Výuka
Vyučování je pedagogický proces, v němž vystupují učitel, žák a obsah vzdělávání neboli učivo za účelem splnění výchovně vzdělávacích cílů. Probíhá za nějakých podmínek, kde subjekty vstupují do vzájemných vztahů. Učitel musí vycházet z obsahu vzdělání, ale přizpůsobit se také zpracování učiva tak, aby to bylo vhodné pro žáky. Žáci přijímají učivo a zpracují si ho v mozku do podoby, které rozumí v souvislosti s jejich osobní zkušenosti.
V didaktickém pojetí má tento pojem jiné vymezení. Didaktika vymezuje vyučování jako druh lidské činností, která spočívá v interakci učitele a žáků. Základem takové interakce je záměrné působení na žáky tak, aby u nich došlo k procesu učení. Synonymem pro tento výraz může být pojem výuka jakožto sociální systém, ve kterém jsou různé prvky v určité relaci a dochází k vlivu z vnějšku.
Výchovně vzdělávací cíle
editovatCíle výuky jsou ideální představa toho, čeho je třeba procesem vyučování dosáhnout. Je to něco obecného, například jaké znalosti a dovednosti by měl žák mít po absolvování povinné školní docházky. Cíle se dělí na dlouhodobé a krátkodobě. Krátkodobé jsou konkrétnější, zatímco dlouhodobé jsou obecnější.
Druhy cílů, které jsou na sobě závislé:
- cíle škol
- cíle předmětu
- cíle ročníků
- cíle tematických celků
- cíle témat
- cíle vyučování
Vyučování v čase
editovatPohledy na vyučování se v čase měnily. V průběhu dějin byla vytvořená spousta modelů a teorií, které nám objasňují, co je to vyučování. Průcha (2009b) uvádí, že například Jan Amos Komenský se ve svém díle Didaktika analytická vyjadřuje k vyučování jako k činnosti, které v žákovi budí snahu učit se hbitě, důkladně a s chutí. Dále pak J. F. Herbart vysvětluje podstatu vyučování na didaktickém trojúhelníku, jehož teorie je postavena na pojmech formální stupně poznávání a artikulace výuky. Další zajímavé vymezení pojmu vyučování definoval J. Dewey, který vidí vyučování jako učení se prostřednictvím jednání, zkušenosti a praxe. Ve 20. století došlo k velkému rozmachu teorií vyučování a mnoho z nich ovlivnil konstruktivismus.
Jak uvádí Průcha (2009b), vyučování vždy předpokládá určité rozdělení rolí učitele a žáka, avšak pojetí vyučování může být různé. Školní vyučování je specifickým typem jednání učitele, které se realizuje v pedagogických situacích – ty představují určitý časem ohraničený úsek. Tyto pedagogické situace učitel musí nejen zvládat, ale také je utvářet.
Fáze
editovatVyučování je tedy tvořivým a dynamickým procesem, který má tři fáze:
- plánování výuky – do této fáze spadá učitelova příprava na výuku, učitel didakticky analyzuje učivo
- realizace výuky – tato fáze zahrnuje aktivity žáků a učitele ve výuce, ve které se používají různé metody výuky
- reflexe výuky – v této fázi jsou obsaženy myšlenkové aktivity učitele, cílem této fáze je zhodnotit výuku, která již prošla prvními dvěma fázemi a získat tak návod pro další tvoření výuky
Dělení výukových metod
editovatHlavní rozdělení vyučovacích metod je rozdělení na tradiční a inovativní metody. Zormanová (2012) výukové metody dělí takto:
- Tradiční výukové metody
- metody slovní – monologické a dialogické
- metody názorně demonstrační – předvádění a pozorování, práce s obrazem, instruktáž
- metody dovednostně praktické
- Inovativní výukové metody
- metody diskusní
- metody situační
- metody inscenační
- didaktická hra
- metody heuristické, řešení problémů
- individualizovaná forma
- samostatná práce žáků
- skupinová výuka
- diferencované vyučování
- projektová výuka
- týmové vyučovaná
- výuka dramatem
- metody kritického myšlení
Dle výzkumu Soni Tikalské[zdroj?] dnešní žáci preferují metody, které je podporují v aktivitě a tvořivosti. Mezi jejich oblíbené metody patří didaktické hry a soutěže, dále pak také práce s PC, laboratorní experimenty a skupinová práce. Avšak používání internetu k snižuje výsledky žáků.[1] Danielle Evansová, výzkumná pracovnice v oblasti matematiky na univerzitě v Sussexu je toho názoru, že vliv rodičů je jedním z nejsilnějších faktorů, ale současně zdůrazňuje důležitost toho, aby školy a učitelé vytvářeli pozitivní a spravedlivá prostředí pro výuku.[2]
Z výzkumu Tikalské[zdroj?] vyplývá, že přestože žáci preferují spíše inovativní způsoby vyučování, učitelé používají spíše metody tradiční, jako je například metoda vyprávění, vysvětlování a názorná demonstrace. Dále používají také práci s učebnicí či samostatnou práci, které patří spíše k méně oblíbeným metodám ve skupině žáků.
Porovnání tradiční a inovativní výuky
editovatFaktory | Tradiční výuka | Inovativní výuka |
---|---|---|
čas potřebný na přípravu | nízká náročnost | vysoká náročnost |
čas nutný na realizaci ve výuce | nízká náročnost | vysoká náročnost |
rozvoj myšlení, tvořivosti, představivosti a fantazie | ne | ano |
zvýšení zájmu o učivo | ne | ano |
sebepoznání | ne | ano |
změna vztahů ve třídě | ne | ano |
prostor k vyjádření názoru žáka | ne | ano |
rozvoj komunikačních dovedností | ne | ano |
rozvoj kooperace | ne | ano |
vhodnost nasazení při prezentaci náročné učební látky | ano | ne |
vhodnost nasazení při upevňování učiva a procvičování učiva | ano | někdy ano |
Upraveno dle Výukové metody v pedagogice (2012)
Jak uvádí Průcha (2009b), klíčovou součástí vyučování je učitelova práce s učivem. Když učitel má didaktické znalosti obsahu, je mu umožněno vybalancovat žákovo porozumění s ohledem na správnost didaktického ztvárnění obsahu vyučování.
Reference
editovat- ↑ Internet use in class tied to lower test scores: study. phys.org [online]. 2016-12-16 [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Parents, not schools, hold the key to maths success. phys.org [online]. 2020-10-07 [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
editovat- DOSTÁL, J. Učební pomůcky a zásada názornosti. Olomouc: Votobia, 2008. 40 s. ISBN 978-80-7220-310-9.
- DOSTÁL, J. Výukové programy. Olomouc: UP, 2011. 67 s. ISBN 978-80-244-2782-9.
- DOSTÁL, J. Internet druhé generace pro učitele. Olomouc: UP, 2011. 70 s. ISBN 978-80-244-2779-9.
- PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 9788073676476.
- PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. ISBN 9788073675462.
- ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 155 s. ISBN 9788024741000.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu výuka na Wikimedia Commons
- Téma Vyučování ve Wikicitátech
- Téma Výuka ve Wikicitátech
- Slovníkové heslo výuka ve Wikislovníku