Stanislav Procházka (zpěvák)
Stanislav Procházka (7. srpna 1919 Most[1] – 16. dubna 2016 Praha[2]), vystupující jako Standa Procházka, byl český zpěvák, který se věnoval zejména dechové hudbě.
| Stanislav Procházka | |
|---|---|
 Stanislav Procházka (foto před rokem 1945) | |
| Základní informace | |
| Narození | 7. srpna 1919 Most |
| Úmrtí | 16. dubna 2016 (ve věku 96 let) Praha |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | zpěvák a herec |
| Nástroje | hlas |
| Děti | Stanislav Procházka |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kariéra
editovatPocházel z hornické rodiny, měl dva starší bratry (Josef a František) a dvě starší sestry (Marie a Josefa).[3] Vyrůstal v Mostě. Po smrti matky a poté, co se otec znovu oženil, se v necelých šestnácti letech odstěhoval do Kolína, kde se začal učit číšníkem.[1][4] Brzy ale odjel za hudbou a zpěvem do Prahy. V restauraci 2. třídy na Wilsonově nádraží pokračoval v učení na číšníka, kde tříletý učební obor dokončil, přitom chodil na hodiny zpěvu k Hilbertu Vávrovi, který byl barytonem v Národním divadle.
Brzy u něj vyhrála hudba. Jeho vzorem byl zpěvák Jára Pospíšil.[5] Účastnil se soutěží amatérských zpěváků a začal účinkovat s tanečními orchestry v Praze. Profesionálním zpěvákem se stal 16. února 1939, kdy podepsal smlouvu ve vinárně Kotva za denní honorář 40 korun a večeři.[6] Byl pak sólistou v několika kabaretech (mj. U Šenfloků) a kaváren a u celé řady orchestrů. Po angažmá v Lucerna Baru u orchestru Ferdinanda Petra, kde se mj. seznámil s R. A. Dvorským, získal v roce 1941 od dirigenta Jaroslava Maliny i prestižní místo v kavárně Vltava.[3] Poté hrál až do konce druhé světové války v lidových operetách v divadle Járy Kohouta.[3]
Po válce získal možnost vystupovat v rozhlase s orchestrem F. A. Tichého, čímž se jeho popularita rozšířila do celého Československa.[3] Dále ho proslavilo účinkování v rozhlasovém pořadu s Orchestrem Karla Vlacha, v televizi v Televarieté nebo Kavárničce dříve narozených.
Účinkoval v zájezdovém souboru Jaroslava Mangla, přitom byl svědkem prvního poválečného vystoupení Vlasty Buriana, které proběhlo v karlovarském varieté Orfeum.[7] V tomto souboru spolu dost dlouho vystupovali. Poté spolupracoval s konferenciérem Vlastou Ziegnerem. Jezdil také v zájezdovém souboru se Smutným mužem Jaroslavem Válkem.
Jeho vlastním projektem po roce 1967 byl dívčí orchestr Slávinky.[1]
Publikum si z jeho písniček oblíbilo např. Ale ne, ale ne…, Nikdy se nevrátí, Andulička, Bílé konvalinky, Hej, panímámo, Skřivánek zpíval nebo Tam na stráni.[8]
Vystupoval do vysokého věku, ještě ve svých 90 letech vydal nové CD Nedělej nám starosti, stáří.[3]
Citát
editovatPři mém úplně prvním vystoupení v koncertní kavárně Vltava roku 1958 jsme se Standou Procházkou stáli na jednom jevišti. On byl tehdy už velkou zpěváckou hvězdou. Nešlo si bez něho představit rozhlasové vysílání, měl za sebou už hodně úspěšných gramofonových desek, dokonce hrál i ve filmu. Přitom se s tím, jak se říká, nijak nevytahoval, nenosil nos nahoru. Naopak si mě, začátečníka, vzal jaksi pod svoje ochranná křídla. Radil mi, pomáhal – a také se upřímně radoval z mých stoupajících úspěchů.
