České besedy/Umírající

České besedy
Pěkné činy	Umírající	Pěstoun cizinec

Údaje o textu
Titulek:	Umírající
Autor:	Václav Bolemír Nebeský
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 122–125. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Kol poušť — věčný písek jen a nebe,
   Nikde větev sokolům tvých očí,
Jenom tygr někdy, jak chtíč vraždy,
   Divě z pustých ňader pouště skočí;
A jak dobrý citek v dáli jen
   Pláče pramen, vedlé něhož palma
Stojí, ztracený co máje sen.

Pod tnu palmou zmdlený poutník leží,
   Jako jelen světem šírým štvaný;
Tiše leží pod klenutím stromu,
   Krev mu prýští z krutých losů rány;
A jak boa na pijící laň,
   Číhá v hustém listí palmy stinné
Ke skoku již svinutá smrt naň.

Sem pojď, duše lidská, znáš-li čísti
   Toto písmo hranaté a tvrdé,
Psané jako runy černé kletby
   Na to čelo mramorové, hrdé,
Tuto báseň hrůzotajných ruk,
   V nížto každý tah je bolné slovo
Zoufání a srdcežerných muk,

Jeť to písmo, před nímž zemstvo coufá,
   Jehožto se lev a tygr lekne,
Před nímž každé žití tajnou hrůzou
   Ohromeno koří se a měkne;
Onoť jesti mocný talisman,
   Nešťastnému srdci rýčem muky
Do ubledlých tváří tvrdé psán.

Vítěznou hle obočí těch klenbu,
   Z nížto bol jak poustevník teď hledí!
Hle ty zraky, dříve blesky v bouři,
   Teď jak omráčené orly sedí
V olověna oka dutinách,
   A ta duma na tom čele mocném —
Marius v Karthagy sutinách.

Hle ty bledé líce, na nichž nehrá
   Více žertů růžokřídlé bůže,
A ty vrásky hluboké, v něž jistě
   Nesil osud májové své růže;
Každý rys je mukou zmrzlý smích,
   Kostra ve poupěti zvadlých slastí,
Hady, v nichž se plazí bol neb hřích.

A to srdce nadšené a velké,
   Ježto hrdě celý národ neslo,
Zde jen v skrovný stínek věčné poušti,
   Kdežby mohlo tiše umřít, kleslo!
On krev za tisíce z ran svých lil,
   A z nich nestojí zde ani jeden,
By mu oko mroucí zatlačil.

Siným rtem cos šepce, snad se modlí,
   A pak křečovitě v ňádra sáhne,
A z nich dlouhou kadeř zlatých vlasů
   S rozstříleným praporem vytáhne.
Ach, to pole, kde ten prapor vlál,
   A ty tváře růžounké a sladké,
Kol nichž tento zlatý kučer hrál!

Umlknul! — své oko v blankyt napne,
   Snad že mroucím okem věčnost stíhá,
Jak v ní klesá žití sfinx; neb se mu
   Otevírá všeho míra kníha,
Zkřikne: Orle labutí! — tu naň
   vyskočí smrt z listí palmy stinné,
Jako boa na píjící laň.

Umřel! — A lev po své říší kráčí,
   Pouště král, a z mocných útrob hřímá,
Na hrobníka pouště — Samum! — volá,
   Jenž sen smrtonosný v písku dřímá;
Ten se vytýčí až v nebe strop,
   Oblekne své pískovité roucho,
Zahalí vše v létavý svůj hrob.