Wikipedie

Zlatá bula sicilská

soubor listin, kterými Fridrich II. potvrdil Přemysla Otakara I. dědičným českým císařem

Zlatá bula sicilská (latinsky Bulla Aurea Siciliæ) je označení pro jednu hlavní nebo soubor tří souvisejících listin, které vydal 26. září 1212 v Basileji budoucí římský král Fridrich II. českému Přemyslu Otakarovi I. Listina především obsahuje privilegium, které potvrzuje dědičnost titulu českého krále a stanovuje jeho volbu na domácí půdě a to, že římský panovník bude volbu jen stvrzovat.

Zlatá bula sicilská

Přemysl Otakar ji získal jako odměnu za podporu, již Fridrichovi poskytl pro volbu římským králem. Novodobý název listiny, resp. listin, je odvozen od zlaté buly (kovové pečeti) sicilského krále, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich v té době ještě neměl takto slavnostní pečeť římského krále, použil svou pečeť krále jižní Itálie.[1]

Obsah prvního privilegia

editovat

Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako „imperator electus“. Tradiční překlad tohoto titulu jako „zvolený císař“ je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolen. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako „vyvolený“ (budoucí) „římský císař.“[2] Sicilský král potvrdil Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridrichovi II. při zvolení římským králem. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný.[3] To je pochopitelné, protože v roce 1212 bylo totiž nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu, soupeřící se Štaufy o prvenství v říši.

Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti.[4] Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj.

Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské moci každému, kdo bude zvolen v Čechách.[5] Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, přičemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány.[6] Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete.

Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči říši, až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království.[7] Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení).[8]

K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že „pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali.“ Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitosti se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Není známo, zda tato věta je jen zmateným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít.[9]

Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli.

Někteří současní badatelé[kdo?] se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou, a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Originál listiny je uložen v Národním archivu v Praze, fond „Archiv České koruny“, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich v souboru: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93–94.

Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené

editovat

Pojem Zlatá bula sicilská nebo Zlaté buly sicilské[10] dnes zastřešuje celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží „Mocran et Mocran“ se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem „markrabství moravské“, příp. „Morava a Morava“. V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část českého státu, i když oficiálním centrem zůstává Praha.

Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům.[zdroj?]

Poznámky

editovat
  1. ↑ Proč „zlatá“ a proč „sicilská“?. Radio Prague International [online]. 2012-05-05 [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ Dále viz Wihoda, Martin: Imperator electus. In: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Edd. M. Nodl, P. Sommer Praha 2004, s. 299–307.
  3. ↑ Přemysl Otakar I. byl povýšen na krále dvakrát: Filipem Švábským roku 1198 (Letopisy české od roku 1196 do roku 1278. FRB II, s. 282: Hic Prziemysl a Philippo imperatore coronatus est) a Otou IV. Brunšvickým roku 1203 (CDB II, č. 34, s. 31–32). V roce 1203 uznal královskou hodnost Přemysla Otakara I. i papež Innocenc III.
  4. ↑ V basilejském privilegiu se čte: … regnumque Boemie liberaliter … sibi suisque successoribus in perpetuum concedimus. (CDB II, č. 96, s. 93). Viz pasáž v listině z 18. ledna 1158: … circulum videlicet gestandum comcessimus et per eum omnibus succesoribus successoribus suis in perpetuum. (CDB I, č. 180, s. 177) V případě Vladislava II. šlo vlastně jen o nošení koruny v určité svátky a dny, kdy korunu vkládal na svou hlavu sám císař.
  5. ↑ … quicumque ab ipsis in regem electus fuerit, ad nos vel successoros nostros accedat, regalia debito modo recepturus. (CDB II, č. 96, s. 93)
  6. ↑ … ius quoque et auctoritatem investiendi episcopos regni sui … concedimus (CDB II, č. 96, s. 93)
  7. ↑ … ad nullam curiam nostram venire teneantur, nisi quam nos apud Babenberc vel Nurenberc celebrandam indixerimus, vel si apud Merseburc … (CDB II, č. 96, s. 93)
  8. ↑ … ipsi trecenstos armatos nobis transmittant vel trecentas marchas persolvant. (CDB II, č. 96, s. 93)
  9. ↑ Dále viz Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha 2005, s. 100–107.
  10. ↑ Zlaté buly sicilské vydané 26. září 1212 v Basileji. Praha: Národní archiv, 2012. Výstava k 800. výročí. 

