Ottův slovník naučný/Právo

Ottův slovník naučný
Pravno	Právo	Pravomoc

Údaje o textu
Titulek:	Právo
Autor:	Josef Trakal, neuveden, Karel Hermann-Otavský, Josef Teige, Jan Heller, Jiří Pražák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 562–581. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Právo

Právo. I. 1. Pojem p-va. V obecném životě užívá se výrazu »p.« nepřesně k označení všelikých nárokův a volností, které nejsou vždy povahy právní (na př. p. dobrodince k vděčnosti, rodičů k lásce dětí, p. k pozdravu neb k jiným poctám, p. každého ku práci, k existenci, p. národů k samostatnosti a t. p.). Obdobná ústrojí právního, mravního a obyčejového řádu, jejich vzájemná souvislost, různé předsudky, stupně vzdělání, snahy po uplatnění a sesílení zájmů v individuálních, stavovských, třídních, národních a j. způsobují a budou asi vždy způsobovati značnou neurčitost v populárním pojímání p-va.

Avšak ani vědecký pojem p-va není ustálen, a známý Kantův stesk, že není dosud obecně uznané definice p-va, platí dojista podnes. Běžné v přítomné době mínění různí co do pojmu p. v objektivním a p. v subjektivním smysle. P. v obj. smysle jest soubor státem daných a vynutitelných pravidel (norem) pro zevní poměry (jednání) lidí (jednotlivcův i společenských svazků); p. v subj. smysle jest pak oprávnění (volnost jednání, zmocnění, nárok) propůjčené objektivním právem jednotlivým osobám neb sociálním svazkům, z nichž stát se skládá (t. zv. subjektům p-va).

Tento výměr, postačitelný k výkladům platného p-va za účely praktickými, předpokládá ovšem p. na vysokém stupni vývoje, podmíněné co do vzniku a závaznosti své organisací novodobého státu, jest úzký se stanoviska všeobecné theoretické pravovědy (najmě po stránce historické); podstatný znak p-va nelze vázati na určité měnlivé časové neb místní formy utváření se a vynutitelnosti p-va. P. bylo před státem, předpokládajíc toliko vůbec jistou společenskou organizaci (rodovou, kmenovou, náboženskou, státní), kteráž je s to, aby autoritativně chránila a upravovala vzájemné poměry členů svých. Sluší tudíž spíše za to míti, že tam, kde jest organisovaná společnost (nikoliv pouze stát), jest též p. (ubi societas, ibi jus). Jinak musili bychom popříti p. církevní, jehož existenci a závaznost dojista nelze odvoditi z úkonův a z moci státu. Stát ovšem postupem vývoje sociálního jakožto nejvyšší moc na jistém území podřizuje druhdy vlastní p. společenských svazků, z nichž se skládá (rodina, rod, kmen, obec, kraj, země, kolonie), svému uznání (t. zv. autonomie, svézákonnost, samospráva). V silně vyvinutých rozpínavých státech (v Anglii, v Německu) takové spojováni p-va s vůlí a moci státu přirozeně převládá, má však ráz méně objektivně vědecké jako spíše politické theorie, kteráž spatřuje v p-vu projev a útvar moci či ztotožňuje neb dokonce vyvyšuje moc nad p. (la force prime le droit, might is right, Macht geht vor Recht).

Ale shora uvedený výměr pojmu p-va trpí hlavně tím, že definuje různě p. obj. (soubor norem) a p. subj. (oprávnění určitého subjektu), jakoby to byly různé samostatné dvě skupiny jevův a nikoliv jevy totožné, jen s různého stanoviska pojímané. Dualismus tento v pojmu p-va zavinil mnoho chybných, jednostraných názorů, mnoho nedorozumění a neplodných sporů ve vědě a ve filosofii p-va.

Správněji a jednotněji pojmeme p. jakožto zvláštní ustrojení sociálních poměrů, jakožto zvláštní pořádek, řád (právní). Pravidla (normy) právní, vyjadřujíce příkaznou neb zákaznou formou poměry právní, jsou zvláště na vyšších stupních sociálního vývoje důležitým a účinným prostředkem vědomého, všeobecného, jednotného, určitého a trvalého utváření, snadného a přesného uskutečňování řádu právního, nikoliv však jeho podstatou. Stanoveny byvše obecně uznávanou autoritou sociální (běžným přesvědčením společnosti, soudy, úřady, právníky, zákonodárcem) působí mocně přímo na lidské jednání a na konkrétní ustrojení právního života. Zároveň s nimi působí tu však též síly jiné (obecné právní a mravní přesvědčení, běžná mínění o spravedlnosti, praxe jednotlivcův a orgánů, různé zevní poměry přírodní a soudobá zařízení sociální), kteréž často provedení právních norem pozměňují neb i vymezují (nepraktické, mrtvé právní normy). Třeba tudíž vždy blíže zkoumati, zdali v dané době a společnosti právní normy kryjí se zplna se skutečným právním řádem, jehož jsou výrazem.

Po názoru sociologickém právní řád jest určitou stránkou či součástí daného sociálního řádu vůbec, podobně jako mravnost, náboženství, obyčej a mrav. Nejjednoduššími prvky všech složitých jevů sociálního života jsou faktické poměry lidí k lidem nebo k předmětům zevní přírody (věcem), podmaněné co do obsahu svého jednak fysickými a psychickými vlastnostmi zúčastněných lidí, po případě předmětů, jednak příznivým nebo nepříznivým vlivem ostatního prostředí (lidského i přírodního). Výkonem vlivu lidského (sociálního) prostředí vzmáhá se uspolečnění, a vývojem tohoto utváří se jistá kontrola společnosti samé nad životními poměry jejích členů, jistá sociální ochrana (záštita), po případě zábrana, kteráž jsouc účinnější, dokonalejší než individuální ochrana svépomocná, jeví se podle povahy a významu poměrů sociálních pro životní zájmy jednotlivcův i společnosti ve formách různých, od případné mírné reakce (hana, odsouzení veřejným míněním a t. p.) až k užití fysické moci (krevní msta a j. násilí). Postupně pak ustavená organisovaná autorita společenská je s to, aby jistým sociálním poměrům členů společnosti poskytovala zvlášť účinnou, pravidelnou a určitou záštitu organisovanou, kteráž jest podstatným a odlišným znakem p-va a kteráž jest tu, jakmile reakce společnosti v příčině určitých subjektův a objektův, určitého obsahu sociálních poměrů děje se v určitých pravidelných formách určitým pořadem, ať již individuální svémocí za souhlasu a podpory společnosti, neb kollektivní silou za poruky určitých představitelů sociální autority, neb konečné pravidelnou činností soudů neb jiných orgánů společnosti (státu). Poměry takto chráněné na rozdíl od poměrů jiným (neorganisovaným) způsobem sociální kontroly opatřených (mravnost, obyčej) stávají se poměry právními.

Ke každému jednotlivému takto chráněnému poměru právnímu pojí se tudíž pro případ jeho porušení z podnětu jednotlivce (žalobou, stížností a t. p.) neb orgánu veřejné autority (z moci úřední) prostřednictvím zvláštních poměrův ochranných (soudní, správní řízení, process) určité poměry vynutitelné (plnění, náhrada, pokuta, odnětí předmětu, trest a j.). Následek organisované (právní) záštity jest povinnost určitých osob (v právním poměru přímo zúčastněných), po případě všech ostatních členů společnosti zdržeti se rušení poměrů chráněných, jejich volnost jednání, svoboda, jest určitě omezena; naproti tomu sesiluje se jí postavení a moc subjektu poměru chráněného naproti ostatním členům společnosti tím, že jest mu pro případ možného rušení k disposici plná moc sociální (státní) autority; jeho volnost jednání, jeho svoboda, určitě jest rozšířena a v tomto rozsahu zabezpečena.

Celek či soubor lidských poměrů v dané době a v dané společnosti organisovanou sociální záštitou chráněných s příslušnými poměry vynutitelnými a ochrannými jest právní řád, či p. v objekt. smysle. Jednotlivý poměr takto chráněný se stanoviska jeho subjektu jest p. v subjekt. smysle (oprávnění).