Osobní život
editovatByl ženatý s manželkou Věrou, jejich syn Stanislav Procházka ml. byl zpěvák populární hudby.
Byl velkým fotbalovým fanouškem, pro Slavii Praha nazpíval hymnu Naše věčná Slavia, u které byl spoluautorem textu i hudby.[10] Byl fanouškem Slavie a v jejím dorostu jako mladý absolvoval několik tréninků.[11] Osobně se znal se slávistickými legendami Františkem Pláničkou nebo Josefem Bicanem.[10]
V roce 1997 ho nadace Život umělce vyznamenala cenou Senior Prix.[3]
Filmografie
editovatV roce 1979 vystoupil v menší roli ve filmu Hodinářova svatební cesta korálovým mořem v režii Tomáše Svobody, Chléb a písně (TV film, 1971), Kavárna na hlavní třídě (1953), Madla zpívá Evropě (1940). Česká televize s ním v roce 2004 natočila střihový pořad Úsměvy Standy Procházky.[12]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c Staré české písničky zestárly se zpěvákem Standou Procházkou [online]. Kdo to byl (blog). Dostupné online.
- ↑ http://kultura.zpravy.idnes.cz/stanislav-prochazka-zemrel-dfy-/hudba.aspx?c=A160416_151448_hudba_ts
- ↑ a b c d e f STUŠKOVÁ, Alexandra. Standa Procházka. S. 14–19. Život umělce [online]. Listopad 2009. Čís. 17, s. 14–19.
- ↑ Stanislav Procházka st., zpěvák [online]. Český rozhlas, 2011-11-22. Transkript rozhlasového pořadu Tandem. Dostupné online.
- ↑ Stanislav Procházka, Milan Koukal: Úsměvy i vrásky Standy Procházky, Argentum, Kutná Hora, 2010, str. 27, ISBN 978-80-904717-0-2
- ↑ PROCHÁZKA, Stanislav. Nebezpečné lásky. 1. vyd. Praha: nakladatelství LUCIE a ATELIER, 1991. 104 s. ISBN 80-900316-1-7. S. 23.
- ↑ PROCHÁZKA, Stanislav. Nebezpečné lásky. 1. vyd. Praha: nakl. LUCIE a ATELIER, 1991. 104 s. ISBN 80-900316-1-7. S. 62.
- ↑ BENEŠ, Edvard D. Rodák z Mostu Standa Procházka slaví pětadevadesátiny. Mostecký deník [online]. 2014-08-06. Dostupné online.
- ↑ Stanislav Procházka, Milan Koukal: Úsměvy i vrásky Standy Procházky, Argentum, Kutná Hora, 2010, ISBN 978-80-904717-0-2
- ↑ a b Autor hymny "Naše věčná Slavia" slaví 95 let [online]. SK Slavia Praha, 2014-08-07. Dostupné online.
- ↑ Stanislav Procházka: Ostatní hymnu měli, Slavia ne. Tak jsem ji napsal. Deník.cz [online]. 2013-04-28. Dostupné online.
- ↑ Úsměvy Standy Procházky st. [online]. Praha: Česká televize, [2004]. Dostupné online.
Literatura
editovat- Stanislav Procházka, Milan Koukal: Úsměvy i vrásky Standy Procházky, Argentum, Kutná Hora, 2010, ISBN 978-80-904717-0-2
- Stanislav Procházka: Nebezpečné lásky, nakl. LUCIE a ATELIER, Praha,1991, ISBN 80-900316-1-7
Externí odkazy
editovat- Rozhovor se Stanislavem Procházkou, Deník.cz, duben 2013
- Přepis rozhlasového pořadu Tandem s hostem Stanislavem Procházkou, Český rozhlas, 22. listopadu 2011
- Stanislav Procházka ve Filmové databázi
- BAŤKOVÁ, Šárka: Stanislav Procházka. Online. Výběr kulturních výročí 2024. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024, roč. LIII, č. 2, s. 1–4. ISSN 1803-6953. [cit. 2024-08-16]. (Obsahuje bibliografii.)
