Wikipedie

Ozbrojené síly Ukrajiny

armáda Ukrajiny
(přesměrováno z Ukrajinská armáda)
Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Ozbrojené síly Ukrajiny (ukrajinsky Збройні сили України, Zbrojni syly Ukrajiny) mají v souladu s ukrajinskou ústavou za úkol obranu Ukrajiny, ochranu její svrchovanosti, územní celistvosti a nedotknutelnosti.

Ozbrojené síly Ukrajiny
Збройні сили України
Znak
Znak
Založeno03. leden 1917
06. prosinec 1991 (obnoveno)
StátUkrajina Ukrajina
Složky armádyUkrajinské pozemní síly
Ukrajinské námořnictvo
Ukrajinské letectvo
VelitelstvíGenerální štáb Ukrajinské armády
Velení
PrezidentVolodymyr Zelenskyj
Ministr obranyRustem Umerov
Náčelník generálního štábuOleksandr Syrskyj
Stav
Věk odvodu18
K dispozici pro službu22 400 260 (2021), věk 15–49
Vhodných pro službu15 680 180 (2021), věk 15–49
Roční počet branců470 400 (2021)
Aktivních vojáků255 000 (2021)
Rezervistů990 000 (2021)
Výdaje
Rozpočet9,6 miliard $ (2021)
Podíl na HDP3 % (2015)
Průmysl
Domácí dodavateléUkroboronprom
Antonov
KrAZ
Mayak
Zahraniční dodavateléFrancieFrancie Francie
(Thales Group)
KanadaKanada Kanada
USA USA (Cummins)
Spojené království Velká Británie
Vlajka
Vlajka

Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU) zajišťují potlačení ozbrojené agrese proti Ukrajině a následný vojenský odpor proti ní, ochranu vzdušného prostoru státu a teritoriálních vod Ukrajiny, stejně jako účast v aktivitách zaměřených na boj proti terorismu.

Podle zákona mohou být zapojeny do provádění opatření v rámci právního režimu stanného práva a stavu nouze, boje proti terorismu a pirátství, posílení ochrany státní hranice, svrchovaného práva Ukrajiny ve své výlučně (námořní) ekonomické zóně a kontinentálního šelfu Ukrajiny a jejich právní registrace, boje proti pašování zbraní, omamných a psychotropních látek, odstranění následků přírodních a člověkem způsobených katastrof, poskytnutí vojenské pomoci jiným státům, jakož i účast v mezinárodní vojenské spolupráci, mezinárodní protiteroristické, protipirátské a jiné mezinárodní operaci k zachování míru a bezpečí na základě mezinárodních smluv Ukrajiny a za podmínek stanovených zákony Ukrajiny.

Ozbrojené síly Ukrajiny dlouhodobě spolupracují s NATO a zapojují se do misí Aliance.

Historie

editovat

Po vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 Ukrajina zdědila po SSSR jednu z nejsilnějších armád v Evropě, vyzbrojenou jadernými zbraněmi, a také na tu dobu moderními typy konvenční výzbroje i vojenské techniky.

Dne 24. srpna 1991 ukrajinský parlament schválil rozhodnutí o vzetí pod svou jurisdikci všechny vojenské jednotky Sovětské armády nacházející se na ukrajinském území a vytvoření klíčového pro chod státu Ministerstva obrany Ukrajiny. Pod jurisdikci Ukrajiny přešly: 14 divizí mechanizované pěchoty, 4 tankové a 3 dělostřelecké divize, a 8 dělostřeleckých brigád (9 293 tanků a 11 346 obrněných vozidel), 1 brigáda zvláštního nasazení, 9 brigád vojska protivzdušné obrany, 7 pluků bojových vrtulníků, 3 letecké armády (přibližně 1500 bojových letounů) a samostatná armáda protivzdušné obrany. Strategické jaderné síly nasazené na území Ukrajiny měly 1 272 mezikontinentálních balistických raket a zhruba 2 500 kusů taktických jaderných zbraní. V době vyhlášení ukrajinské nezávislosti se počet vojáků na Ukrajině pohyboval okolo 980 000 osob.