Uvedený výměr připouští jednotný názor o p-vu objektivním i subjektivním a zahrnuje stejně p. státu jako jiných společností pravotvorných (církve, společnosti mezinárodní, druhdy rodiny, rodu, kmene, obce, země a t. p.), p. méně vyvinuté, nedokonalé (se slabšími formami organisované záštity sociální, na př. prvotné p. soukromé, trestní, nynější p. veřejné, zvláště pak mezinárodní), jakož i p. poměrně dokonalejší (nynější p. soukromé, processní, trestní). Sociálním vývojem zdokonaluje se stále organisovaná (právní) záštita, mohutní a pokračuje p. extensivně a intensivně; stává se složitější a zabírá nové obory sociálního života; úkony orgánův ochranních se specialisují a vzájemnou neb vyšší organisací ochrannou doplňují (srv. rozluku organisace soudní a správní, úpravu pravomoci a neodvislosti soudův a t. p.); chráněné poměry nabývají větší přesnosti a určitosti vědomým a soustavným stanovením norem právních určitými orgány (zákonodárnými); poměry vynutitelné lépe přizpůsobují se poměrům chráněným a prostředky donucovací za rostoucího omezování svépomoci zjemňují se a přiměřují účelům nestranné právní záštity. Pokrok ten ovšem nestejně v různých oborech p-va se jeví; nejvíce v oboru nejstaršího p-va soukromého, méně v p-vě veřejném a nejméně v nejmladším, však nejsložitějším oboru p-va mezinárodního.

Zevní vynutitelnost, namnoze za podstatný a odlišný znak p-va pokládaná, jest sice závažný, však toliko druhotný znak právního řádu, obsažený v podstatném znaku organisované sociální záštity. Odlišným znalcem není, ježto vyskytá se ve formách podobných (zevního užití moci), byť i ne v téže síle a v témž rozsahu, v oboru mravnosti a obyčeje (srv. na př. lynch, soud lidu, krevní msta a t. p.), kdežto naopak p. zná též mírnější formy vynutitelnosti (domluvy k smíru, výstrahy, ztráta jistých výhod a t. p.) bez užití zevní moci. Ve zvláštním způsobu (organisovaném) sociální záštity, nikoliv ve vynutitelnosti o sobě, záleží odlišný a podstatný znak p-va.

Následkem organisované sociální záštity jeví se nám sociální poměry ve zvláštním složení více méně umělého rázu jakožto zvláštní skupina jevův. Subjekty, objekty poměrů těch jsou právní subjekty, objekty, jejich obsah právním obsahem po názoru právnickém, od obecného neb jiného vědeckého hlediska se lišícím. V tomto smysle ustrojeny jsou pak též další zvláštnosti právních poměrů, podmínky a způsoby jejich vzniku, trvání, přeměny, přechodu a zániku.

Typické (četně se naskytující, obecné) právní poměry tvoří podle subjektův, objektův a obsahu stejnorodé skupiny nižšího a vyššího řádu, zvané právními zřízeními (ústavy, institucemi), na př.: vlastnictví, manželství, smlouva, zločin, přečin, přestupek, moc vladařská a t. p. Kromě těch řád právní zahrnuje v sobě různé, obyčejně nečetné právní poměry ojedinělé rázu přechodního, dočasného neb nahodilého (na př. privilegia, výsady). Důležitou součástí (prostředkem k utváření a uskutečnění) právního řádu jsou, jak shora již uvedeno bylo, právní pravidla (normy), jejichž imperativný (příkazný neb zákazný) ráz jest důsledkem organisované sociální záštity právní a jejichž logicko-technická úprava odpovídá složení právních poměrů vůbec; k normám prvotným, v příčině poměrů t. zv. chráněných, připojují se normy druhotné v příčině poměrů vynutitelných pro případ porušení (t. zv. sankce). V oborech p-va po stránce organisace záštity méně dokonalého objevuji se zhusta normy toliko prvotné bez sankce (t. zv. normy nedokonalé, leges imperfectae, naproti normám dokonalým, l. perfectae).

P-vu subjektivnímu (t. j. jednotlivému právnímu poměru určitého subjektu k určitým osobám nebo předmětům [objekt] určitého obsahu) jakožto oprávnění subjektu aktivního odpovídá na druhé (passivní) straně určitá povinnost právní k jistému jednání neb opomíjení (na př. věřitel-dlužník); jindy jsou oprávnění i povinnosti na obou stranách (na př. kupec-prodavač). U některých oprávnění příslušná povinnost právní náleží určité osobě (na př. u práv závazkových), u jiných veškeří ostatní členové společnosti mají povinnost zdržeti se rušení právního poměru (na př. vlastnictví). Četná subjektivní p-va, zejména trestně chráněná, vystupují teprve při jich porušení (t. zv. osobní p-va základní). P. subjektivní, jakožto sociální záštitou chráněná možnost ukájeti nerušené jisté potřeby (zájmy) individuální a kollektivní, má následkem tím určitou hodnotu (cenu) i je tudíž po této stránce chráněný interess.

2. Poměr p-va k mravnosti, obyčeji, mravu, náboženství a k jevům hospodářským. Po mínění křesťanské, zvláště katolické filosofie právní (sv. Tomáš Aquinský, scholastikové i nynější obhájci tohoto mínění), p. jest čásť mravního (božího) řádu, odlišující se od ostatní mravnosti tím, že obsahuje v sobě oprávněnost uplatniti se zevně, je-li třeba, donucením, jehož jinak mravnost o sobě nesnáší. Racionalismus t. zv. přirozeného p-va (zvl. Thomasius a Kant) odlišil, ale i odloučil p. od mravnosti jakožto samostatný řád zvláštní, vyznačující se vnější vynutitelností, na rozdíl od vnitřní vynutitelnosti mravní. Odloučení toto bylo později uváděno na pravou míru jednak filosofickými theoriemi prostředkujícími (Stáhl, Trendelenburg, Ahrens a j.), jednak obhájci novějšího historicko-positivistického směru, podle něhož p., jakožto soustava norem zevně vynutitelných jest sice koordinováno mravností (obracející se více k svědomí a ukládající povinností volné), má však vždy odpovídati mravním ideálům (spravedlnosti) toho kterého kulturního stupně národa. K odlišení p-va od mravnosti uvádějí se obyčejně jeho znaky: zevních jednání (a contr. vnitřních, duševních jevů, pohnutek) a zevní (a contr. vnitřní) vynutitelnosti. Tyto znaky však (srv. str. 563b). ač u p-va vystupují silněji, jeví se též v řádě mravním, jakož i obyčejovém a náboženském; a naopak, p. zhusta hledí k duševnímu (vnitřnímu) dějství (srv. dolus, culpa, metus, bona a mala fides, consensus a t. p.).

Sociální řád mravní a obyčejový ukazuje celkem podobné ustrojení jako řád právní. Jako zde, tak tam shledáváme sociální kontrolu (záštitu) jistých poměrů chráněných jistými poměry vynutitelnými, nároky a povinnosti, normy (pravidla). Rozdíl zaleží jediné ve formě, sociální záštity, kteráž při p-vě jest organisovaná (viz shora), v mravnosti a obyčejích (mravech) neorganisovaná (bez zvláštních k tomu určených orgánův a bez určitého pravidelného pořadu). Důsledkem toho v mravnosti vystupuje více do popředí význam povinnosti, v p-vě naproti tomu význam oprávnění; mravnost opírá se více o vnitřní nutkání, p. o zevní donucení.

Na nejnižších stupních sociálního vývoje p. dlouho splývá v jedno s mravností, náboženstvím, obyčejem a mravem, a odlišuje se od těchto teprve vznikem autority a organisované záštity společenské (později statní). Prvotné obyčeje a zvyklosti, které novější historické badání zhusta líčí jakožto prvotné p., sluší proto pokládati spíse za zárodky jeho, než za p. v přesném smysle. Podobné postupem nabývají též náboženství a mravnost zvláštního významu naproti řádu obyčejovému (mravům, zvyklostem). Jakkoliv samostatný a svérázný jest pak další vývoj těchto různých části sociálního řádu, podmiňuji a doplňují se stále navzájem a jsou obyčejně celkem v souhlase (solidárnost řádu sociálního). Jednotlivé sociální poměry, z nichž skládá se život každé společnosti, mohou býti a jsou také namnoze opatřeny několikonásobnou sankcí: právní, mravní, náboženskou, obyčejovou (srv. na př. manželství, darování, úrok lichvářský, čestný dluh atd.). Pokud sankce tyto se kryjí se sankcí právní, jest to jen na prospěch pevnosti a stálosti právního řádu. Většinou právní řád souhlasí se soudobým skutečným (positivním) řádem mravním a jeví se dojista po této stránce jakožto »minimum mravnosti« v sociálním řádě (Jellinek); odchylky obou způsobuje výjimečně jednak různá povaha jejich sociální záštity, jednak možné zneužití záštity právní (summum jus summa saepe injuria). Nedokonalé p. (na př. p. mezinárodní, některé části p-va veřejného a j.) opírá se více méně též o záštitu mravní; dokonalejší právní řád zůstavuje ve svém oboru užití mravních měřítek přiměřené pole (srv. bona, mala fides, justa causa, contra bonos mores, volné uvážení úřadu a t. p.) a přizpůsobuje se běžným názorům o spravedlnosti (spravedlivé p., pokrok v ochraně slabších, v omezení egoistického zneužívání moci, v rozdělení statků). Četné poměry sociální, předem mravností chráněné, stávají se časem právními; v nejvyvinutějších právních řádech (římském, anglickém) touto cestou pravidelně mnoho nového p-va se tvořilo a dosud tvoří (srv. význam aequity [v. t.] v Římě, angl. »equity« t. zv. p-va slušného doplňujícího a zmirňujícího tvrdosti p-va přísného působností kancléřského soudu, Court of Chancery, viz Anglie, právo, str. 374 sl.). Naproti tomu vystupují opět časem mnohé poměry z oboru p-va, stala-li se při nich právní záštita zbytečnou.

