Wikipedie

Ruse

město na severu Bulharska

Ruse (bulharsky Русе; česky dříve Rusčuk) je bulharské město na severu země a správní středisko stejnojmenné oblasti a stejnojmenné obštiny a žije v něm přibližně 141 tisíc[1] obyvatel. Je pátým největším bulharským městem.

Ruse
Русе
Ruse – znak
znak
Ruse – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice43°50′40″ s. š., 25°57′14″ v. d.
Nadmořská výška45 m n. m.
Časové pásmoUTC+02:00 (standardní čas)
UTC+03:00 (letní čas)
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
OblastRusenská
Ruse
Ruse
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha127,1 km²
Počet obyvatel140 537 (2024)[1]
Hustota zalidnění1 105,5 obyv./km²
Správa
StarostaPlamen Pasev Stoilov (od 2011)
Oficiální webwww.ruse-bg.eu
Telefonní předvolba082
PSČ7000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zeměpis

editovat

Město leží 250 km severovýchodně od Sofie a 65 km jižně od Bukurešti. Je zde největší bulharský říční přístav na Dunaji, který zde tvoří hranici mezi Bulharskem a Rumunskem. Na rumunské straně Dunaje je město Giurgiu, se kterým je Ruse od roku 1954 spojeno 2 223 metrů dlouhým Mostem Přátelství. Do roku 2013 to byl jediný most přes Dunaj mezi oběma zeměmi, pak byl otevřen Most Nové Evropy v západní části země. Město je známé neobarokní a rokokovou architekturou z 19. a 20. století.

Historie

editovat

Starověk

editovat

Nejstarším zdejším doložených osídlením je thrácké osada. Jejím nástupcem se v římských dobách stala pevnost Sexaginta Prista (přístav šedesáti lodí). Vznikla za vlády císaře Vespasiana (69 – 70) jako součást opevnění podél severní dunajské hranice římské provincie Moesie, ustanovené v roce 15. Pevnost se nacházela na hlavní cestě ze Singidia do dunajské delty. Posádkou zde v různých dobách byla kohorta o 600 mužích a další vojenské jednotky. Kromě pevnosti šlo i o významný přístav dunajské flotily, která zabezpečovala dopravu potravin a zbraní. Pevnost byla později zničena při nájezdech Avarů a Slovanů v 6. století.

Bulharská říše

editovat

V období první (7. – 11. století) a druhé bulharské říše (12. – 15. století) zde na břehu Dunaje, poblíž zřícenin Prista, stálo opevněné sídliště zvané Rusi a později, na druhém břehu Gjurgevo (nazývané také Goljamo Jorgovo). Souměstí bylo významným centrem obchodu s podunajskými zeměmi. V roce 1388 ho dobyli osmanští Turci.

Osmanská nadvláda

editovat

První informace o podobě pevnosti Ruse se nachází ve Vavrenově kronice. Po dobytí pevností Tutrakan a Giurgiu v roce 1445 valašský vojvoda Vlad Dracula řekl, že „na cestě do Nikopolu na bulharském pobřeží byl hrad zvaný Rusiko“. Pevnost vypálil a ve svém dopise maďarskému králi Matyáši Korvínovi, napsaném v Giurgiu 11. února 1462, uvedl, že v „Giurgiu na obou stranách“ bylo zabito 6 414 lidí a že dobyl pevnost na opačné straně Dunaje (tedy Ruse) a její velitel byl zabit. Pevnost byla později opravena na příkaz sultána Mehmeda II. (1451 – 1481), jak uvádí turecký nápis na mramorové desce, která byla kdysi pravděpodobně zapuštěna nad její branou.[2] Obnovená rusenská pevnost měla čtvercový tvar se čtyřmi rohovými věžemi – třemi malými a jednou velkou, které byly nahoře zakončeny dřevěnými konstrukcemi. Svými nevelkými rozměry byla téměř identická s pevností Tutrakan a také její posádka byla docela malá, asi jako v protější pevnosti Yerköy, kde v letech 1479/80 sídlilo 11 stálých obránců. Ve Vavrenově kronice je zdejší sídlo nazývány vesnicí, ale podle rejstříku z let 1479/80 šlo o město s poměrně velkým počtem obyvatel – 239 bulharských domácností a 4 muslimské.

