Louis de Broglie
Louis Victor Pierre Raymond vévoda de Broglie (15. srpna 1892 Dieppe – 19. března 1987 Paříž) byl francouzský kvantový fyzik, který navrhl princip duality částic a vlnění, za což v roce 1929 dostal Nobelovu cenu.[1]
Louis de Broglie | |
---|---|
Louis de Broglie (1929) | |
Rodné jméno | Louis Victor Pierre Ramon de Brogli |
Narození | 15. srpna 1892 Dieppe |
Úmrtí | 19. března 1987 (ve věku 94 let) Louveciennes |
Místo pohřbení | Starý hřbitov v Neuilly-sur-Seine (48°52′54″ s. š., 2°15′51″ v. d.) |
Bydliště | Neuilly-sur-Seine |
Alma mater | Lyceum Jansona de Sailly (do 1909) Přírodovědecká fakulta v Paříži (1911–1924) |
Povolání | fyzik, matematik, vysokoškolský učitel, historik, teoretický fyzik, filozof a výzkumník |
Zaměstnavatelé | Sorbonna (1925–1927) Institut Henri Poincaré (1928–1962) Přírodovědecká fakulta v Paříži (1932–1962) |
Ocenění | Nobelova cena za fyziku (1929) medaile Maxe Plancka (1938) čestný doktor Lavalovy univerzity (1947) cena Kalingy (1952) zahraniční člen Královské společnosti (1953) … více na Wikidatech |
Rodiče | Victor de Broglie a Pauline Célestine de La Forest d'Armaillé |
Rod | House of Broglie |
Příbuzní | Pauline de Broglie a Maurice de Broglie (sourozenci) |
Funkce | profesor (Přírodovědecká fakulta v Paříži; 1933–1962) 1. křeslo Francouzské akademie (1944–1987) President of the International Union of History and Philosophy of Science (1953–1956) prezident (Comité national français d'histoire et de philosophie des sciences; 1956–1972) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatPocházel ze šlechtického rodu Broglia di Chieri, který byl původně piemontský a roku 1643 emigroval do Francie. Byl nejmladší z pěti dětí vévody Victora de Broglie a jeho manželky Pauliny de La Forest D’Armaillé. Dědicem rodového titulu byl jeho o sedmnáct let starší bratr Maurice de Broglie, který byl také francouzský fyzik. Louisovi náležel titul princ de Broglie, pod nímž byl známý většinu života. Teprve po smrti bratra, který zemřel v roce 1960 bez potomků, se stal ve svých 68 letech vévodou.
Po maturitě na pařížském gymnáziu Janson de Sally v roce 1909 zpočátku studoval na Sorbonně historii. Bratr Maurice v něm vzbudil zájem o fyziku, a proto v 18 letech zahájil studium fyziky na Pařížské univerzitě, které ovlivnilo celý jeho pozdější život. V roce 1913 již získal vědeckou hodnost.[2] Během 1. světové války sloužil s bratrem ve vojenské radiotelegrafické stanici na Eiffelově věži.[2][3] Podle jeho návrhu byly všechny spojenecké ponorky vybaveny přijímači speciální konstrukce, které umožnily spojení se základnami.[2]
Po válce spolupracoval Louis s bratrem Mauricem v jeho soukromé laboratoři na výzkumu fotoefektu a experimentovali s rentgenovým zářením. V roce 1923 Louis publikoval první práce, v nichž formuloval své představy o vlnové mechanice, dualitě částic a vln, podložené matematickým vyjádřením. Ve své dizertační práci Výzkumy o kvantové teorii interpretaci dualizmu rozšířil i na elektrony. Doktorát za teorii elektronové vlny obhájil v roce 1924.[2][3] Vlnové vlastnosti částic vyjádřil rovnicí:
kde λ je vlnová délka, h je Planckova konstanta, m je hmotnost částice a v je její rychlost.