Obnovení ukrajinské armády v roce 1991 posloužilo k legalizaci vojenských ozbrojených sil, reorganizaci vojenských struktur, vytvoření vhodných systémů řízení, zabezpečení a dalších položek nezbytných pro jejich provoz. Vznik Ukrajinské armády byl doprovázen významným snížením vojenských struktur, počtu zaměstnanců, zbraní a vojenského vybavení.

Dne 5. prosince 1994 se v maďarském hlavním městě Budapešti konala konference, na které byla Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Ruskem podepsána smlouva (známá jako Budapešťské memorandum), jíž se Ukrajina jako první a jediná země na světě zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu výměnou za garanci respektování ukrajinské nezávislosti, suverenity, územní celistvosti, zdržení se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině výše zmíněnými státy. K 1. červnu 1996 se na ukrajinském území nenacházely žádné jaderné zbraně.

Válka na východní Ukrajině

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Válka na východní Ukrajině.

Po vítězství protestního revolučního hnutí Euromajdan v Kyjevě v únoru 2014 Rusko zahájilo vojenskou agresi proti ukrajinskému státu. Vzhledem k využití široké škály i nevojenských prostředků byly ruské operace označovány za hybridní válku.[1]

Ukrajinské ozbrojené síly, tvořené především branci, ani politická reprezentace země nebyly na konflikt vůbec připraveny. Redukce neefektivní postsovětské armády ubírala nedostatkové zdroje, infrastruktura byla orientována zejména na západě země, armáda byla silně infiltrována Rusy a potýkala se s nedostatečným výcvikem, který odrazoval západní země od poskytování zbraní.[2] Případnou obranu poloostrova Krym navíc komplikovala legitimní přítomnost minimálně 14-16 tisíc[3] příslušníků ruského Černomořského loďstva v přístavu v Sevastopolu, který měli Rusové pronajatý nejméně do roku 2042.[4]

Během obsazení Krymu ruskými tzv. zelenými mužíčky, které vzhledem k jejich profesionální výzbroji a výstroji tvořili zejména příslušníci ruských speciálních sil, byly místní ukrajinské vojenské a policejní posádky zablokovány na základnách a jejich opuštění bylo možné pouze za použití násilí.[5] Ukrajinci však nedisponovali jasnými rozkazy, odpovídajícím vybavením ani dostatečnou morálkou, a Krym tak byl obsazen prakticky bez odporu.[5]

Další fází ruské agrese bylo obsazování vládních a policejních budov proruskými aktivisty ve městech na Donbasu (Slovjansk, Kramatorsk a Bachmut). V reakci na to ukrajinská vláda 15. dubna 2014 vyhlásila tzv. protiteroristickou operaci, při které ukrajinské jednotky čelily nejen nepřátelsky naladěným civilistům, kteří například vlastním tělem bránili průjezd těžké techniky, ale i profesionálně vedeným přepadům ze strany povstalců.[6]

Fenomén dobrovolnických jednotek

editovat

Na ukrajinské operaci se kromě pravidelné armády zpočátku podílely i dobrovolnické formace stojící mimo její oficiální strukturu. Vzhledem k panujícímu chaosu nebyla armáda připravená na nábor proukrajinských dobrovolníků (obvykle bývalých vojáků nebo policistů), ovšem vznik neoficiálních formací byl dle platných zákonů nelegální.[7] Řada dobrovolníků přesto protizákonně a bez nároku na odškodnění za případné zranění nebo smrt bojovala po boku armády včetně speciálních sil zhruba půl roku, než došlo k legislativní úpravě.[7]

Z dobrovolníků již na jaře 2014 vznikaly samostatné formace jako pluky Azov, Donbas, Kyjevská Rus nebo Ukrajina, finančně podporované zejména ukrajinskými oligarchy jako Ihor Kolomojskyj nebo Arsen Avakov.[8] K dobrovolnickým formacím se kromě bývalých vojáků začali ve velkém přidávat zejména nacionalističtí fotbaloví fanoušci a zahraniční dobrovolníci, obvykle veteráni jiných válečných konfliktů, díky čemuž dobrovolníci již v prvních týdnech tvořili sílu o celkem 6-10 tisících mužů, zatímco pravidelná ukrajinská armáda měla podle analytiků bojeschopných pouze zhruba 6 tisíc mužů.[8]