Literatura

editovat
  • BRETHOLZ, Berthold. Mocran et Mocran. Zur Kritik der goldenen Bulle König Friedrichs II. für Mähren vom Jahre 1212. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. 1901, roč. 5, s. 305–320. 
  • FIALA, Zdeněk. O Zlaté bule sicilské. Dějiny a současnost. 1962, roč. 4, čís. 6, s. 1–3. ISSN 0418-5129. 
  • Goll, Jaroslav: K výkladu privilegia Fridricha II. pro království České, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historická 1903, s. 1–9.
  • HLAVÁČEK, Ivan. Ještě jednou – a ani to možná ne naposledy – Mocran et Mocran. In: POLÍVKA, Miloslav; ŠMAHEL, František. In memoriam Josefa Macka (1922-1991). Praha: Historický ústav, 1996. ISBN 80-85268-64-7. S. 45–50.
  • HLAVÁČEK, Ivan. Mocran et Mocran. Stručný diskusní epilog Ivana Hlaváčka. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 369–370. ISSN 0323-052X. 
  • HRŮZA, Karel. „Hruza neví či nechce vědět.“ Několik poznámek k diskusi nad souborem basilejských listin z 26. září 1212 a charakterem přemyslovské vlády. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 371–376. ISSN 0323-052X. 
  • KOSS, Rudolf. Mocran et Mocran. Zprávy českého zemského archivu. 1927, roč. 7. ISSN 1803-2532. 
  • PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. 4. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1921. 554 s. S. 285. 
  • ŠUSTA, Josef. Václav II. a koruna polská. Český časopis historický. 1915 ročník = 21, s. 313–346. Dostupné online. ISSN 0862-6111. 
  • WIHODA, Martin. Der dornige Weg zur "Goldenen Bulle" von 1212 für Markgraf Vladislav Heinrich von Mähren. In: HRUZA, Karel; HEROLD, Paul A. Wege zur Urkunde, Wege der Urkunde, Wege der Forschung : Beiträge zur europäischen Diplomatik des Mittelalters. Wien: Böhlau, 2005. ISBN 3-205-77271-7. S. 65–79.
  • WIHODA, Martin. Imperator electus. In: NODL, Martin; SOMMER, Petr. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-605-X. S. 299–307.
  • WIHODA, Martin. Mocran et Mocran. Český časopis historický. 1994, roč. 92, s. 213–226. ISSN 0862-6111. 
  • WIHODA, Martin. Mocran et Mocran jako prostor k zamýšlení. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 377–410. ISSN 0323-052X. 
  • WIHODA, Martin. "... nec petiuimus nec habemus..." Zlatá bula sicilská v královské volbě roku 1306. In: BOROVSKÝ, Tomáš; JAN, Libor; WIHODA, Martin. Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno: Matice moravská, 2003. ISBN 80-86488-13-6. S. 261–272.
  • WIHODA, Martin. Polská koruna českých králů. Český časopis historický. 2004, roč. 102, s. 721–744. ISSN 0862-6111. 
  • WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská : podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha: Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Mocran et Mocran. Třetí basilejská listina Fridricha II. v kontextu Zlaté buly sicilské. Český časopis historický. 2006, roč. 104, s. 733–781. ISSN 0862-6111. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Mocren, Mogkran, Muckern. Kde hledat říšský majetek Mocran et Mocran?. Český časopis historický. 2007, roč. 105, s. 305–350. ISSN 0862-6111. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Österreich und Böhmen 1156-1212 : Versuch eines historischen Vergleich des Privilegium minus und der Goldenen Bulle von Sizilien. Historica : historical sciences in the Czech Republic. Series Nova. 2008, roč. 13, s. 47–74. ISSN 1210-8499. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. S. 109–110. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Zlatá bula sicilská. Praha: Melantrich, 1987. 40 s. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zlatá_bula_sicilská&oldid=24319354“
  NODES
Idea 1
idea 1
Intern 1
mac 3
os 60
text 5