Ladislaus Müller
Ladislaus svobodný pán Müller von Szentgyörgy (Ladislaus/László Freiherr Müller de Szentgyörgy) (18. října 1855, Budapešť – 14. března 1941, Budapešť) byl rakousko-uherský diplomat maďarského původu. Od roku 1879 působil v diplomatických službách a zastával různé funkce v několika zemích. V letech 1912–1914 byl rakousko-uherským velvyslancem v Japonsku,[1][2] za první světové války byl prvním sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí, po zániku monarchie byl penzionován. V roce 1911 byl povýšen do stavu svobodných pánů.
| Ladislaus baron Müller | |
|---|---|
| Rakousko-uherský velvyslanec v Japonsku | |
| Ve funkci: 1912 – 1914 | |
| Předchůdce | Guido von Call |
| Nástupce | přerušení diplomatických styků |
| Rakousko-uherský vyslanec v Bulharsku | |
| Ve funkci: 1900 – 1904 | |
| Předchůdce | Guido von Call |
| Nástupce | Karl von Braun |
| Narození | 18. října 1855 Pešť |
| Úmrtí | 14. března 1941 (ve věku 85 let) Budapešť |
| Místo pohřbení | Hřbitov Farkasréti |
| Titul |  svobodný pán (1911) |
| Profese | diplomat |
| Ocenění | Leopoldův řád, Řád železné koruny, Řád Františka Josefa |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Životopis
editovatPocházel z měšťanských poměrů, jeho otec německého původu byl lékárníkem v Pešti. Ladislaus studoval na Orientální akademii ve Vídni a v roce 1879 vstoupil do diplomatických služeb. Kariéru zahájil jako vicekonzul v Albánii, poté řadu let působil v Turecku (1879–1896). V roce 1896 byl přeložen do Říma, kde byl od následujícího roku legačním radou,[3] V letech 1900–1903 byl generálním konzulem a vyslancem v Bulharsku,[4][5] poté byl povolán do Vídně jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí (1903–1912).[6] V letech 1912–1914 byl rakousko-uherským velvyslancem v Japonsku (v roce 1912 souběžně krátce vyslancem v Siamu).[7] Do funkce byl jmenován v březnu 1912, do Tokia ale dorazil až v září. Hned po příjezdu byl rakousko-uherským zástupcem na pohřbu císaře císaře Mucuhita. Přes nepřátelské výpady amerického tisku se mu dařilo udržovat korektní diplomatické vztahy, v době mezinárodní krize po sarajevském atentátu byl však donucen k přerušení diplomatických styků a v srpnu 1914 se vrátil do Vídně.[8] V letech 1917–1918 byl znovu prvním sekčním šéfem na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí.[9] Na vlastní žádost byl v červnu 1918 propuštěn do penze. Po zániku monarchie žil v soukromí.
Jeho starší bratr Kálmán Müller (1849-1926) byl významným maďarským lékařem, profesorem na budapešťské univerzitě a autorem řady publikací.
Tituly a ocenění
editovatV roce 1896 byl povýšen do šlechtického stavu v Uherském království s titulem a predikátem Edler von Szentgyörgy. Ve funkci sekčního šéfa na ministerstvu zahraničí obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1906).[10] V roce 1911 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Během působení v diplomatických službách získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[11]
Rakousko-Uhersko
editovat
velkokříž Leopoldova řádu (1918)
Řád železné koruny I. třídy (1908)
komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou (1899)
Jubilejní pamětní medaile (1898)
Zahraničí
editovat
Řád červené orlice I. třídy (Německo)
Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
velkokříž Řádu italské koruny (Itálie)
rytíř Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
velkokříž Záslužného řádu bavorské koruny (Bavorsko)
velkokříž Řádu polární hvězdy (Švédsko)
velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
Královský řád za občanské zásluhy (Bulharsko)
Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
Řád dvojitého draka III. třídy (Čína)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Přehled personálního obsazení diplomatických zastoupení Habsburské monarchie in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 7–36 dostupné online
- ↑ Die Hochburg des Hochadels. Aristokratie und Diplomatisches Korps der Habsburger-monarchie im 19. und frühen 20. Jahrhundert in: Historia scribere 07/2015; Univerzita Innsbruck, 2015; s. 398 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1897; Vídeň, 1897; s. 36 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1902; Vídeň, 1902; s. 247 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1902; Vídeň, 1902; s. 46 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1912; Vídeň, 1912; s. 273 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1913; Vídeň, 1913; s. 282 dostupné online
- ↑ SKŘIVAN, Aleš: Zdvořilý nezájem. Ekonomické a politické zájmy Rakousko-Uherska na Dálném Východě 1900–1914; Praha, 2014; s. 152–154 ISBN 978-80-86781-23-5
- ↑ Ladislaus Müller in: Encyclopedia 1914–1918 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1907; Vídeň, 1907; s. 229 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Ladislause Müllera in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 40 dostupné online
Literatura
editovat- DEUSCH, Engelbert: Die effektiven Konsuln Österreich (-Ungarns) von 1825–1918. Ihre Ausbildung, Arbeitsverhältnisse und Biografien; Wien, 2017; s. 468–471 (heslo Ladislaus Müller) ISBN 978-3-205-20493-0
- KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