Přestože bojový přínos dobrovolníků byl v první fázi války zásadní, po prvních měsících bojů se začaly projevovat i negativní stránky, kdy jednotky kromě obrany územní integrity země začaly vynucovat i ekonomické zájmy svých podporovatelů z řad ukrajinských oligarchů, ohrožovat domácí i zahraniční ukrajinskou politiku a dopouštět se násilných trestných činů ve válečné zóně, které byly následně zveličovány ruskou propagandou.[9] Největší pozornost zejména proruských médií získaly jednotky Azov a Pravý sektor, mezi jejichž bojovníky byli významně zastoupeni pravicoví extrémisté.[10] Ukrajinská vláda si však problematickou úlohu dobrovolnických formací, které navíc vesměs odmítaly příměří s povstalci,[11] uvědomovala, a proto je postupně začleňovala do oficiálních struktur - například Azov byl v listopadu 2014 přičleněn k Národní gardě a minimálně neskrývaní extrémisté postupně vyhozeni.[10]

Modernizace armády

editovat

V létě 2014 se armádě a dobrovolníkům podařilo povstalce výrazně zatlačit do defenzívy, ovšem v září téhož roku povstalci, podporovaní těžkou technikou pravidelné ruské armády, přešli do protiútoku a uštědřili Ukrajincům těžké porážky v bitvě o Ilovajsk nebo později v bojích o Debalceve, které na ukrajinské straně vyvolaly rozsáhlé spory o odpovědnost. Zatímco ukrajinský generální štáb obviňoval z neúspěchu dobrovolníky, kteří měli opustit své pozice, ti naopak kritizovali špatnou komunikaci, nedostačné zásobování a chybějící posily.[12]

Po následném podpisu druhé minské dohody se intenzita bojů snížila a umožnila ukrajinským ozbrojeným silám provést potřebnou modernizaci. Tehdejší prezident Petro Porošenko požádal o pomoc Západ a později byly přijaty strategické dokumenty směřující ke sladění standardů s NATO a označující Rusko jako bezpečnostní hrozbu.[13][14] V roce 2021 byl stanoven desetiletý plán rozvoje a priorit, v němž byl důraz kladen zejména na speciální síly, dělostřelectvo a raketová vojska.[13]

Ukrajina spustila řadu vlastních modernizačních projektů jako například raketomety Vilcha[15] nebo modernizaci starších protivzdušných systémů, doplněnou nákupy v zahraničí jako v případě stovek protitankových střel Javelin z USA.[13] Neméně důležitou součástí bylo navýšení armádního rozpočtu z 1,4 miliardy dolarů na téměř 5 miliard dolarů v předválečném roce 2021 a výrazná zahraniční pomoc ze zemí NATO v hodnotě jednotek miliard dolarů včetně společných cvičení.[13]

Zásadní proměnou musely ukrajinské ozbrojené síly projít po personální stránce. Došlo k nahrazení zkostnatělého sovětského systému velení a větší odpovědnost za plnění úkolů byla přesunuta na nižší důstojníky, kteří zároveň získali větší pravomoci reagovat na aktuální situaci.[16][13] Symbolem proměny armádního myšlení se stal v červenci 2021 nově jmenovaný náčelník generálního štábu Valerij Zalužnyj, který již neprošel sovětským vojenským vzděláváním a jako velitel brigády se zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.

Na počátku roku 2022 byly vytvořeny Síly územní obrany Ukrajiny, složené z dobrovolníků a rezervistů, které měly v rámci své územní příslušnosti doplňovat profesionální armádu a ve válce dosáhnout počtu zhruba 120 tisíc příslušníků.

Ruská invaze na Ukrajinu

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Ruská invaze na Ukrajinu.