V roce 1925 byla práce publikována ve Fyzikálních análech, ale teorie materiálních vln elektronů byla zpočátku částí odborné komunity, tvořené zejména odpůrci kvantové mechaniky, přijata s nedůvěrou. Uznání se mu dostalo na 5. Solvayské konferenci o fyzice v Bruselu v roce 1927, když byly jeho předpoklady ověřeny experimentálně. De Broglieho teorii hmotných vln elektronu později užil Erwin Schrödinger k vytvoření vlnové mechaniky.[2][4] V roce 1929 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku za objev vlnově korpuskulárního dualizmu částic.[1]
V následující letech se věnoval pedagogické práci. Nejprve přednášel matematiku a teoretickou fyziku na Sorbonně, od roku 1928 byl profesorem teoretické fyziky v Ústavu Henriho Poincarého a od roku 1932 vedl katedru teoretické fyziky Pařížské univerzity. Jeho vědecká činnost pokračovala v oboru spinu částic, teorie světla a aplikaci vlnové mechaniky v jaderné fyzice. V roce 1945 se stal poradcem francouzské komise pro atomovou energii. Podílel se na vzniku Evropské organizace jaderných výzkumů (CERN).[2][5] Byl členem vědeckých akademií mnoha států a čestným doktorem řady světových univerzit. V roce 1961 byl vyznamenán řádem Čestné legie.[3]
O jeho soukromém životě se mnoho neví. Nikdy se neoženil, měl rád dlouhé procházky, rád četl a dobře hrál šachy.[3] V roce 1981 po operaci ledvin se stal zcela závislým na lékařské péči. Zbytek života strávil v nemocnici a zemřel na klinice v Louveciennes. Je pohřben na hřbitově v Neuilly-sur-Seine.
V roce 1973 byla založena Nadace Louise de Broglie jako místo setkávání a diskusí pro všechny současné fyziky, kteří chtějí představit výsledky své práce a názory v duchu tolerance a svobody myšlení.
Autor
editovatLouis de Broglie napsal více než 20 odborných knih, z nichž nejdůležitější jsou
- Recherches sur la théorie des quanta (Výzkumy o kvantové teorii), 1924
- Ondes et mouvements (Vlny a pohyby), 1926
- Rapport au 5e Conseil de Physique Solvay, (Zpráva 5. Solvayskému kongresu fyziků ) 1927
- La mécanique ondulatoire (Vlnová mechanika), 1928
- Une tentative d’interprétation causale et non linéaire de la mécanique ondulatoire: la théorie de la double solution (Nelineární vlnová mechanika: kauzální interpretace) 1956.
Věnoval se i popularizaci fyziky, za což byl vyznamenán organizací UNESCO Kalingovou cenou v r. 1952.[2][3] K nejznámějším knihám patří
- Hmota a světlo: Nová fyzika, 1939
- Revoluce ve fyzice, 1953
- Fyzika a mikrofyzika, 1960
- Nové perspektivy fyziky, 1962
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Louis de Broglie na francouzské Wikipedii.
- ↑ a b The Nobel Prize in Physics 1929. NobelPrize.org [online]. [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g CODR, Milan; TŮMA, Jan. Přemožitelé času sv. 17. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Louis de Broglie, s. 58–61.
- ↑ a b c d e KRAUS, Ivo. Fyzika v kulturních dějinách Evropy (Atomový věk). 1. vyd. Praha: ČVUT, 2010. ISBN 978-80-01-04546-6. Kapitola Doktorská dizertace století (Louis de Broglie), s. 131–134.
- ↑ Louis de Broglie | Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]. [cit. 2019-08-04]. Dostupné online.
- ↑ CHÝLA, Jiří. Disertace, která změnila fyziku: sto let vlnově-částicové duality. www.osel.cz [online]. 2024-02-08 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online.
Literatura
editovat- Lubomír Sodomka, Magdalena Sodomková, Nobelovy ceny za fyziku, Praha : SET OUT, 1997. ISBN 80-902058-5-2
- KRAUS, Ivo. Fyzika v kulturních dějinách Evropy (Atomový věk). Praha: ČVUT, 2010. 307 s. ISBN 978-80-01-04546-6.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Louis de Broglie na Wikimedia Commons
- www.converter.cz/fyzici/
1. křeslo Francouzské akademie | ||
---|---|---|
Předchůdce: Émile Picard |
1944–1987 Louis de Broglie |
Nástupce: Michel Debré |