Větší rozpory mohou ovšem nastati neshodou platného p-va a ideální mravnosti, ideálních éthických názorů soudobého kulturního stupně společnosti, kteréž nezřídka předstihují těžkopádný pomalý vývoj p-va. Jsou-li rozpory takové rázu zásadního, a není-li právní řad s to, aby je zmírnil a vyrovnal pravidelnými opravami, názory ony stávají se bojovnými snahami za nové p., ba nezřídka neodolatelnými silami sociálními, vedoucími dříve nebo později k násilným převratům v právním řádě (srv. revoluční vývoj p-va ústavního na konci XVIII. a ve stol. XIX., a jisté jevy v soudobém hnutí socialistickém).

V podobných poměrech jako k mravnosti stojí p. k řádu náboženskému, pokud tento nenabyl sám rázu p-va (p. církevní), a k řádu obyčejů (mravů, zvyklostí), kterýž někdy mylně pokládán byl toliko za formu p-va, náboženství a mravnosti, nikoliv za samostatnou čásť řádu sociálního, jakouž jest (Spencer). O významu obyčeje jakožto pramene p-va srv. níže.

Vzájemné poměry p-va a jevů hospodářských zaujaly pozornost vědeckou větší měrou teprve v době novější najmě vlivem socialistického hnutí XIX. stol. Hospodářská stránka právních institucí, vliv právního řádu na utváření hospodářského života, hospodářská hodnota práv a význam hospodářského činitele ve vývoji p-va vůbec jsou dnes v popředí vědecké diskusse (t. zv. historický materialism, vědecký socialism). Nikdo nebude popírati, že vzájemná souvislost hospodářského řádu s p-vem jest velmi důležitá; sluší však k ní hleděti ne s jednostraného, nýbrž s povšechného stanoviska souvislosti (solidárnosti) všech ostatních částí společenského řádu, tvořících složité prostředí příčinných a sledných jevů, jehož vlivem p. se vyvíjí.

Touto vnitřní souvislostí sociálního řádu ve stálém vývoji se nalézajícího vysvětluje se zároveň neurčitost hranic mezi p-vem, mravností, obyčejem a j. a neurčitá, sporná povaha některých institucí rázu přechodního.

3. T. zv. idea, princip p-va. Reálná vymezení pojmu p-va. Jiného druhu než shora uvedená formální (slovná) definice p-va, vyjadřující toliko soubor podstatných a odlišných znaků p-va, jsou četné výměry pojmu p-va hledící k jeho obsahu, k příčinám bližším i prvotným jeho vzniku (pramenům), jeho závaznosti neb k jeho bližším i dalším (individuálním, sociálním, kosmickým) účelům (reálné, teleologické, politické definice). Růzností východistě od p-va v objektivním neb v subjektivním smysle a růzností celkových filosofických, po případě politických více méně subjektivních názorů vysvětluje se veliká rozmanitost a neshoda těchto výměrů p-va, jejichž soustavný přehled byl by ovšem v tomto rámci nemístný. Ode dávna rozumováno bylo o posledních důvodech závaznosti p-va platného, o posledních příčinách (pramenech) jeho vzniku (causa prima, c. efficiens p-va), jež shledávány byly jednak ve vůli boží zjevné poznáním lidského rozumu (křesťanská, theologická filosofie právní, scholastikové), jednak v přírodě, v přirozenosti lidské (filosofie t. zv. přirozeného p-va), v rozumu lidském (racionalismus), ve vůli suverénní moci lidské: národa (theorie t. zv. společenské smlouvy), státu (Hobbes a novější historicko-positivistický směr), ve všeobecném přesvědčení (duchu) národa (starší historická škola právní), ve všeobecném uznání společnosti a j. (viz níže str. 669 sl.).

Podobně rozcházejí se mínění o bližších i vzdálenějších účelech (měřítkách, úkonech, funkcích) p-va, jakož i o posledním účelu jeho v řádu světovém (causa finalis p-va): uskutečnění spravedlnosti ve vzájemných poměrech lidí mezi sebou a ke společnosti, zajištění a udržení společenského pořádku (státu, církve) pro rozumné lidi (sv. Tomáš Aqu., křesťanská filosofie a j.); zajištění (rovné nebo poměrné) svobody všech omezením přirozené svobody (libovůle) jednotlivců (Kant, Savigny, Spencer a j.); zdokonaleni společnosti (Leibniz); haimonisace podmínek k dosažení nejvyšší dokonalosti lidstva (Krause, Ahrens); užitečnost, blaho, největší štěstí největšího počtu členův určité společnosti (Bentham a anglický utilitarianismus); uklizení sporů (Herbart), zavedení a udržení sociálního míru, pokoje a bezpečnosti, zajištění důležitých a trvalých interessů jednotlivcův i společnosti (Dahn, Merkel, Ihering a j.); provedení a zajištění sociální spravedlnosti, zvláště v rozdělení statků: každému podle jeho schopností, podle jeho potřeb fysických, duševních a sociálních snahami každého i celku (různé směry sociální filosofie); výchova lidstva k dobrovolnému (nenucenému) konání sociálních povinností a t. p.

Otázky, které jsou bližší i hlubší příčiny právních jevů ve společnosti i ve světovém řádě, jak vzniká a vyvíjí se p., které jsou prameny jeho závazné síly, jaké jsou jeho účely (t. zv. princip či idea p-va), jsou sice důležitý pro theoretický i praktický (politický) výklad p-va, nesluší však otázky tyto směšovati s prostým vytčením pojmových znaků jeho, s určením, co p. jest.