Záchrana ukrajinského státu

editovat

Již na konci roku 2021 západní tajné služby varovaly před shromažďováním až 175 tisíc ruských vojáků poblíž hranic s Ukrajinou a možnou invazí.[17] Přestože byla ukrajinská strana v polovině ledna 2022 ředitelem CIA Williamem J. Burnsem varována před hrozícím výsadkem ruských výsadkářů na letišti v Hostomeli poblíž Kyjeva,[18] ukrajinské velení upíralo pozornost k Donbasu, kam před invazí odeslalo větší část posádky letiště i s těžkou technikou.[18] Na místě zůstalo dislokováno pouze zhruba 300 vojáků, z nichž podstatnou část tvořili branci bez bojových zkušeností, přesto se jejich pohotová reakce na útok v úvodních hodinách invaze 24. února 2024, kdy dokázali zabránit ruským výsadkářům v rychlém obsazení letiště a přísunu posil, ukázala jako klíčová pro následnou bitvu o Kyjev, ale i průběh celé války.[18][19][20]

Zatímco metropoli Kyjev i druhé největší město Charkov Ukrajinci dokázali proti přesile ubránit a následně invazní jednotky vytlačit i z celé Kyjevské oblasti,[21] Rusové postupovali zejména v Luhanské oblasti a na jihu země, kde pronikli až k Mykolajivu a ohrožovali i Kryvyj Rih. Po týdnech bojů pak byl v květnu 2022 dobyt Mariupol, kde zůstali v obklíčení ukrajinští obránci včetně příslušníků pluku Azov.[22] V létě a na podzim 2022 se však Ukrajincům podařilo vytlačit ruské síly ze západního břehu Dněpru včetně Chersonu[23] a zároveň během mimořádně úspěšné protiofenzívy na východě Ukrajiny osvobodit zhruba 12 tisíc km2.[24]

Poziční válka

editovat

Následně převzali iniciativu na bojišti Rusové a během zimy a jara 2023 za cenu značných ztrát, které měly dosahovat poměru k těm ukrajinským až 7:1, obsadili zejména město Bachmut.[25] Náčelník ukrajinského generálního štábu Zalužnyj, který prosazoval dřívější stažení obránců, se však kvůli obraně města dostal do sporu s prezidentem země Volodymyrem Zelenským.[26] Opotřebovávací boje v Bachmutu, znamenající na ukrajinské straně ztráty zejména zkušených vojáků, zatímco na ruské straně se jednalo především o špatně vycvičené vězně v jednotkách Wagnerovy skupiny, byly think tankem RUSI označeny za vojenskou chybu a jako jednu z příčin neúspěchu následné ukrajinské protiofenzívy v létě 2023.[27][28] Během ní se Ukrajinci i s využitím Západem dodané obrněné techniky pokoušeli na jižní frontě prorazit k Azovskému moři, čímž by přetnuli ruské jednotky na dvě části a výrazně by zhoršili jejich logistiku, ovšem byli zastaveni silným opevněním a početnými ruskými zálohami v oblasti.[28]

Ozbrojené síly v krizi

editovat

V říjnu 2023 ruská armáda zaútočila na Avdijivku a v rámci širší ofenzivní kampaně postupně získávala převahu. Spory v ukrajinském velení mezi Zalužným a Zelenským ohledně obrany Avdijivky a politicky nepopulární mobilizace vedly k odvolání Zalužného a jmenování Oleksandra Syrského novým náčelníkem generálního štábu.[26] Ukrajinské ozbrojené síly se kromě nedostatku živé síly potýkaly s kritickým nedostatkem zejména munice do dělostřeleckých a protivzdušných systémů.[29] Nová mobilizace, která vstoupila v platnost v květnu 2024, znamenala snížení věku pro povinný odvod z 27 na 25 let.[30] V následujících měsících se země zaměřila na odvody nezaměstnaných a neplatících daně, přetrvávající nedostatek však zároveň vedl k úvahám o mobilizaci dalších až 160 tisících lidí v roce 2025.[31]

Zrychlený ruský postup ve směru na Pokrovsk nezastavil ani překvapivý ukrajinský vpád do Kurské oblasti od srpna 2024, který někteří kritici vyhodnotili z ukrajinské strany jako plýtvání nedostatkovými zdroji.[32] Zásadní efekt pro vývoj na frontě neznamenalo ani dodání prvních stíhacích letounů F-16 pro ukrajinské letectvo v létě 2024.[33] Země se navíc i nadále marně pokoušela získat z Německa střely s plochou dráhou letu KEPD 350 (Taurus)[34] nebo povolení ze strany Spojených států amerických pro údery střelami ATCMS a Storm Shadow na ruském území.[35]

