Pedagogická komunikace
Pedagogická komunikace je základní interakce mezi účastníky pedagogicko-vzdělávacích procesů. Pedagogická komunikace probíhá ve školním prostředí, a hlavně ve výuce. Tato komunikace probíhá i v dalších vyučovacích prostředích např. v rodině, při školení nebo výcviku.[1] Je to vzájemný prostředek pedagoga a žáka k docílení vzdělávacího procesu ve vzdělávacím systému.[2]
Charakteristika
editovatPedagogická komunikace se uskutečňuje verbálně (mluvené nebo psané slovo) i neverbálně (tj. mimoslovní, např. pomocí gest, mimiky, pohledu očí).
Funkce pedagogické komunikace
editovatPedagogická komunikace je ideální pomůckou pro dosahování cílů vzdělávání a výchovy. Napomáhá udržovat třídní řád nezbytný pro výuku.
Pravidla pedagogické komunikace ve školní třídě
editovatPedagogická komunikace se řídí školním řádem, který se nachází i internetových stránkách školy. Řídí se společenskými pravidly např. žáci vykají učiteli. Na základě benevolence učitele, mohou vzniknout individuální pravidla ve třídě např. hlasování ve třídě o datu písemné práce.[3]
Pravidla se zavádí, aby maximalizovala spolupráci a bezpečnost. Zamezují rušení a nekázeň ve vzdělávacím prostředí. [4]
Komunikace ve školní třídě
editovatMonolog ve školní třídě
Monolog je souvislý projev jednoho člověka. Za monolog se považuje v pedagogické komunikaci přednáška, referát, delší odpověď žáka, a především vysvětlování nového učiva.[5]
Vysvětlování nového učiva má tři fáze. Ve fázi Expozice učitel představí žákům hlavní body nového učiva. Expoziční fáze má za úkol podivovat. Fáze Prezentace učiva vychází z dosavadních znalostí žáku. Úkolem Prezentace učiva je objasnit a vysvětlit nové učivo. Fáze Závěr shrnuje hlavní body a návaznost do další vyučovací hodiny.[5]
Dialog ve školní třídě
Dialog je střídání dvou nebo více lidí v komunikaci. Využívá se pro udržení pozornosti všech žáků ve třídě. Dialog rozvíjí vědomosti, vyjadřovací schopnosti a osobnost žáka. [6]
Dialogické vyučování není v běžné praxi časté. Jde o ideál výukové komunikace. Žáci jsou plně soustředění, odpovídají na otázky učitele a doplňují je o vlastní názor. Žáci na sebe navzájem reagují a navazují. Dochází k výměně názorů a zkušeností. Žáci se učí dialogem sami od sebe.[7]
Dialog má v rámci vyučovací hodiny většinou stabilní strukturu v podobě otázka učitele (iniciace) – odpověď žáka (replika) – zpětná vazba (feedback) učitele. Tato struktura se nazývá IRE či IRF strukturu, kterou popsali Sinclair a Coulthard nebo Mehan.
1) Iniciace: učitel začíná komunikaci tak, že položí žákům otázku.
Typy otázek
Uzavřená otázka ověřuje fakta, jestli žák látku pochopil. Na otázku existuje předem daná správná odpověď. Účelem uzavřené otázky je prověřit žákovi vědomosti.
Otevřená otázka ponechává prostor pro více správných odpovědí. Na otázku neexistuje předem daná správná odpověď. Účelem otevřené otázky je poskytnout žákovi myslet nahlas. Zlepšovat tak jeho vyjadřovací schopnosti a schopnost naslouchat spolužákovi. [7]
Bloomava taxonomie: Bloomova taxonomie je teorie vzdělávacích cílů. Zkoumá důležitost a váhu cíle. V případě pedagogické komunikace, zkoumá, jakou má kladená otázka rozumovou náročnost.
Otázka nižší kognitivní náročnosti je na zapamatování např. fakta, data atd.