4. Názvy p-va v jazycích indoevropských. Národové čeledi indoevropské, jejichž p. ve vývoji vzdělanosti lidské vůbec stojí na místě předním, nemají společných pojmenování pro všeobecné pojmy p-va, ač v prvotních jejich představách o p-vu jest nepochybná shoda nebo příbuznost. Pojmenování tato lze rozřaditi ve dvě skupiny; k prvé z nich náleží: řec. θέμις (od koř. θε, skrt. dha, dharma = pořádati, stanoviti), vyšší, nezměnitelný pořádek bohy upravený, θέμιστες (plur.) = nařízení bohů, pro rozsudky soudců, pak rozsudky samy; θεσμός = jednotlivé pravidlo toho druhu (zákony Solónovy a Drakontovy); δίκη (od koř. δείκ-νυμι, lat. dic-ere, skrt. dik = ukazovati, vyhlašovati), konání lidské spravedlnosti, rozsudek, někdy též obyčej, zvyk (již u Homéra, Pindara), odtud odv. δικαστής = soudce, δίκαιος = spravedlivý, δικαιοσύνη = spravedlnost, τὸ δίκαιον = spravedlivo, p. (vždy s éthickým zbarvením). – Lat. fas (od fari) = stanovení, výrok bohů více náboženského rázu; jus (od koř. ju, jugum, jungere, conjux atd., skrt. Yu, Yuj) = to, co jest pravidelné, řádné, správné, přiměřené čili p. objektivní (lidské). Odtud odv. judicare = jus dicere, judicium, judex, jubere = jus hibere, jussum, justus, justitia. Kromě toho jus – místo, kde se p. vyhlašuje (před magistrátem), a dále též subjektivní p., oprávněni. »Jus« vniklo v odvozeninách do moderních jazyků románských, v povšechném významě p-va však zašlo s kulturou římskou během středověku. – Slovan. p. (od staroslov. koř. pravs) = co jest rovné, přímé, ve smysle původně fysickém (směr), později též mravním. Protivou p-va jest křivda (odv. od křiv = nerovný, křivý směr). Starší výraz jest pravda; nazývají se tak nejstarší sbírky p-va ruského (srv. Pravda ruská). U Srbů posud pravda = p., prav = rovný, nevinný, pravac, pravedan = spravedlivý; bulh. pravda, pravdina = p., slovin. pravda = soudní řízení (až do XVI. stol.), litev. prova = p. V Čechách nejvyšší soudci a úředníci přísahali »velebiti pravdu a tupiti křivdu«. Odvozené významy: p. = pře, či p. sporné, pak rozsudek, soud (nalézati p., seděti na p-vě zemském) i spravedlnost. V nynějších jazycích slovanských užívá se slova p. ve smysle objektivním i subjektivním. – V jazycích původu germánského kromě starých zaniklých výrazů anglos. ae (záp.-germ. êwa, fries. â, ê, srv. skrt. ê-was) = nepamětný (věčný) obyčej, dom (domas, angl. doom) = rozsudek, zobecněly později výrazy: angl. law (dánského původu od lagu, nord. lōg, fris. laga, švéd. lag, got. ligan) = zvyk, obyčej, nyní též p. v objektivním smysle, right (skrt. riju, rag, got. raihts, anglos. riht, srv. lat. rectus, regere, dirigere, regula, rex) = původně fysická, pak též mravní přímost, rovnost, pravidelnost lidského jednání (podobně jako slov. p.), pak p. subjektivní. Opak výrazu right jest wrong (skrt. vrijina, koř. wra, warg, got. wraikws, anglos. wrenc, wringan) = křivé, nepřímé, ohnuté, pak křivda, bezpráví. Téhož původu a původního významu jako angl. right jest něm. výraz Recht (adj. recht, odv. Gericht, Richter, Gerechtigkeit), jakož i v románských jazycích fr. droit, ital. diritto, špan. derecho, portug. dereito (z lat. directum) = p. ve smysle objektivním i subjektivním.

Ke druhé skupině indoevropských pojmenování p-va náleží řec. νόμος (u Hesioda, nikoliv u Homéra) = obyčeje, pravidla (pastevní), později vůbec zákon; lat. lex (odv. od leg, legere, λέγειν = sbírati, podle jiného mínění od staronord. lōg) = pův. sjednání (návrh a jeho souhlasné přijetí, srv. leges pacis, lex mancipii a j.), pak zvlášť veřejné sjednání, stanovení obecných pravidel právních shromážděným národem Římským k návrhu magistrátu (generale jussum populi aut plebis rogante magistratu, A. Capito), později vůbec zákon stanovený příslušným zákonodárcem (ve středověku někdy = p. objektivní na př. lex terrae, lex Romana a t. p., nebo též rozsudek, trest); v jazycích románských odtud: fr. loi, ital. legge, špan. ley. – Slovan. zákon (z koř. ken, odkudž: čen, činiti, počínati, konati, konec, výkon, skon a j.) = podobně jako lat. lex pův. sjednané stanovení autoritativní (srv. u Nestora o Polanech kyjevských »i mjachu obyčaja svoja i zákon otec svojich i predanija, každo svoj nrav« a j., »Starý«, »Nový zákon« Písma sv. = úmluva mezi lidem isráélským a bohem), někdy též obyčej (rus. pokon), nález soudní, v novější době vůbec právní pravidlo zákonodárnou autoritou stanovené. – V něm. Gesetz, v pols. ustawa, angl. statute = zákon.

Veškeré uvedené výrazy ovládá původně spíše představa obyčeje, zvyku, pravidelného pořádku (po případě z vůle boží), než vědomého příkazu (normy) vyšší lidské autority (zákonodárné). P. v onom smysle spravují, vyhlašují (nestanoví), orgány sociální (soudce). Pozdějšímu vývoji (po odlišení úkonův a orgánů záštity právní od pravotvorných, zákonodárných) náleží pojem p-va jakožto složitého umělého řádu upraveného souborem pravidel určitou autoritou (státní) stanovených a vynutitelných (p-va zákonného). Kdežto z výrazů prvé skupiny řím. jus a angl. law vyjadřují přesněji vlastní, donucovací povahu p-va, obsahuji slov. p., řec. δικαιον, něm. Recht, angl. right (v subjektivním smysle), románské droit, diritto, derecho a j. kromě toho více méně již původně jistý názor éthický, podnes patrný.

II. Roztřídění a rozdělení p-va. Třídíme p. podle různých znakův a hledisk zevních (vývoje, pramenů, národův a t. p.) a dělíme je podle jeho vnitřního ústrojí (subjektův, objektův, obsahu právních poměrů, právní záštity, právních pravidel) ve skupiny stejnorodé. Všeliká tato roztřídění a rozdělení vztahují se zároveň k p-vu objektivnímu i subjektivnímu ve smysle shora vyloženém (str. 562b sl.), byť i neměla vesměs pro obojí stejného významu praktického. Rozdělení p-va pak podle jeho vnitřního ústrojí platí ovšem též pro p. tříděné podle znaků zevních. P. lze tříditi:

1. Podle druhu (povahy) společnosti (společenského svazku) pravotvorné: p. státní, p. církevní, p. mezinárodní (p. společnosti států). Ve státech složených různí se p. říšské a p. států dílčích. Samostatné někdy p. sociálních svazků nižšího řádu (rodin, rodů, kmenů, obcí a j. různých širších jednot politických) zaniklo časem v p-vě státním. Ve státech historicky z různých států (národů) vzniklých, pokud nevyvinulo se p. jednotné, obecné (jus universale), mohou vedle p-va státního platiti různá p-va zemská, provinciální, partikulární, místní i obvodní. – P. mezinárodní (viz str. 573 sl.) vykládají někteří chybně jakožto zevní p. statní; předpokládá však jako každé p. zvláštní uspolečnění samostatných státův, ač co do organisace právní záštity jest dosud méně dokonalé než p. vnitrostátní.

P. církevní (viz Kanonické právo) zovou se právní řády organisovaných společností náboženských křesťanských (jus canonicum, ecclesiasticum, naproti p-vu společností světských, laických, zvl. státu). Náboženské p. nekřesťanské (muhammedanské, indické a j.) splývají namnoze s p-vem těch kterých států. P. církevní jakožto samostatný právní řád dělí se uvnitř podobně jako p. státu; podle různých vyznání křesťanských rozlišuje se církevní p. katolické, evangelické, anglikánské a j. Zevní právní poměry církve k státům mají ráz obdobný poměrům mezistátním, ač státy čím dále tím více podřizují a vyhrazují úpravu i těchto poměrů na svých územích své vlastní moci zákonodárné.

2. Podle jednotlivých kmenů, národů, plemen, států historických i soudobých mluvíme o p-vě židovském, egyptském, indickém, řeckém, římském, langobardském, franckém, saském, dánském, normanském, českém, polském, ruském, keltickém, germánském, slovanském, románském, rakouském, uherském, francouzském, anglickém, švýcarském, italském atd. Zvláštnostmi ethnických, territoriálních i historických podmínek vývojných vysvětlují se různosti právních řádů těchto, společnými všem lidem fysickými a psychickými vlastnostmi, individuálními a kollektivními potřebami jejich obdoby a shody. Největší kulturní význam náleží p-vům římskému a anglickému, kteráž ovládají více méně veškerý vzdělaný svět. Římské p. po XII. stol. vedle kanonického p-va, rovněž romanisovaného, proniklo právní řády středo- a západoevropské (Itálie, Německo, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Hollandsko, Španělsko a jejich zámořské osady, částečně i země jihoslovanské a Rusko); anglické p. mělo svůj vývoj samostatný, vlivem římského p-va téměř netknutý, a rozšířilo se kolonisací po území severoamerickém, indickém, jihoafrickém a australském. Vedle kulturního historicko-praktického významu p-va římského roste od počátku XIX. stol. vlivem filosofických učení a t. zv. historické školy právní jeho světový význam technicky, výchovný i vědecký; zároveň však vzmáhá se nesmiřitelný odpor proti němu v theoriích a snahách socialistických.

Celkem stírají a vyrovnávají se různosti v p-vě novodobých států působením vědy a mezinárodního, světového života kulturního. P. spěje k jednotě větší a větší (srv. zejména p. obchodní, směnečné, autorské, obligační a j.), k ideálu p-va světového; politický požadavek (zvláštního) p-va národního omezuje se víc a více na obor p-va veřejného.

