žijící kachny. Uměle odchované kachny jsou však obvykle vůči lidem důvěřivé a krotké, což snižuje požitek z lovu a některým myslivcům se jeví jako etický problém. V roce 1961 bylo v Česku uloveno cca 35 000 ks divokých kachen. Tento lov měl vzestupnou tendenci, a tak v roce 1967 se ulovilo již 110 000 ks. Toto množství se v průměru lovilo až do roku 1981, kdy došlo k prudkému poklesu a v těchto letech se také začalo s intenzivním chovem březňaček. Tak již v roce 1986 se střelilo přes 120 000 ks, v roce 1988 – 220 000 ks, v roce 1989 – přes 250 000 ks a v roce 1990 – 270 000 ks.

 
Kachna domácí

Nárůst lovu byl nepochybně způsoben počtem vypuštěných kachen. Jestliže v roce 1976 bylo vypuštěno pouze přes 2000 divokých kachen, pak v roce 1989 se vypustilo přes 230 000 ks. Přitom populace divokých kachen z volné přírody měla neustále klesající tendenci, což bylo způsobeno především intenzivním přihnojováním rybníků, nedostatkem bezpečných hnízdišť a prudkým nárůstem predátorů. Specializované podniky se zabývají intenzivním chovem kachen divokých ve velkém a dodávají kachňata mysliveckým sdružením. Některá sdružení si drží vlastní chovné hejno a odchovávají si mláďata pro vlastní potřebu. Z důvodů vyšší snášky bývají kachny ve farmových chovech někdy kříženy s domácími kachnami, zpravidla plemena Khaki campbell.

Zvýšení stavů kachen divokých v honitbě nemusí být nutně prováděno pouze vypouštěním divokých kachen. Neméně důležitou součástí hospodaření s kachnou divokou je zlepšování přirozených podmínek pro její úspěšné hnízdění a obživu.

Způsoby lovu

editovat
Související informace naleznete také v článku Způsoby lovu na kachnu divokou.

Odlov probíhá na základě Zákona o myslivosti (č. 449/2001 Sb.).

Historie lovu

editovat

Dříve se kachna divoká lovila různými způsoby. K době lovu se využívalo především období pelichání kachen, a tak se lovili „pelicháči“ a mladé nepřepeřené kachny. Myslivci líčili do rákosin různé sítě, do kterých kachny naháněli, nebo je chytali při krmení pomocí podražce. Velmi účinnou metodou byl lov kachen pomocí kačeníků, což byla rozsáhlá lapací zařízení v podobě malého rybníčku, obklopeného sítěnými chodbami. Kachny byly do této pasti lákány pomocí domácích volavých kachen nebo rezavého psa, podobného lišce. Starší metody odstřelu divokých kachen a hus, používané v 18. a 19. století jsou dnes již překonané. Používaly se k němu tzv. kachnice, až 2 m dlouhé, velkorážní brokovnice, připevněné zpravidla na otočnou lafetu na přídi lodi. Střílelo se jimi do hejna kachen na hladině. Podobným zařízením byly honební varhánky, spojující na lafetě několik (6–8) brokových hlavní, které se odpalovaly zároveň. Údajně byly schopny při výstřelu pokrýt plochu 16 m čtverečních. Česká myslivecká veřejnost v 19. století tyto metody právem odsoudila, ale v západní Evropě se používaly až do počátku 20. století.

Současnost lovu

editovat

V současné době probíhá lov kachen divokých na společných honech ráno a v podvečer. K odstřelu se využívá převážně brokovnice. Méně častý je letní lov na večerním tahu, obvykle v blízkosti obilných polí, kam se kachny večer přilétají krmit.

Nemoci

editovat

U celé skupiny lovných kachen se ve srovnání s ostatní pernatou zvěří vyskytuje relativně nízké množství chorob a mimo umělé odchovy je výskyt virových a bakteriálních onemocnění velmi nízký. Nebezpečná přenosná onemocnění, která se mohou nekontrolovaně šířit při vzájemném styku mezi postiženými a zdravými jedinci, dělíme podle původců:

  • Virová onemocnění
    • Virový zánět jater (virová hepatitida)
    Toto onemocnění je ve volné přírodě velice vzácné, ale naopak v umělých odchovech působí značné škody a podstatné ekonomické ztráty. Původcem je odolný virus se skupiny picornavirů. K nákaze dochází přímým stykem, potřísněným krmivem, vodou, ale i přenosem násadových vajec z chovných hejn. Inkubační doba je 2–5 týdnů, zpravidla onemocní kachňata ve věku do 3 týdnů. Vysoký úhyn káčat přichází mezi 3–15 dnem jejich života (dosahuje až 90 %).
    Příznaky: nekoordinované pohyby křídel, končetin, krku a hlavy, kachňata leží na zádech nebo na boku, úhyn následuje během několika hodin po objevení prvních příznaků. Onemocnění postihuje játra, méně pak slezinu a ledviny. U jedinců starších 12 dnů dochází i k zánětům vzdušných vaků a osrdečníku.
  • Bakteriální onemocnění
    Toto onemocnění se vyskytuje v umělých chovech celkem hojně a je i přenosné na člověka, u něhož způsobuje úporné, dlouhotrvající průjmy, dehydrataci organismu i horečnaté stavy. Původcem je několik druhů salmonel (S. typhi murium a S. anatis i S. enteridiris). K nákaze dochází u všech věkových kategorií, ze starších jedinců, kteří nákazu přežili, se stávají „mrzáci“. K přenosu onemocnění dochází podobně jako u virových onemocnění.
    Příznaky: u mladých ptáků se projevuje dehydratací organismu, průjmem, skleslostí, ve střevech vzniknou nebezpečné záněty, vzácně jsou postiženy i ledviny a srdce. U starších ptáků nákaza probíhá bez klinických příznaků a tím může dojít k neuvěřitelně rychlé a neovladatelné nákaze zdravých ptáků.
    Botulismus je onemocnění, které vzniká zpravidla za dlouhotrvajících vedrech, kdy klesá hladina rybníků a jezer. V této době dochází k pomnožení jedinců. Zdrojem nákazy mohou však být i uhynulí jedinci, kteří při svém rozkládání infikují rostlinstvo, vodu i dno. Je to onemocnění způsobené neurotoxiny (typ A, B, C, D, E, F), které způsobují sporogenní zárodky Clostridium botulium.
    Příznaky: nekoordinované pohyby, snížený příjem potravy, v druhé fázi následují křečovité stavy, poruchy dýchání a celkové ochrnutí.
  • Parazitární onemocnění
    Do této rozsáhlé skupiny patří hlístice, tasemnice, vrtějši a motolice, kteří odčerpávají živiny z organismu, čímž oslabují pernatou zvěř. Mezi parazity patří i kokcidie, které napadají střevní sliznici a cizopasí v tenkém a tlustém střevě, kde způsobují prudké záněty.
    U pernaté zvěře je zevních parazitů málo. Patří sem hlavně zákožky z čeledi Analgesidae.
  • Intoxikace (Otravy)
    Otravy u kachen divokých jsou spíše výjimkou. Vzácně se lze s nimi setkat u farmových chovů při aplikaci pesticidních nebo rodenticidních přípravků v důsledku nedodržení pokynů při aplikaci.
  • Aflatoxikóza
    Toto onemocnění je způsobeno metabolickými produkty plísní (ne vlastními plísněmi) rodu Aspergillus. Ke vzniku dochází nejen zaplísněným krmivem, ale i zaplísněnou podestýlkou v odchovech se sníženou zoohygienou.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b BioLib.cz – Anas platyrhynchos (kachna divoká) [online]. BioLib.cz. Dostupné online. 
  3. ↑ Mladá fronta Dnes. 24. července 2008.

Literatura

editovat
  • FELIX, Jiří. Přírodou krok za krokem. Praha: Albatros, 2000. 
  • HANZÁK, Jan. Velký obrazový atlas ptáků. Praha: Artia, 1974. 
  • ŠTĚPÁNEK, Otakar. Klíč našich obratlovců. Praha: [s.n.], 1950. 
  • BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel. Encyklopedie ptáků. Praha: Rebo Productions, 2001. 
  • ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Aventinum, 1997. 
  • DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 
  • GOSLER, Andrew. Atlas ptáků světa. Bratislava: Príroda, 1994. 
  • HUDEC, Karel; ČERNÝ, Walter, a kolektiv. Ptáci 3/I a 3/II. Praha: Academia, 1983. (Fauna ČSSR). 
  • ŠŤASTNÝ, Karel. Přírodou za ptáky. Praha: Brio, 2000. 
  • BAYER, Emil. Zoologie a přehled živočišné soustavy. Brno: Ministerstvo zemědělství, 1948. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kachna_divoká&oldid=24404562“
  NODES
Idea 1
idea 1
todo 1