Klement Borový
Klement Borový (12. ledna 1838 Riegersburg, Hardegg, Dolní Rakousy – 31. srpna 1897 Praha[1]) byl český katolický kněz, profesor církevního práva a fundamentální teologie na pražské univerzitě, kanovník Svatovítské kapituly a odborný spisovatel. Knižně a časopisecky publikoval teologické, historické a biografické studie. Prosazoval práva českého jazyka na univerzitě. Třicet let vedl Časopis katolického duchovenstva. Byl zvolen do pražské rady obecních starších a českého zemského sněmu. Aktivně se účastnil veřejného a spolkového života v Praze. Byl oceňovaný pro odborné znalosti, humanismus a vlastenectví.
| Jeho Milost Prof. Klement Borový | |
|---|---|
| kanovník svatovítské kapituly | |
 Klement Borový (1885) | |
| Církev | římskokatolická |
| Znak |  |
| Svěcení | |
| Jáhenské svěcení | 22. července 1859 světitel Bedřich Schwarzenberg |
| Kněžské svěcení | 13. května 1860 světitel Bedřich Schwarzenberg |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 12. ledna 1838 |
| Místo narození | Riegersburg,Hardegg, Dolní Rakousy Rakouské císařství |
| Datum úmrtí | 31. srpna 1897 (ve věku 59 let) |
| Místo úmrtí | Praha,  Rakousko-Uhersko |
| Příčina úmrtí | kardiovaskulární onemocnění |
| Místo pohřbení | břevnovský hřbitov |
| Povolání | pedagog, spisovatel a právník |
 multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se 12. ledna 1838 v Riegersburgu (dnes část obce Hardegg v Dolním Rakousku), ale již v dětství se s rodiči odstěhoval do Čech, na Komorní Hrádek u Benešova, kde jeho otec pracoval jako zahradník u knížete Khevenhüllera. Roku 1847 začal navštěvovat piaristické gymnázium v Benešově, středoškolská studia dokončil na pražském novoměstském gymnáziu roku 1855. Téhož roku nastoupil do arcibiskupského semináře.[2] 22. července 1859 jej arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vysvětil na jáhna a 13. května 1860 na kněze.[3] Po svěcení se stal adjunktem[4] bohoslovecké fakulty a představeným arcibiskupského konviktu. Roku 1862 získal titul ThDr. a podnikl studijní cestu do Německa. V roce 1863 se habilitoval na docenta v oboru církevního práva. O čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1871 řádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie.[2]
V letech 1867–71 pracoval jako zástupce ředitele arcibiskupského semináře. Roku 1868 se stal zkušebním komisařem pro farní zkoušky, v roce 1874 radou církevního soudu a obhájcem manželství. V letech 1875 a 1880 zastával úřad děkana bohoslovecké fakulty; během druhého funkčního období aktivně prosazoval osamostatnění české univerzity.[2] Jeho zásluhy ve vědním oboru církevní právo byly oceněny volbou do Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 11. června 1884), řádným členem České akademie věd a umění se stal 1. prosince 1891.[5]
V roce 1883 opustil univerzitu a stal se kanovníkem Svatovítské kapituly. Stal se také ředitelem Dědictví svatojánského (1884–96), starostou Dědictví svatoprokopského a předsedou Křesťanské akademie.[3] Byl zvolen za člena pražské rady obecních starších[2] a roku 1889 i za poslance českého zemského sněmu v kurii velkostatkářů.[6] Účastnil se i činnosti dalších organizací, například jednoty katolicko-politické, historického spolku nebo Svatováclavské záložny. Třicet let (1867–97) redigoval Časopis katolického duchovenstva, zpočátku společně s Karlem Vinařickým.[2]
2. prosince 1894 jej cestou ze slavnostního zasedání České akademie věd a umění, na níž měl projev o chorvatském knězi a historikovi Franjovi Račkim, ranila mrtvice. Léčil se v Benátkách a Janských Lázních, ale po dalším záchvatu už musel přestat pracovat a byl upoutaný na lůžko. Zemřel ve svém hradčanském bytě 31. srpna 1897. Pohřben byl u sv. Markéty v Břevnově.[3]
Dílo
editovatJako student semináře přispíval do psaného zábavného časopisu Viola. V té době mimo jiné napsal dvě historické povídky – Lydie a Hortensie – které vyšly roku 1859 knižně.[3]
Od roku 1863 přispíval do Časopisu katolického duchovenstva.[2] Roku 1867 se stal jeho spoluredaktorem (společně s Karlem Vinařickým a o dva roky později samostatným redaktorem. Tento vědecký teologický časopis vedl do konce života a svými články si získal takový věhlas, že byl roku 1884 jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk a roku 1891 řádným členem České akademie věd a umění. Chorvatský biskup Josip Juraj Strossmayer ho jmenoval čestným konsistorním radou.[3]
Knižně vydal např.:
- Jednání a dopisy konsistoře katolické i utrakvistické (1868–9), historický spis
- Mnoholi pravdy skutečné nalézáme na těch výhodách, jež dle brožurky z Vídně rozeslané, prý nám poskytuje nový zákon manželský (1868) — odmítavá reakce na informace, obsažené v anonymní brožuře K odůvodnění zákona manželského z r. 1868, která byla v té době rozšiřovaná. Za publikaci byl Borový soudně stíhán pro rušení veřejného pokoje. Před soudem ale prokázal, že se jeho nesouhlas, podložený katolickou věroukou, vztahoval pouze k dané brožuře a nikoli k zákonu a byl osvobozen.[7]
- Antonín Brus z Mohelnice, arcibiskup pražský (1873), životopis pražského arcibiskupa ze 16. století, poctěný cenou teologické fakulty a přeložený i do němčiny[3]
- Čtyři doby v historii české (1873)
- Dějiny diecése pražské (1874)
- Národní dům český v Římě (1874)
- Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV. (1875–89) [3]
- Bedřich kníže ze Švarcenberku, kardinál pražský (1875), na počest 25. výročí Schwarzenbergova uvedení do úřadu pražského arcibiskupa[3]
- Martin Medek, arcibiskup pražský (1877), život a doba pražského arcibiskupa z konce 16. století
- Sv. Jan Nepomucký, mučeník a hlavní patron království českého (1878), životopis a historie uctívání světce
- Úřední sloh církevní (1879 s pozdějšími reedicemi), podrobná příručka pro duchovní při výkonu administrativních úkonů[3]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Víta na Hradčanech v Praze
- ↑ a b c d e f JEŽEK, Josef. Dr. Klement Borový. Zlatá Praha. 1885-11-06, roč. 2, čís. 45, s. 674. Dostupné online [cit. 2011-06-21].
- ↑ a b c d e f g h i TUMPACH, Josef. Dr. Klement Borový. Časopis katolického duchovenstva. 1897, roč. 38, čís. 7, s. 448. Dostupné online [cit. 2011-06-21]. Archivováno 7. 3. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ Adjunkt = příruční pomocník úředníka, viz např. Adjunkt. In: RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Praha: Kober & Markgraf, 1860. Dostupné online. Svazek I.. S. 34–35.
- ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 45.
- ↑ Kanovník dr. Klement Borový zemřel. Národní listy. 1897-09-01, roč. 37, čís. 242, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-06-21].
- ↑ Kněz před porotou. Národní listy. 1869-09-24, roč. 9, čís. 264, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-06-21].
Literatura
editovat- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 6. sešit : Boh–Bož. Praha: Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 69.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement Borový na Wikimedia Commons 
Autor Klement Borový ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Klement Borový
- Klement Borový na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.