O p-vě národním v jiném smysle mluví se zvláště ve státech složených z různých národností (na př. Rakousko-Uhersko). Jde při tom najmě o užívání jazyka toho kterého národa v úřadech a v životě veřejném, o obecnou způsobilost jeho příslušníků ke všem p-vům veřejným i soukromým a o pěstění všech osvětových zájmů (školství, výchovy) a t. p. jazykem národním (rovné p. národů naproti nadpráví určité státní národnosti).

3. Podle historického vývoje různí se p. prvotné, p. národů divokých, barbarských, vzdělaných, p. staré, nové, mrtvé (zaniklé), živé (platné). Každé p. má své dějiny, podle jejichž hlavních období se třídí jakožto p. historické. K pojmům tohoto druhu náleží p. obecné (viz Obecné právo), jakž nazýváno bylo v Německu přijaté a zobecnělé římské p. (justiniánské) ve formě středověkými právníky italskými (t. zv. glossátory) vykládané a církevním i germánským p-vem pozměněné (usus modernus pandectarum). V Anglii zove se obecným p-vem (common law) starší obyčejové p. anglické (viz Anglie, str. 375). Podobného rázu jest též pojem p-va občanského (civilního), kterýž přejat byl z p-va římského (jus civile) a ve středověku označoval vůbec světské p. naproti p-vu církevnímu (corpus juris civilis, c. j. canonici). Později p. občanské zobecnělo ve význame p-va soukromého naproti p-vu veřejnému (státnímu, trestnímu a processnímu).

P. má vyvíjeti se přirozeným postupem, organicky, bez příkrých, velikých přeměn z p-va dosavadního, minulého (t. zv. historická kontinuita p-va). Po této stránce naproti p-vu náhlým, násilným převratem (revolucí, oktrojováním, výbojem, cizím vnucením a t. p.) přetvořenému staví se t. zv. p. historické (viz Historické právo) ve smysle více politickém, zvláště v oboru ústavního p-va států složených z různých, někdy více méně samostatných států neb z různých národností (na př. v Rakousko-Uhersku historické státní p. české, uherské, chorvatské). Nové ústavní řády, nehledící ku právnímu vývoji hlavních součástí státu (k p-vům zemským), narážejí tu na více méně účinný odpor právního přesvědčení, odpovídajícího p-vu historickému, kteréž jakožto ideální činitel sociální usiluje o náhradu p-va nového jiným, historickému p-vu přiměřenějším (srv. ústavní politické zápasy rakousko-uherské). V oboru mezinárodním zakládá se na podobném pojmě historického p-va politická theorie legitimismu (princip oprávněné a neoprávněné vlády), kteráž vznikla po revoluci francouzské a výbojích Napoleona I. (srv. též historické p. v otázce římské stolice papežské, v otázce velkopolské a j.).

4. Třídění p-va podle t. zv. pramenů jeho děje se v různých směrech. Pramenem p-va zovou se někdy konkrétní zákony, sbírky, smlouvy, právní knihy (historické i soudobé, na př. XII tabulí, Solonův zákon, Corpus juris civilis atd.), z nichž znalost p-va čerpáme; jindy způsob (osoby, orgány, postup), kterýmž p. se tvoří (právní normy se stanoví), a jindy opět autorita poskytující p-vu jeho závaznou sílu (organisovanou záštitu). Kdežto konkrétní prameny p-va neposkytují všeobecných dělidel pro třídění, lišíme p. podle způsobu jeho vzniku v p. obyčejové, soudní, právnické (vědecké), zákonné a smluvní. Prvotné p. tvořilo se cestou bezvědomého obyčeje, t. j. stálým a stejným opětováním určitých poměrů, kteréž, pokud opatřeny byly (namnoze rovněž obyčejeni) organisovanou záštitou sociální (svépomocnou, soudní, viz str. 562b sl.), nabylo rázu obyčejového p-va. Činnost (praxe) soudů (orgánů právní záštity), sprvu asi omezená na zjištění, použití a přizpůsobování obyčejového p-va v daných případech, stává se postupem v složitějším životě sociálním pravotvornou (pramenem p-va), formulováním všeobecnějších zásad právních pro případy stejnorodé, jich obdobným používáním pro poměry odchylné, neb konečně tvořením pravidel nových, měnlivým potřebám života přiměřených (t. zv. usus fori, jurisprudence des tribunaux, Gerichtsgebrauch, srv. m. j. vývoj praetorského p-va v Římě, case law a equity v Anglii). Věda právní soustavným zpracováním, vytříbením a zdůvodněním právních pravidel (logický úkon) přispívá k jejich přesnosti, určitosti a snazšímu praktickému užití. Odvozujíc dále též nová pravidla z ideálních pojmů spravedlnosti a užitečnosti, kteráž cestou buď obyčeje nebo praxí orgánů právní záštity nabývají platnosti právní, věda právní působí takto aspoň nepřímo pravotvorně (srv. m. j. činnost a vliv římských právníků, právních knih ve středověku, význam vědy ve vývoji mezinárodního p-va). Ale dříve nebo později dostavuje se v pokračujícím vývoji sociálního (státního) života potřeba dokonalejších, přiměřenějších, přímějších způsobů vědomého, soustavného utváření p-va zákonem, potřeba zvláštních orgánů pravotvorných, zákonodárných, od orgánů právní záštity rozdílných. Přednosti zákona u srovnání s ostatními dosavadními prameny p-va (zvl. obyčejem) jsou zjevný; lzeť jím najednou, poměrně rychle a všeobecně upraviti množství i velmi složitých poměrů novodobého života i jest přirozeno, že zákonné p. postupem času zatlačuje ostatní méně dokonalé způsoby utváření p-va do řady druhé a že stává se jedním z podstatných úkonů státu. Organisace zákonodárná v různých státech různě se vyvinula; v době novější zákonodárná činnost státu zmohutněla najmě vývojem zákonodárných zastupitelstev lidu (parlamentů, sněmů) po vzoru anglickém. Patrný úpadek této organisace v době přítomné, jednak přepiaté, ukvapené novotářstvi opravné, jednak nečinnost následkem stranických bojů politických za nedostatečného vědomí zodpovědnosti nasvědčují však tomu, že není ve vývoji právním formou ani nejlepší, aniž poslední.

Podle rozšířeného mínění (zvl. v Německu a v Anglii) spatřujícího pramen p-va v autoritě organisované záštity sociální, od níž pochází závazná moc (vynutitelnost) p-va, stát jest jeho jediným, výlučným pramenem; závaznost p-va obyčejového, soudního a j. sluší pak odvozovati ze zákona neb z uznání státem. Mínění toto není zejména po stránce historické správné, ježto, jak historická škola piávní (Savigny, Puchta, Maine a j.) dobře vystihla, závazná síla (organisovaná záštita) někdejšího p-va obyčejového spočívala sama dlouho na obyčeji (obecném právním přesvědčení), a úkony státu omezovaly se více na výklad a sesílení p-va obyčejového než na tvoření p-va nového. Novodobý stát, jakožto nejvyšší moc, může pouze přiznati neb odepříti svou organisovanou záštitu p-vu obyčejovému, soudnímu, vědeckému, není však s to, aby zakázal, aniž zamezil mimozákoné způsoby utváření p-va, kteréž také existují skutečně dále a jsou, byť i nepřímo a měrou ztenčenou, důležitými činiteli vývoje právního připravujíce, pozměňujíce p. zákonné. Státy evropské pevniny, jejichž právní řády proniknuty jsou soustavou římskou, dospěly většinou k obsáhlým kodifikacím (viz Kodifikace) či souborům zákonů ve všech hlavních oborech p-va (Code system), vylučujícím zásadně jiné prameny právní, kdežto anglicko-americká soustava p-va má převahou ráz obyčejový-soudní (Case-law system).

K podstatným znakům zákona náleží psaná forma a určitý způsob vyhlášení a podle toho p. zákonné zove se někdy též p-vem psaným (jus scriptum) na rozdíl od ostatního p-va nepsaného (j. non scriptum), ač p. obyčejové může míti též forma sbírky (kodifikace) písemné. P. zákonné nemá býti monopolem učených právníků (p. právnické), nýbrž i obecnému lidu srozumitelné a přístupné (srv. poroty, obchodní soudnictví laikův a t. p.), jeho průměrnému stupni vzdělání přiměřené (p. lidové).