Název Rusčuk se poprvé objevuje v roce 1503 v mírové smlouvě mezi Uherskem a Osmanskou říší. Město mělo 6 tisíc dřevěných domů a stálo zde devět mešit a dvoje lázně. Během tažení valašského vévody Michala Chrabrého v letech 1596 – 1598 bylo město vypáleno a zničeno.[3] V roce 1738 byla populace v Ruse převážně turecká.[4] V 18. století byl přeměněn na velkou pevnost, součást opevněného čtyřúhelníku Rusčuk - Šumen - Varna - Silistra. Podle kronik z roku 1793 město čítalo až 20 000 lidí.[3]

V roce 1810 se v okolí města odehrály bitvy rusko-turecké války. Po 10denním bombardování zaútočili 22. července Rusové na město a byli s obrovskými ztrátami odraženi. 26. srpna se Turci neúspěšně pokusili vymanit pevnost z obklíčení, a tak se 15. září posádka vzdala, stejně jako v protějším Giurgiu.

 
Pečeti rusenských konzulátů Belgie, Německa a Rakousko-Uherska

Vzhledem k dobrému spojení s Istanbulem byla v roce 1836 do Rusčuku přemístěna správa Silisterského ejáletu, čímž vzrostl jeho význam a byly položeny základy pro jeho další rozvoj. V důsledku toho ve městě v roce 1849 otevřelo svůj konzulát Rakousko, v roce 1853 Rusko, Velké Británie, Itálie a Prusko, v roce 1864 Francie, Belgie, Nizozemí a později Rumunsko, Španělsko a Řecko, což přispělo k rozšíření obchodních hospodářských vazeb města se zahraničím.[5] Rozvoj města se urychlil po krymské válce a proměnilo se v jedno z největších dunajských balkánských měst. V roce 1864 se stalo správním centrem dunajského vilájetu rozkládajícího se od Varny a Tulcei po Sofii a Niš. Dunajský vilájet se měl stát modelovou provincií, která by demonstrovala veškerý pokrok, jehož porta dosáhla díky modernizačním reformám, a je spojen s činností Midhat paši.[6] Dynamický rozvoj města v oné době byl provázen rozvojem průmyslu, když tu vznikla v roce 1864 první moderní tiskárna v pozdějších bulharských zemích[3][7] a v roce 1870 začala fungovat továrna na alkoholické nápoje G. Petru. Téhož roku byla uspořádána první tuzemská výstava místního průmyslu a zemědělské výroby. V roce 1876 byl zprovozněn pivovar Sveta Petka, první na území pozdějšího Bulharska,[8] a také parní barvírna Penkov–Pavlov. Pokud jde o veřejné práce, bylo v roce 1866 uvedeno do provozu telegrafní spojení s Varnou vedoucí přes Šumen[9] a v roce 1867 byla dokončena železniční trať Rusčuk–Varna.[10] Ve městě byly jako vzor pro celý vilájet v roce 1865 pojmenovány všechny ulice. Všechny plány však Midhat paša nestihl do roku 1868, kdy byl odvolán, uskutečnit. Přesto však na konci jeho správy v Ruse sídlila téměř polovina průmyslových podniků Dunajského vilájetu – loděnice, továrna na střelný prach (jedna z největších na Balkáně), železniční opravárenský podnik zabezpečující provoz železniční trati, státní tiskárna vilájetu, dva největší parní mlýny v Osmanské říši apod.[11] V roce 1871 bylo podle původní myšlenky Midhat paši zahájeno budování moderní městské vodovodní sítě.

