Ottavio Piccolomini
Ottavio Piccolomini d’Arragona[1] či také Octavio Piccolomini (11. listopadu 1599 Florencie – 11. srpna 1656 Vídeň) byl italský generál, sloužící Svaté říši římské v hodnosti polního maršála, a velitel tělesné stráže Albrechta z Valdštejna.
| Ottavio Piccolomini d’Arragona | |
|---|---|
 Portrét O. Piccolominiho od Matthäuse Meriana z roku 1649 | |
| Narození | 11. listopadu 1599 Florencie, Toskánské velkovévodství |
| Úmrtí | 11. srpna 1656 (ve věku 56 let) Vídeň, Svatá říše římská |
| Místo pohřbení | Vídeň |
| Choť | Marie Benigna Sasko-Lauenburská |
| Rodiče | Silvio Piccolomini |
| Příbuzní | Ascanio II. Piccolomini a Aeneas Piccolomini (sourozenci) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | Polní maršál |
| Doba služby | 1618–1648 |
| Sloužil | Svatá říše římská |
| Války | Třicetiletá válka Válka o dědictví mantovské |
| Bitvy | Bitva u Thionville Bitva u Lützenu Bitva u Nördlingenu Bitva u Breitenfeldu |
| Vyznamenání | Řád zlatého rouna |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
Biografie
editovat
Narodil se ve Florencii na sklonku 16. století. V roce 1616 byl členem španělské armády, odkud v roce 1619 přešel do služeb toskánského velkovévody. Po vypuknutí třicetileté války byl jmenován kapitánem jezdeckého pluku, poslaného velkovévodou Cosimem II. jako pomoc císařově armádě a pod vedením Karla Bonaventury Buquoye se zúčastnil v hodnosti rytmistra bitvy na Bíle hoře a maďarského tažení.[2] V roce 1624 byl na krátkou dobu ve Španělsku a působil mezi kyrysníky Gottfrieda Pappenheima v hodnosti podplukovníka až do Pappenheimovy smrti. Roku 1627 znovu vstoupil do císařských služeb jako plukovník ve Valdštejnově pluku. V této funkci se však dopustil chyby, protože se přišlo na to, že v pomořanském městě Stargard vymáhal peníze za ochranu. V téže době se také zúčastnil v roli vyjednávače a plundrujícího války o dědictví mantovské. Jeho důležitou bitvou byla bitva u Lützenu, ve které mu byly připsané daleko větší zásluhy než takovému Heinrichu Holkovi. Piccolominiho ihned po oficiální zprávě z bitvy totiž císař povýšil do funkce feldwachtmeistera (odpovídá hodnosti generálmajora). Později se také podílel na spiknutí proti Valdštejnovi, které vyústilo v jeho vraždu v Chebu. Tato jeho role byla důkladně zpracovaná Schillerem v jeho tragédii Valdštejn. Následně pak byl odměněn hodností maršála, 100 000 zlatými a náchodským panstvím. Své zkušenosti později zužitkoval i v bitvě u Nördlingenu. V roce 1635 se spojil se Španěly a pod jeho vedením dosáhla jejich armáda 7. června 1639 velkého vítězství u Thionville. Za to dostal od španělského a neapolského krále Filipa IV. titul vévody z Amalfi. V císařském vojsku se ale nestal se nástupcem Matyáše z Gallasu, jak doufal. Roku 1636 se spolu s Johannem von Werth dostal až do Francie. V jeho další bitvě – u Breitenfeldu v roce 1642 – byl spolu s arcivévodou Leopoldem I. Vilémem poražen Švédy. Pár následujících let byl ve španělské armádě a za odměnu získal titul granda a Řád zlatého rouna. Poté znovu vstoupil do řad císařské armády a po smrti Petera Melandera v bitvě u Zusmarshausenu se stal generálporučíkem. Po vyhlášení míru mu císař napsal děkovný dopis a daroval mu 114 566 zlatých. Usadil se tedy ve svém zámku v Náchodě a začal ho přestavovat.[3] Po konci kariéry se oženil s Marií Benignou Františkou Sasko-Lauenburskou, dcerou vévody Julia Jindřicha. S ní měl jedno dítě (nikoliv dvě – viz kapitola Fikce) – Silvia Josefa (Giuseppe) Piccolominiho, který ho nepřežil, protože byl zavražděn Švédy po bitvě u Jankova. Po jeho smrti 11. srpna 1656 ve Vídni jeho tituly připadly jeho synovci. Byl pohřben v kostele Zvěstování Panny Marie, patřícímu řádu servitů.
Byl významným mecenášem řádu servitů, kupříkladu v městě Rossau investoval stavbu kostela, dokončení se však nedočkal. V servitském kostele byl také pohřben.
Fikce
editovatV díle Friedricha Schillera Valdštejn je zmiňován ještě jeden syn, který se měl jmenovat Max. Je to ovšem fikce – syna měl jenom jednoho.
Portréty
editovat-
Strop zámku Náchod – vyobrazení Piccolominiho -
Jedna z jeho možných podob -
Obraz vystavený na náchodském zámku -
Další podoba generála
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Ottavio Piccolomini na anglické Wikipedii.
- ↑ Oborou Hvězda. www.prazskestezky.cz [online]. [cit. 2013-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ Ottavio Piccolomini a rozluštění nástropní fresky Španělského sálu. www.kroceje.cz [online]. [cit. 2013-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-06.
- ↑ Deset století architektury
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ottavio Piccolomini na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ottavio Piccolomini