Ztráty

editovat

Válečný konflikt s Ruskem, trvající od února 2022, měl na ukrajinské ozbrojené síly zásadní dopad. Přestože Ukrajinci nezvěřejňovali své ztráty, v srpnu 2023 dle amerických odhadů pro deník The New York Times dosáhly zhruba 70 tisíc mrtvých a 100-120 tisíc zraněných.[36]

Potvrzené ztráty těžké techniky (včetně poškozené) dle projektu Oryx k 15. listopadu 2024 činily celkem 7 048 kusů, z toho 973 tanků, 1 078 bojových vozidel pěchoty, 621 obrněných transportérů, 227 tažených děl, 428 samohybných děl, 79 salvových raketometů, 101 letadel, 50 vrtulníků a 41 válečných lodí.[37]

Struktura

editovat
 
Kyjev, vojenská přehlídka, srpen 2016

Ukrajinská armáda je podřízená velení Generálního štábu.

Organizačně se Ozbrojené síly Ukrajiny skládají z vojenského velení, formací, vojenských útvarů, vojenských vzdělávacích institucí, spolku a organizací. Do ukrajinské armády také patří sdružení, formace, vojenské útvary, vojenské vzdělávací instituce a organizace, které nepatří do výše uvedených skupin.

Ozbrojené síly Ukrajiny se dělí na pozemní síly (Cухопутні Війська, Suchoputni vijska), vojenské letectvo (Повітряні Сили України, Povitrjani syly Ukrajiny) a námořnictvo (Військово-Морські Сили України, Vijskovo-morski syly Ukrajiny). Ukrajinskou armádu celkem tvoří 1 245 000 osob. Většina využívané techniky pochází ještě z dob Sovětského svazu, nebo se jedná o modernizované verze těchto starších vzorů, které vyrábí poměrně silný ukrajinský vojenský průmysl (například se jedná o tanky T-84 Oplot, transportéry BTR-4 a transportní letadla Antonov An-70).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ ŠÍR, Jan, a kolektiv. Ruská agrese proti Ukrajině. Praha: Karolinum, 2017. S. 96. 
  2. ↑ KINSTLER, Linda. Why is Ukraine's Army So Appallingly Bad?. The New Republic [online]. 2014-05-09 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ Šír (2017), s. 99-100
  4. ↑ ČTK. Kyjev a Moskva hlasovali o pronájmu krymské základny. Deník.cz [online]. 2010-04-27 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Šír (2017), s.104
  6. ↑ Tomáš Forró. Donbas. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-048-7. S. 44–45. 
  7. ↑ a b Forró (2020), s. 84-85.
  8. ↑ a b Forró (2020), s. 87-88.
  9. ↑ Forró (2020), s. 90-92.
  10. ↑ a b Forró (2020), s. 93-101.
  11. ↑ HOLUŠOVÁ, Alina. Komentář: S Debalcevem padla celá Ukrajina. Proč měl Západ dodat Kyjevu zbraně. Tiscali.cz [online]. 2015-02-19 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  12. ↑ ČTK. Obklíčené Debalceve padlo, armáda prý ztratila 3000 mužů. Hospodářské noviny [online]. 2015-02-18 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d e KOS, Jan. Z otloukánka mazákem bitevního pole. Jak to, že Ukrajinci dokážou odolávat ruské armádě?. Hrot24 [online]. 2023-07-29 [cit. 2024-02-04]. Dostupné online. 
  14. ↑ PROUZA, Petr; KARLÍK, Tomáš. Ukrajinská armáda byla kolos na hliněných nohou. Reforma z ní udělala moderní válečný stroj. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-04-07 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  15. ↑ CIMALA, Karel. Vilcha: Ukrajinský raketomet zastaví postup mechanizované brigády. Armádní noviny [online]. 2018-05-17 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  16. ↑ COLLINS, Liam. In 2014, the ‘decrepit’ Ukrainian army hit the refresh button. Eight years later, it’s paying off. The Conversation [online]. 2022-03-08 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online. 