Přes převahu tureckého obyvatelstva ve městě se Ruse stalo jedním z největších středisek bulharského obrození a důležitým centrem bulharského národně osvobozeneckého hnutí. Zdejší revoluční výbor byl vedoucím výborem pro aktivitu v přilehlém vnitrozemí. Z tohoto pohledu byl Midhat paša neúprosným zastáncem jednoty Osmanské říše, například na jeho příkaz zůstali oběšení revolucionáři několik týdnů viset u městských bran.[12]

Bulharské knížectví

editovat

20. února 1878 do města vstoupila ruská vojska generála Totlebena a ukončila osmanskou nadvládu. Úředně se od té doby město nazývá Ruse, přestože současně se stále používal starý název.[13] V té době bylo Ruse největším městem Bulharského knížectví a tomu odpovídala jeho hospodářská síla i zázemí pro kulturní život. V souladu s Berlínskou smlouvou muselo být městské opevnění zbořeno, v důsledku čehož se v roce 1878 Ruse stalo prvním městem v Bulharsku s územním plánem, který vypracoval ruský vojenský inženýr Nikolaj Kopytkin.[14] Záhy začala především na uvolněných prostranstvích intenzivní výstavba, která změnila architektonickou podobu města a přiblížila jeho vzhled velkým evropským městům.

Město bylo po několik desetiletí důležitou spojnicí mezi Bulharskem a Evropou, a to díky své poloze na Dunaji, kde provozovala dopravu Bulharská dunajská plavební společnost a jehož obranu zajišťovala Bulharská dunajská flotila,[15] obě založené v roce 1879 se sídlem v Ruse. Došlo k prudkému rozvoji školství: zemědělská škola Obrazcov čiflik (bulharsky Земеделско училище „Образцов чифлик“) byla založena v roce 1879,[p 1][16] v roce 1881 vojenská Námořní strojní škola (Морско машинно училище)[p 2][15] a o dva roky později německá škola (Deutsche Schule), která byla na Balkáně první svého druhu.[11][17]

Průmysl navázal na rozvoj v předchozí době a ve městě vznikaly další nové podniky, mnohé první svého druhu v Bulharsku: kožedělná továrna Valentina Mesetiče a Tasa Eliče (1881); První bulharský parní pivovar (Първа българска парна пивоварна) (1883);[p 3][11][18][19] továrna na mýdlo Krasťu Jordanova (1883); pletárna D. Ljuckanova (1887); továrna na nábytek Solomona Alkaljana (1890). Podle mezinárodní ročenky fungovaly v Ruse koncem 19. století továrna na kravaty S. I. Halase a družstvo truhlářské družstvo První máj (Първий май); čtyři tiskárny, čtyři továrny na tabák, čtyři sodovkárny(mezi nimi továrna na sodovku a limonádu Loza), velkoobchod Bratři Băklovi (Братя Бъклови); chemická továrna na inkousty, vosky a lepidla Filipa Simidova ; továrna na kamna a pece Trud; továrna na patrony Josifa Cankova, Pajakova, Israelova a synů; parní pila Charalambi Petkov a syn; truhlářská továrna B. Černeva; železárny Wilhelma Behmanna; Neuwirthova a Weberova továrna na lepenku a jízdní kola; Graziani a Levi's Cigarette Book Factory; chemická továrna na vosk a vazelínu Stefanova Tomova and synů; továrna na mýdlo V. Băčevarova; mýdlárna Dikrjan a Meliksetjan; kožedělná továrna Cenkov, Pavlov a synové; továrna na košile I. Chalachova; továrna na cukrovinky N. Krasteva; pivovar Sveta Petka a pivovar dědiců průmyslníka Josefa Habermana a strojírenský podnik Mühlhaupt and Co.[20]