Smlouvy a sjednání jsou pramenem p-va mezinárodního; sporno jest, zdali ještě též p. vnitrostátní, zvl. veřejné, tímto způsobem se utváří, jak tomu asi bylo v počátcích právního vývoje.

5. Zvláštní třídění p-va podle prvotných jeho pramenů jest v p. božské, positivní (stanovené) a přirozené. Pojem p-va božského (jus divinum), bohem stanoveného a lidem zjeveného a nadpřirozenou (boží) autoritou chráněného, naproti p-vu lidskému (jus humanum) u všech národů se jeví. U národů východních (Židů, muhammedánů, Indů a j.) běžný jest názor, že p. jest původu přímo božího, kdežto u Řekův a Římanův záhy převedeno bylo na autoritu lidskou. Rovněž podle křesťanského názoru všecko p. pochází na konec z vůle boží, namnoze však toliko nepřímo cestou lidského rozumu ve formě p-va přirozeného.

P. positivní (stanovené) jest p., jehož pravidla stanovena jsou určitou autoritou sociální (lidskou), neb p. skutečné, t. j. skutečnou záštitou právní opatřený řád sociálních poměrů.

Různým theoriím p-va přirozeného (jus naturae, jus naturale), pokud nestojí na uvedeném stanovisku křesťansko-filosofickém, nepostačuje k odůvodnění závaznosti p-va autorita sociální (státní); ukazují k nutnosti absolutních, všelidských, obecně platných měřítek všeho p-va, mravní přirozeností lidskou daních a rozumem seznatelných, jakéhosi vyššího, věčně platného, nezměnitelného p-va t. zv. přirozeného (rozumového), kteréž jest základem, po případě doplňkem p-va positivního. Při bližším ohledání jeví se toto p. přirozené ve filosofických soustavách různých dob podle subjektivních mínění jeho obhájců různě formulované jakožto názor o tom, co by mělo býti p-vem odpovídajícím běžným zásadám ideální spravedlnosti neb užitečnosti, jakožto ideální p., kteréž skutečně neplatí (pokud není zároveň positivní), ale usiluje o uplatnění. Pokud pravidla p-va přirozeného nezakládají se na jistých prvotných, stálých citech fysickou a psychickou lidskou přirozeností daných, jest jejich věčnost, nezměnitelnost i všelidská závaznost relativní, nikoliv absolutní. P. přirozené, značící jistý éthický (hodnotný) úsudek o p-vě, a p. positivní jsou dva pojmy různé, i bylo by snad lépe, kdyby nenesly stejného jména p-va.

Učení o přirozeném p-vu lze sledovati od počátku éthické filosofie až po dobu přítomnou. Objevuje se zřetelně již u myslitelů řeckých Sókrata a jeho velikých pokračovatelů Platóna a Aristotela jakožto δίκαιον φυσικόν, νόμος κοινός, ἄγραφος}}; s řeckou filosofií stoickou vniká do Říma, kdež zvláště Cicero jest jeho výmluvným vykladačem (jus naturae, naturale, recta ratio, naturae congruens na rozdíl od jus civile) a kdež v rukou předních právníků slučuje se s pojmem jus gentium v plodnou pravotvornou ideu p-va všem národům, lidem společného (commune omnium hominum jus), světového. Opírajíc se o tyto klassické tradice křesťanská filosofie církevních otců (Augustinus, Isidor Sevillský) odvozovala p. přirozené na stanovení lidském nezávislé, vždy a všude obecně závazné, lidskému rozumu zjevné, z rozumu a z vůle boží; nejlépe vyložil sv. Tomáš Aquinský († 1274) přesným odlišením pojmů: lex aeterna, naturalis, humana a jus civile, naturale, gentium nauku scholastiků, kteráž stala se pak směrodatnou pro středověkou vědu církevního i světského p-va i pro nynější katolicko-křesťanský názor o p-vě až po encykliky Lva XIII. Teprv v XVII. stol. zvláště vlivem reformace náboženské počíná jeviti se v učení onom více a více obrat k p-vu rozumovému (na vyšší boží autoritě nezávislému), kteréž lze vyvoditi z jednoho neb z několika samozřejmých základních poznatků prostým rozumováním (H. Grotius 1583–1645, S. Pufendorf 1632–94, a jejich četní pozdější vykladači, Hobbes 1588–1679, Locke 1632–1704, Leibniz 1646–1716, Thomasius 1655–1728, Chr. Wolf 1679–1754). Subjektivní rozumování vytvořilo v XVII. a XVIll. stol. veliký počet různých, libovolných soustav přirozeného p-va činících nároky na rozumnost, obecnou platnost a nezměnitelnost; přirozené p. splývá tu většinou v jedno s přirozenou mravností a přibírá k výkladu svému theorie o t. zv. prvotním přirozeném stavu lidí svobodných a sobě rovných, kteří volnou smlouvou (t. zv. společenskou) založili společnost (stát), o vrozených nezadatelných lidských p-vech, o nedílné, neomezené suverenitě národa a j. nauky politického rázu, kteréž v populární formě (Rousseau 1712–78 a j.) tvoří jádro převratného revolučního učení koncem stol. XVIII. a v 1. pol. stol. XIX. Theoretické zdůvodnění rozumového p-va přirozeného vrcholí v individualislickém liberalismu Kantově (1724–1804), jenž odlišil theoretický rozum (metafysiku) od praktického (éthiky) a postavil mravnost na zákonodárnou funkci (kategorický imperativ) tohoto, na samosprávnou vůli jednotlivce, přikázal p-vu odtud vyvozené, zevné vynutitelné normy pro lidské jednání zaručující svobodu každého vedle svobody všech, mravnosti pravidla vnitřní vynutitelností opatřená. Vrozené prvotní subjektivní p. svobody jest základem Kantovy rationalistické konstrukce p-va přirozeného - rozumového, kteráž hovíc (více než Fichteovo [1762 až 1814] podobné učení) politickým, éthickým a hospodářským ideálům předbřeznového liberalismu měla (ač ne bez odporu směru theologicko-filosofického: Bonald, De Maistre, Schlegel, Baader, A. Müller, Haller, Stahl) velikou řadu stoupenců (Hufeland, Feuerbach, Fries, Zachariae, Bauer, Krug, v. Rotteck, Fischer, Schilling, Bélime a j.).

Subjektivní neurčitost, praktické důsledky učení o přirozeném p-vě, přepínání všemohoucnosti zákonodárce přispěly ke vzniku a zmohutnění historického směru v právní vědě (Vico 1668–1744, Montesquieu 1689 až 1755, Savigny 1779–1861, Puchta). Odmítajíc p. přirozené, rozumové, a uznávajíc toliko p. positivní, skutečné, historická škola právní obrátila pozornost k studiu vývoje tohoto p-va, jež jako jazyk a mrav jest útvarem národního ducha. Jakkoliv o správnosti výkladu vzniku p-va zakladateli historické školy a o důsledcích jimi odtud dovozovaných na prospěch p-va obyčejového, na újmu p-va zákonného, později objevily se důvodné pochybnosti, základní myšlenka tohoto směru ovládá víc a více právní vědu XIX. stol. na pevnině evropské i v Anglii.

O srovnání historického názoru s filosofickým p-vem rozumovým – přirozeným – pokusil se Schelling (1775–1854) a se značnějším úspěchem Hegel (1770–1831), jenž vycházeje od principu totožnosti všeho skutečného se vším rozumným spatřuje ve státě vtělení světového ducha (všeobecné vůle), uskutečnění mravní idey, absolutní pramen všeho p-va (objektivisace svobodné vůle v zevním světě). Vedle stoupenců hegelismu (Gans, Lasson, Lasalle, Berner, Hälschner, Lenz, Warnkönig, L. Stein, Kohler aj.) prostředkuji mezi přirozeným (rozumovým) a positivním p-vem též (v Německu, Francii a Španělsku) silně rozšířené theorie Krauseovy organické filosofie (Ahrens, Röder, Lorimer, Giner, Calderón a j.) a jiní filosofové-právníci v době přítomné (Stahl, Trendelenburg, Dahn, Wundt, Schuppe, Paulsen, Schütze, Stammler aj.), kdežto s druhé strany novější stoupenci historické Školy vyhledávají opět ztracenou niť právní vědy s filosofií a s éthikou uznáváním důležitosti mravních měřítek a ideálů ve vývoji p-va (Merkel, Bierling, Thon a j.) neb pojímáním p-va se stanoviska jeho účelů, jeho užitečnosti individuální a sociální (Jhering). Podobný myšlenkový směr více právně-politický jeví se v anglickém utilitarianismu (Hobbes, Bentham, Mill, Sidgwick, Markby a j.), k němuž přiléhá t. zv. analytická škola právní (v. t.; Blackstone, Austin, Pollock, Holland, Clark a j.) kladoucí váhu hlavní na přesný výklad právních pojmů s vyloučením éthiky a metafysiky; vedle těchto směrů anglická právní věda má též svou školu historickou (Maine, Amos, Lightwood, Bryce a j.), kdežto učení o přirozeném neb rozumovém p-vě nenabylo zde nikdy takové půdy jako na pevnině.