  17. ↑ HARRIS, Shane; SONNE, Paul. Russia planning massive military offensive against Ukraine involving 175,000 troops, U.S. intelligence warns. The Washington Post [online]. 2021-12-03 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b c SONNE, Paul, et al. Battle for Kyiv: Ukrainian valor, Russian blunders combined to save the capital. The Washington Post [online]. 2022-08-24 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  19. ↑ COLLINS, Liam; KOFMAN, Michael; SPENCER, John. The Battle of Hostomel Airport: A Key Moment in Russia’s Defeat in Kyiv. War on the Rocks [online]. 2023-08-10 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  20. ↑ ŠPALEK, Radim. Letecká válka nad Ukrajinou aneb „S trojzubcem proti medvědovi“ 2.část. Czech Air Force [online]. 2022-08-17 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  21. ↑ KGAN, Frederick W.; BARROS, George; HIRD, Karolina. Russian Offensive Campaign Assessment, April 3. Understanding War [online]. Institute for the Study of War, 2022-04-03 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  22. ↑ SANDS, Leo. Mariupol: Russia declares complete victory at Azovstal plant. BBC [online]. 2022-05-21 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  23. ↑ ŠAFOVÁ, Julie. Osvobození Chersonu má velký význam, končí naděje Ruska na postup na západ, říká vojenský analytik. iRozhlas.cz [online]. 2022-11-11 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  24. ↑ Ukraine must demine 12,000 km2 of liberated areas in Kharkiv region: official. Reuters [online]. 2022-09-21 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  25. ↑ PATAJ, Roman. Vývoj bojů (452. den): Rusové dorazili na západní okraj Bachmutu – vykrvácení a neschopní dalšího postupu. Deník N [online]. 2023-05-22 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  26. ↑ a b Velitel ukrajinské armády Zalužnyj končí, nastupuje stratég od Kyjeva a Bachmutu. Deník N [online]. 2024-02-08 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  27. ↑ WATLING, Jack; DANYLYUK, Oleksand V.; REYNOLDS, Nick. Preliminary Lessons from Ukraine’s Offensive Operations, 2022–23 [online]. London: Royal United Services Institute for Defence and Security Studies, 2024-07-18 [cit. 2024-11-14]. S. 12-13. Dostupné online. 
  28. ↑ a b VASILKO, Tomáš. Vývoj bojů (876. den): Pokud chce Ukrajina vyhrát, bude muset časem útočit. Jak se poučit z ofenzivy v létě 2023. Deník N [online]. 2024-07-19 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  29. ↑ O'GRADY, Siobhán; STERN, David L.; KHUDOV, Kostiantyn. With Western aid stalled, Ukrainian troops run low on artillery shells. The Washington Post [online]. 2023-12-24 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  30. ↑ DENISOVA, Kateryna. Mobilization in Ukraine ramps up as new law comes into effect, Zelensky says. The Kyiv Independent [online]. 2024-05-31 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  31. ↑ „Neplatíš daně? Na frontu!“ Ukrajina našla nový zdroj vojáků. Seznam Zprávy [online]. 2024-11-07 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  32. ↑ TÓDA, Mirek. Vývoj bojů (922. den): Putin a ukrajinští i západní experti se výjimečně shodují. Zelenskyj to přepálil a ohrozil Donbas. Deník N [online]. 2024-09-03 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. 
  33. ↑ PATAJ, Roman. Vývoj bojů (916. den): F-16 si připsaly první sestřely, ale zprávy o zázračném rušení ruských radarů přehánějí. Deník N [online]. 2024-08-28 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  34. ↑ ČTK. Ve volbách se podle Scholze bude rozhodovat i o další podpoře Ukrajiny. České noviny [online]. 2024-11-13 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  35. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. Ukrajinu čeká neradostná zima. Její armáda pomalu ztrácí pozice a Putin by měl čekat na zvolení Trumpa. iRozhlas.cz [online]. 2024-10-19 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  36. ↑ COOPER, Helen, et al. Troop Deaths and Injuries in Ukraine War Near 500,000, U.S. Officials Say. The New York Times [online]. 2023-08-18 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 
  37. ↑ JANOVSKÝ, Jakub, et al. Attack On Europe: Documenting Ukrainian Equipment Losses During The Russian Invasion Of Ukraine. Oryx [online]. 2022-02-24 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ozbrojené_síly_Ukrajiny&oldid=24412691“
  NODES
Idea 1
idea 1
Note 3