Průmysl rychle následovaly služby: zřízeny první místní soukromá banka Girdap (1881),[21] první pobočka Bulharské národní banky mimo hlavní město (1884);[22] založena lékárnická společnost (1884),[23] technická společnost (1885),[24] První bulharská obchodní komora (1890).[22] Podle mezinárodní ročenky tu v roce 1897 fungovaly i Bulharská komerční banka a pojišťovací družstvo Bǎlgaria (1891).[20][21] Zednářskou lóži tu již v roce 1880 založil Ivan Vedăr a nazval ji Balkanska zvezda.[25] Od roku 1883 je ve městě provozována meteorologická stanice.[26]

V Ruse vlastnil palác[p 4] první bulharský kníže Alexandr Battenberský. V něm a nedalekém hotelu přivítal rumunského, srbského a švédského krále i s jejich manželkami. Názor, že současná budova Regionálního historického muzea sloužila jako rezidence bulharských vladařů, se nezakládá na pravdě, přestože je mezi místními obyvateli populární; sice se jednalo o první veřejnou budovou v knížectví, ale palác knížete to nikdy nebyl.[11][27] V Ruse se v roce 1897 uskutečnilo první filmové promítání v kinech a promítal se film Příjezd vlaku do stanice La Ciotat bratří Lumièrů a také film o přijetí cara Mikuláše v Paříži.[28][29]

V období 1878 – 1944 bylo v Ruse založeno 416 průmyslových podniků: 164 bylo podniků z textilního a kožedělného průmyslu, 108 podniků z potravinářského průmyslu, 41 podniků chemické průmyslu, 57 - kovoobrábění, strojírenství, elektrotechnika, 36 – dřevozpracujícího průmyslu, 10 – keramiky a žáruvzdorných materiálů.[8] Zde se také narodil první vystudovaný bulharský pilot Simeon Petrov.[44]

Bulharské království

editovat

V důsledku ztráty Jižní Dobrudži ve prospěch Rumunska po druhé balkánské válce hospodářský význam města poklesl. Téměř všechny konzuláty cizích zemí byly uzavřeny. Jen za období 1919 – 1920 byl z Ruse vyvezen kapitál v hodnotě 40 milionů leva.

Obyvatelstvo

editovat

Níže uvedená tabulka ukazuje vývoj populace města od konce 19. století (1887 – 2021):

Ruse
rok 1887[30] 1910[30] 1934[31] 1946[31] 1956[31] 1965[31] 1975[31] 1985[31] 1992[31] 2001[31] 2011[31] 2021[31]
populace 27 194 36 255 53 266 57 833 88 375 128 888 159 578 185 440 170 038 161 453 149 642 133 813

K 15. září 2024 ve městě žilo 140 525 obyvatel a bylo zde trvale hlášeno 156 293 obyvatel.[32] Podle sčítání z 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:[33][p 5]

 BulhařiTurciRomovéostatní'"`UNIQ--ref-0000003C-QINU`"': 1 750 (1.3 %)

Osobnosti

editovat

Partnerská města

editovat

Galerie

editovat
  •  
    Dohodno Zdanie (1902)
  •  
    Památník Svobody (1909)
  •  
    Bývalá hudební škola (1900)
  •  
    Stará architektura
  •  
    Televizní věž
  •  
    Meteorologická stanice
  •  
    Katolická katedrála sv. Pavla (1890)

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ v současnosti Ústav zemědělství a osivářství
  2. ↑ přesunuta v roce 1900 do Varny
  3. ↑ Byl postaven rakouským průmyslníkem Josefem Habermannem podle projektu Gustava Nováka, českého podnikatele, jehož firma Novák a Jan dodala i strojní zařízení.
  4. ↑ v současnosti budova loutkového divadla
  5. ↑ Deklarovat národnost nebylo při sčítání povinné.
  6. ↑ jiné a neurčené národnosti