Novodobý positivisticko-sociologický směr (A. Comte, Spencer, Schäffle, Gumplowicz, Tarde, Durkheim, de Greef, Ross, Vaccaro, Grasserie, L. Stein, Groppali, Balicki, Novikov, Puglia, Aguanno, Fragapane, Carle, Ardigo, Trespioli, Mazzarella, Ferri, Lombroso, Azcárate, Dorado, Morgan, Letourneau, Laveleye, Kovalevskij, Giraud-Teulon, Post, Bernhöft, Dargun, Jolly, Westermark, Steinmetz a j.) rozšiřuje historické pojímání p-va positivního výkladem jeho všeobecného vývoje i jeho ústrojí (řádu) v souvislosti s celkovým vývojem a řádem sociálním, jehož jest p. součástí (srv. str. 562b sl.), namnoze na základě srovnávacím. Od tohoto směru sluší lišiti novější socialistické theorie právně-politické a historické (Rodbertus, Engels, Lasalle, Marx, Loria, Labriola a j.), kteréž zdůvodňujíce a sestrojujíce jistý kollektivistický ideální řád právní podle zvláštních zásad sociální spravedlnosti zvláště v rozdělení statků (práce jediný pramen a výlučné měřítko hodnot, jediné spravedlivý důvod vlastnictví, p. k práci) mají pro dělné nemajetné třídy společenské ráz podobný jako někdy převratná učení o přirozeném p-vě pro střední stavy.

Přirozené (podobně jako positivní) p. jest objektivní i subjektivní. V tomto smysle mluví se o prvotných, vrozených, nezcizitelných, nezadatelných, základních, absolutních přirozených p-vech lidských, kteráž každému člověku, jako člověku, bez dalších podmínek příslušejí; sem čítají se zvláště p-va svobody, rovnosti, bezpečnosti, vlastnictví a j. četná p-va odtud odvozená (srv. franc. prohlášení lidských práv z r. 1789 a 1793). Naproti těm jsou nabytá (odvozená, nepřímá, zcizitelná) p-va ona, jež podmíněna jsou volnými jednáními jednotlivce (na př. závazková p-va ze smluv a t. p.). Pojem práv nabytých jest důležit též v p-vě positivním zvláště při otázce, pokud nové zákony, měnící p. dosavadní, mohou se dotýkati práv nabytých na základě p-va dřívějšího (srv. zásadu »zákony nepůsobí zpět«).

Hlavní rozdělení p-va podle jeho povahy a vnitřního ústrojí jsou:

6. P. všeobecné (pravidelné, jus commune, generale) pro všecky hromadné poměry stejnorodé bez ohledu na zvláštnosti jejich subjektův, objektů neb obsahu; p. zvláštní (nepravidelné, výjimečné, jus singulare, privilegia, výsady v širším smysle) pro určité kategorie osob, věcí nebo poměrů (na př. p. vojínů, žen, t. zv. domácí p. vysoké šlechty, p. svěřenství rodinných, selské p. dědické, židovské, protestantské p. manželské, lenní p., stavovská p-va ve středověku a j.). P. zvláštní určitého individuálního subjektu neb objektu nazývá se privilej (jus speciale, p. konkrétní, výsada).

7. Podle subjektů právních poměrů: p. příslušníků státu (státních občanů) a p. cizinců; p. osob fysických a t. zv. osob právnických (korporací); p. nezletilých; p. úředníků; p. šlechty, p. selské, obchodní, živnostenské a j.

8. Podle objektů právních poraérů (po způsobu římském) dělíme: a) p. osobní (jura in persona ipsa, status, právní postavení osoby): na př. p-va rodinná, základní, státoobčanská, p-va k jistým existenčním (politickým) statkům náležejícím k podmínkám fysické, duševní a sociální (politické) osobnosti lidské; b) p. obligační, závazkové (jura in persona aliena), jejichž předmětem (passivním subjektem) jest určitá osoba zavázaná (na př. zápůjčka, koupě aj.); c) p. věcné (jura in re materiali), kdež jest předmětem určitá věc (na př. vlastnictví, služebnosti a j.); d) p. immateriální (intellektuální, jura in re immateriali), jsou-li předmětem plody duševní práce, ideální statky (na př. literární, umělecké vlastnictví, vynálezy a t. p., viz Duševní majetek).

P-va pod b), c), d) uvedená jsou zcizitelná, přenosná a tudíž předmětem právního obchodu i tvoří po stránce hospodářské dohromady obor t. zv. p-va majetkového. P-va osobni (ad a) naproti tomu jsou nezcizitelná, nepřenosná, pokud opak toho není výslovně stanoven.

9. Podle určitosti a neurčitosti passivního subjektu právních poměrů (povinnosti) či podle toho, zda je tu povinnost každého vůbec zdržeti se rušení jistých právních poměrů neb toliko povinnost určitých osob k jistému konání neb opomíjení, dělíme p. na absolutní (jus in re, na př. vlastnictví, t. zv. základní veřejnoprávní svobody a j.) a relativní (jus in personam certam, ad rem, na př. p-va obligační ze smluv). P-va absolutní jsou většinou chráněna trestně; v zájmu veřejném bývají v některých směrech omezena (t. zv. legální omezení).

10. Podle povahy vynutitelných poměrů pro případ porušeni práv (t. zv. právních následků, sankce) a podle různé organisace právní záštity různíme p. trestní od p-va jinak chráněného (soukromého, správního). Některé právní poměry požívají civilní i trestní, po případě též veřejnoprávní ochrany zároveň.

Odlučujíce pak právní poměry (chráněné a vynutitelné) od ochranných různíme p. materiální (na př. p. soukromé, obchodní, správní, trestní, angl. substantive law) a p. formální (p. processní, soudní řád a řízení, správní řízení, angl. adjective law).

11. Základní nad jiné důležité rozdělení p-va podle jeho ústrojí (právních poměrův a organisace záštity) jest rozdělení v p. soukromé a p. veřejné. Běžné mínění (spíše vyklad než definice, opírající se o římskou rozluku: publicum jus est quod ad statum reipublicae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem; sunt enim quaedam publice utilia, quaedam privatim) odlišující oba obory p-va na základě měřítka (účelu) soukromého a veřejného (obecného) zájmu (blaha) jest nesprávné, ježto jak soukromé, tak veřejné p. slouží více méně zájmu obojímu. Rozdíl záleží spíše v tom, že naproti jistým sociálním poměrům jednotlivců nalézá se stát v postavení držitele a přímo nesúčastněného, nestranného poskytovatele a vykonavatele (subjektu) organisované záštity sociální (poměry soukromoprávní, na př. dlužníka a věřitele, vlastníka a rušitele a j.), kdežto v poměrech jednotlivců jakožto členů společnosti (státní) k státní (neb jiné z moci státní odvozené) autoritě jest tato nejen přímo zúčastněným i subjektem poměru chráněného, nýbrž zároveň subjektem jeho právní záštity (poměry veřejnoprávní, na př. státu k zločinci, soudce k obžalovanému, policie k občanům, státu k obci, koruny k parlamentu a j.). Důsledkem toho v soukromém p-vě dovolání se ochrany právní zůstaveno jest podnětu oprávněných subjektů poměrů chráněných (většinou majetkových) jakožto jejich přímý zájem, a podle toho ustrojena jest též ochrana práv těchto rozlukou úkonů sporných stran a nestranného soudu s vyloučeném svépomoci. V p-vě veřejném nestačí iniciativa osob soukromých; zde stát (svými orgány) poskytuje z vlastního podnětu záštitu poměrů chráněných (většinou povahy ideální, nemajetkové), jichž jest zároveň (přímo neb nepřímo) subjektem a jež představujíce sociální, kollektivní zájmy jeví se se stanoviska subjektu nejen jakožto oprávnění, nýbrž – ježto nejde o p. vlastní, nýbrž cizí – spolu povinnost; v organisaci záštity úkony subjektů neodlišených poměrů chráněných a ochranných nejsou rovněž namnoze odděleny a je-li tomu tak (na př. v p-vě trestním, v soudnictví správním), různé orgány tyto zůstávají napořád orgány státními. Takto ochrana veřejnoprávních poměrů má ráz organisované svémoci (státní), podstatně různé od organisace záštity v p-vě soukromém. U mnohých poměrů p-va veřejného (zvl. ústavního) ochrana tato jest dosud nedokonalá.