Otázka vyšší kognitivní náročnosti je na chápání např. matematika. Otázka zkouší žáka, jestli látku pochopil a dokáže ji aplikovat. Mezi tyto otázky se řadí i vlastní názor žáka např. „Jak si myslíš, že se mohli Romeo a Julie zachránit“.[7]
2) Replika: po učitelské otázce následuje odpověď žáka
Typy odpovědí
Pozitivní odpověď je správná odpověď s doplněním o žákův názor nebo zkušenost.
Negativní odpověď je správná odpověď bez doplnění žáka (je to co chtěl učitel slyšet). Negativní odpověď je odpověď špatná (to co učitel nechtěl slyšet).[7]
3) Feedback: tzv. zpětná vazba, kdy učitel reaguje na žákovskou odpověď.
Typy zpětné vazby
Zpětná vazba pozitivní je potvrzení správnosti žákovské odpovědi.
Zpětná vazba negativní je odmítnutí odpovědi a naznačení chyby.
Verifikační zpětná vazba je typ ověřování správnosti odpovědi. Příkladem může být výzva k doplnění např. jednoho slova.
Elaborovaná zpětná vazba obsahuje novou informaci vedoucí ke správné odpovědi např. opraví otázku a znovu ji položí. Tato akce je ovlivňována například osobností studenta.[1]
UPTAKE
editovatV pedagogické komunikaci plní funkci třetího členu IRF struktury. Učitel položí otázku po žákovské odpovědi obohacenou o doplňující novou otázku.[7]
Ukázka 1.:
Učitel: „Jak si myslíte že se měl Romeo a Julie zachránit?“
Honza: „Měli utéct.“
Učitel: „Utéct, a kam?“
Ukázka 2.:
Učitel: „Kde se tento stroj využívá?“
Anna: „Například v zemědělství?“
Učitel: „Ano a k čemu?“
Ukázka 3.:
Učitel: „Čím vynikali takové hrady?“
Pepa: „Velkými hradbami.“
Učitel: „Správně. Jak jim říkáme?“
Reference
editovat- ↑ a b Pedagogická encyklopedie. Příprava vydání Jan Pr°ucha, Jan Průcha, Tomáš Janík. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 935 s. ISBN 978-80-7367-546-2.
- ↑ VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. 1. vyd. Praha: Porál, 2005. 319 s. ISBN 80-7178-998-4. S. 0.
- ↑ Pedagogická komunikace v teorii a praxi | Bookport. www.bookport.cz [online]. [cit. 2024-01-14]. Dostupné online.
- ↑ SUYATNO, Suyatno; URBAYATUN, Siti; MARYANI, Ika. Teacher Pedagogic Communication for Effective Learning. In: [s.l.]: Atlantis Press, 2019-05. Dostupné online. ISBN 978-94-6252-726-3. DOI 10.2991/iconprocs-19.2019.8. S. 38–44. (anglicky)
- ↑ a b GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Překlad Veronika Lyková. 1. vyd. Brno: Paido, 2005. 165 s. ISBN 80-7315-104-9. S. 1.
- ↑ NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 181 s. ISBN 80-244-0510-5.
- ↑ a b c d e ŠEĎOVÁ, Klára. Komunikace ve školní třídě. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 293 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-262-0085-7, ISBN 80-262-0085-3. OCLC 794207579
Literatura
editovat- NELEŠOVSKÁ, Alena, 2005. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Praha: Grada. Pedagogika (Grada). ISBN 8024707381.
- LAWSON, Peter O.; SINCLAIR, J. McH.; COULTHARD, R. M. Towards an Analysis of Discourse: The English Used by Teachers and Pupils. TESOL Quarterly. 1977-06, roč. 11, čís. 2, s. 203. ISSN 0039-8322.
- MEHAN, Hugh. Learning lessons. In: Learning Lessons. Harvard University Press, 2013.