Reference

editovat
  1. ↑ a b Dostupné online.
  2. ↑ Български средновековни градове и крепости – Русе [online]. [cit. 2024-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-18. (bulharsky) 
  3. ↑ a b c JIREČEK, Konstantin. Княжество България. Том 1 и 2. Пловдив: Христо Г. Дановъ, 1899. 1376 (430+746) s. S. 711. (bulharsky) 
  4. ↑ Léo, s. 129;133–134.
  5. ↑ KOLAROVA, Diana. Bulgarian Connection: Консулствата в Русе 1928 г. [online]. 2013-10-12 [cit. 2024-10-15]. Dostupné online. (bulharsky) 
  6. ↑ ÁGOSTON, Gábor; MASTERS, Bruce Alan. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing 689 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4381-1025-7. S. 172. (anglicky) Google-Books-ID: QjzYdCxumFcC. 
  7. ↑ Българско Национално Радио. Старите книги – знание и аромат от отминали времена [online]. 2009-10-13 [cit. 2024-10-15]. Dostupné online. (bulharsky) 
  8. ↑ a b ВЕЛИНОВА, Роза; ТРИФОНОВА, Маргарита. Индустриалните предприятия в Русе 1878-1947. Русе: Утро прес, 1995. 178 s. (bulharsky) 
  9. ↑ Живописное путешествие по европейской и азиатской Турции и в южнославянские страны: Румынию, Сербию, Боснию, Болгарию, Герцоговину и Черногорию, с подробным описанием нравов, характеров, обычаев, законов, правления, войн, торговых сношений, духовных обрядов и характеристических сцен их жителей. Москва: С.И. Леухин, 1878. 432 s. Dostupné online. Глава ХХХVІІІ От Рущука до Варны. (rusky) 
  10. ↑ БДЖ. За компанията [online]. [cit. 2024-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-16. (bulharsky) 
  11. ↑ a b c d ДОЙКОВ, Васил. Русе, биографията на един град. 3. vyd. [s.l.]: Ковачев, 2017. 208 s. ISBN 9789548198936. (bulharsky) 
  12. ↑ Léo, s. 144.
  13. ↑ МИЧЕВ, Николай; КОЛЕДАРОВ, Петър Ст. Речник на селищата и селищните имена в България, 1878-1987. [s.l.]: Наука и изкуство 314 s. id=Ly8mAAAAMAAJ&redir_esc=y Dostupné online. (bulharsky) Google-Books-ID: Ly8mAAAAMAAJ. 
  14. ↑ Большая Советская Энциклопедия. Redakce А. М. Прохоров. 3. vyd. Том 22. [s.l.]: Советская энциклопедия, 1975. 398 s. Heslo Русе. (rusky) 
  15. ↑ a b ЧОЛПАНОВ, Борис; ЗАФИРОВ, Димитър; АЛЕКСАНДРОВ, Емил; КАЛЧЕВ, Калчо; ПЕТРОВ, Людмил; МИШЕВ, Радослав. История на българите. 1. vyd. Том V: Военна история. [s.l.]: Труд, 2008. 780 s. ISBN 9789545287527. S. 475–476. (bulharsky) 
  16. ↑ ИЗС. Институт по земеделие и семезнание "ОБРАЗЦОВ ЧИФЛИК" – Русе [online]. [cit. 2024-10-18]. Kapitola История. (bulharsky) 
  17. ↑ 125 години от създаването на първото немско училище в България [online]. Културен институт, 2008-05-12 [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-05-13. (bulharsky) 
  18. ↑ ПЕТРОВ, Величко Димитров; ПЛАТИКАНОВ, Йордан; МАНЧЕВ, Стамат. История и развитие на пивоварната промишленост в България (1848-1993 г.). София: График Амат, 1996. 320 s. Dostupné online. ISBN 978-954-485-010-4. S. 20. (bulharsky) Google-Books-ID: ZcVNAAAACAAJ. 
  19. ↑ KLÁRA, Strohsová. Migrace Čechů do Bulharska - tzv. „česká invaze“. S. 33–37. AntropoWebzin [online]. Katedra antropologie při FF, ZČU v Plzni [cit. 2024-10-18]. Roč. 2012, čís. 1, s. 33–37. Dostupné online. ISSN 1801–8807. 
  20. ↑ a b DURASTEL, A. Annuaire international de la Bulgarie 1898. Sophia: Prošek Frères, 1897. 1097 s. ve formátu pdf. Chapitre III. De la visite des marchandises impotrés et exportés, s. 443. (francouzsky) 
  21. ↑ a b САЗДОВ, Димитър. История на националното и световното стопанство. 2. vyd. София: УИ "Стопанство", 2005. 512 s. Dostupné online. ISBN 9544945024. (bulharsky) 
  22. ↑ a b Държавна агенция "Архиви". Фондове [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (bulharsky) 
  23. ↑ Българският фармацевтичен съюз професионална организация на магистър – фармацевтите в Република България. история [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-18. (bulharsky) 
  24. ↑ Федерация на научно-техническите съюзи. History [online]. 2014 [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Проблеми в българското масонство [online]. Великата Ложа на Старите Свободни и Приети Зидари в България [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-02. (bulharsky) 
  26. ↑ 120 ГОДИНИ ОТ НАЧАЛОТО НА РЕДОВНИТЕ МЕТЕОРОЛОГИЧНИ НАБЛЮДЕНИЯ В БЪЛГАРИЯ [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-07-14. (bulharsky) 
  27. ↑ ДОЙКОВ, Васил; ДИМИТРОВА, Мариана Любенова. Сградите - европейско културно наследство на Русе: образи и истории. [s.l.]: Avangard print 367 s. Dostupné online. ISBN 978-954-337-179-2. (bulharsky) Google-Books-ID: L5IftAEACAAJ. 
  28. ↑ Движещ се трен виждат русенци на първата кинопрожекция преди 110 години. dariknews.bg [online]. 2007-02-27 [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (bulharsky) 
  29. ↑ СТАМБОЛИЕВ, Огнян. ПЪРВАТА КИНОПРОЖЕКЦИЯ У НАС Е БИЛА В РУСЕ. Литературен свят [online]. ФЛЬОРИР [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. ISSN 1314-2046. (bulharsky) 
  30. ↑ a b MLADENOV, Čavdar; DIMITROV, Emil. Урбанизацията в България от освобождението до края на Втората световна война. S. 13–17. География [online]. [cit. 2024-10-14]. Roč. 2009, čís. 1, s. 13–17. ve formátu pdf. (bulharsky) 
  31. ↑ a b c d e f g h i j Nacionalen statističeski institut. Справка за населението на гр. Русе, общ. Русе, обл. Русе Код EKATTE - 63427 [online]. Национален статистически институт [cit. 2024-10-14]. Dostupné online. (bulharsky) 
  32. ↑ Таблици на адресно регистрираните по постоянен и по настоящ адрес лица към 15.09.2024 г. (по области, общини и населени места). Обновява се тримесечно. [online]. Sofie: Главна Дирекция, Гражданска Регистрация и Административно Обслужване, 2024-09-15 [cit. 2024-10-14]. Dostupné online. (bulharsky) 
  33. ↑ НАСЕЛЕНИЕ ПО ОБЛАСТИ, ОБЩИНИ, НАСЕЛЕНИ МЕСТА И САМООПРЕДЕЛЕНИЕ ПО ЕТНИЧЕСКА ПРИНАДЛЕЖНОСТ КЪМ 1.02.2011 ГОДИНА [online]. Sofie: Национален статистически институт, 2011 [cit. 2024-06-20]. Řádek 3616. soubor ve formátu xls. (bulharsky) 

Literatura

editovat
  • ЛЕО (LÉO), Мишел (Michel). България и нейният народ под османска власт: през погледа на англосаксонските пътешественици (1586 – 1878). Překlad Мариета Глухарова. 1. vyd. София: ТАНГРА ТанНакРа, 2013. 400 s. Dostupné online. ISBN 9789543781065. (bulharsky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ruse&oldid=24419791“
  NODES
Idea 1
idea 1
Intern 1
mac 1
os 93
text 2
web 3