Rozdělení p-va v soukromé a veřejné není ovšem absolutní, nýbrž relativní; četné poměry právní jsou opatřeny záštitou obojího způsobu a ve vývoji p-va objevují se přechodní útvary sporné smíšené povahy (srv. na př. soukromoprávní a trestní ochranu práv majetkových, veřejnoprávní ráz p-va rodinného, t. zv. p. agrární, živnostenské, dělnické, horní, vodní a j.). Potud kryje se toto rozdělení p-va celkem (ač ne úplně) s rozdělením na p. povolné (jus dispositivum, viz Disposiční právo), t. j. právní poměry soukromými osobami v jistých mezích volně upravitelné, v plné disposici jich se nalézající (nemo suo jure uti cogitur, qui suo jure utitur neminem laedit), a p. příkazné, nutné, přísné (jus cogens) nedopouštějící odchylek od právní normy (p-va veřejná). Nejdůležitější části p-va veřejného (ústavního) jsou v příčině změn opatřeny obyčejně ztíženými podmínkami.

P. soukromé či občanské (srv. str. 568a) dělí se ve dvě skupiny: a) p. majetkové, jež zahrnuje v sobě p. věcné, p. závazkové (obligační), t. zv. p. immateriální (viz str. 571a), t. zv. rodinné p. majetkové a p. dědické a b) p. rodinné osobní. Podrobnější výklad tohoto rozdělení viz p. soukromé. Jakožto zvláštní čásť majetkového p-va soukromého vydělilo se vývojem peněžního hospodářství, úvěru a nových forem podnikání v novější době pojmy »obchodníka« a »obchodu« odlišené obchodní p. (v. t.) a směnečné p. (v. t.) vedle p-va námořního.

P. veřejné státní dělí se na p. ústavní (organisace a působnost veřejné moci státní, zákonodárné, výkonné, soudní, samosprávy, právní poměry občanů k těmto) a p. správní (v širším smysle výkon státní moci v mezích ústavních k ochraně soukromých i veřejných právních poměrů, k podpoře všech důležitých duševních i hmotných zájmů státu i jeho obyvatelstva, v užším smysle činnost orgánů vnitřní veřejné správy, správní řízení a soudnictví s vyloučením správy zahraničné [vnější], vojenské, soudnictví a někdy též správy finanční). Smíšené (ústavní a správní) povahy jest p. finanční (právní organisace státního [veřejného] hospodářství). Viz článek Finanční právo. Dále čítá se sem p. trestní k zábraně činů sociálně škodných a zhoubných (zločinů, přečinův a přestupků) trestem, p. processní (soudní řád a řízení) k ochraně p-va soukromého (civilní řád soudní, řízení ve věcech sporných a nesporných) neb k stíhání, vyšetření a stanovení trestu při trestních porušeních práv veřejného (sociálního) významu (trestní řád a řízení soudní).

Někdy řadí se do oboru p-va veřejného též p. jiných zvláštních uspolečnění lidských, zejména p. církevní a p. mezinárodní. Jsou to však zvláštní právní řády s vlastním obdobným rozdělením vnitřním (srv. str. 567a) jako p. státní.

III. Literatura (novější): Adickes, Zur Lehre v. d. Rechtsquellen (1872); Ahrens, Naturr. od. Philosophie d. Rechts u. d. Staates (6. vyd. 1870, 2 sv.); Arndts, Juristische Encyklopädie u. Methodologie (1901); Arnold, Cultur- u. Rechtsleben (1865); Bergbohm, Jurisprudenz und Rechtsphilosophie (1892); Bierling, Juristische Principienlehre (1894–98, 2 sv.); Binding, Die Normen u. ihre Uebertretung (I. 2. vyd. 1890, II. 2. vyd. 1877); Birkmayer, Encyklopadie d. Rechtswissenschaft (1901); Bluntschli, Geschichte d. allg. Staatsrechtes (3. vyd. 1881); Cathrein, Recht, Naturrecht u. posit. Recht (1901); Dahn, Die Vernunft i. Recht (1889); Gareis, Encyklopädie u. Methodologie d. Rechtswissenschaft (2. vyd. 1900); Geyer, Geschichte u. System d. Rechtsphilosophie (1863); Gierke, Althusius u. d. Entwicklung d. naturr. Staatstheorien (1880); Gumplowicz, Die sociolog. Staatsidee (2. vyd. 1902); Haring, Der Rechts- u. Gesetzbegriff i. d. kath. Ethik u. modern. Jurisprudenz (1899); Hildebrand, Recht u. Sitte auf den verschiedenen wirtschaftl. Kulturstufen (1896); Holtzendorff, Encyklopädie d. Rechtswissenschaft (6. vyd. 1902); Jellinek, Die socialeth. Bedeutung v. Recht, Unrecht u. Strafe (1878); t., System d. öffentl. subj. Rechte (1892); Jhering, Geist d. röm. Rechtes (5. vyd. 1891); t., Zweck i. Recht (3. vyd. 1893); Kirchmann, Die Grundbegriffe d. Rechtes u. d. Moral (1882); Kohler, Das Recht als Kulturerscheinung (1895); Rechtsphilosophie und Universalrechtsgesch. (v. Holtzendorff, Encykl., 1902); Lasson, System d. Rechtsphilosophie (1871); Leist, Altarisches jus civile (1892); t., Altarisches jus gentium (1889); Meili, Institutionen d. vergl. Rechtswissenschaft (1898); Merkel, Juristische Encyklopädie (1900); Gesammelte Abhandlungen (1899, 2 sv.); Mohl, Encyklopädie d. Staats-wissenschaften (2. vyd. 1872); Post, Grundriss d. ethnolog. Jurisprudenz (1895, 2 sv.); Schäffle, Bau u. Leben d. soc. Körpers (2. vyd. 1896); Schmoller, Ueber einige Grundfragcn d. Rechts und d. Volkswirthschaft (1875); Schuppe, Grundzüge d. Ethik u. d. Rechtsphilosophie (1881); t., Begriff d. subj. Rechts (1887); Stahl, Philosophie d. Rechts (5. vyd. 1878); Stammler, Wirtschaft u. Recht (1896); Die Lehre v. richtigen Rechte (1902); L. Stein, Die sociale Frage i. Lichte d. Philosophie (1897); Stintzing-Landsberg, Geschichte der deutschen Rechtswissenschaft (1880 sl.); Thilo, Die theologisierende Rechts- u. Staatslehre (1861); Thon, Rechtsnorm u. subj. Recht (1878); Trendelenburg, Naturrecht auf d. Grunde d. Ethik (2. vyd. 1868); Wundt, Ethik (1892). – Aquiléra, L´idée du droit en Allemagne (1893); Boistel, Cours de philosophie du droit (1899, 2 sv.); Brocher de la Flechère, Les révolutions du droit (1878, 2 sv.); Comte, La sociologie, res. p. Rigolage (1897); Courcelle-Seneuil, Préparation à l´étude du droit (1887); Diguit. L´État, le droit objectif et la loi positive (1901); Durkheim, Les règles de la méthode sociólogique (2. vyd. 1901); t., De la division du travail (2. vyd. 1902); Fouillée, L´idée moderne du droit (1883); Geny, Méthode d´interprétation et sources en droit privé positif (1899); De Greef, Introduction à la sociologie (1886–89, 2 sv.); Picard, Le droit pur (1899); Roguin, La règle du droit (1889); Tanou, L´évolution du droit et la conscience sociale (1900); Tarde, Les transformations du droit (2. vyd. 1894); t., Les transformations du pouvoir (1899). – Amos, The science of law (6. vyd. 1885); Austin, Lectures on Jurisprudence (5. vyd. 1885); Bentham, Theory of legislation (8. vyd. 1894); Bryce, Studies in history and jurisprudence (1901, 2 sv.); Clark, Practical Jurisprudence (1883); Holland, Elements of Jurisprudence ,(8. vyd. 1896); Lee, Historical Jurisprudence (1900); Maine, Ancient law (14. vyd. 1891); Early history of institutions (1880); Early law and custom (1883); Markby, Elements of law (1896); Miller, Lectures on the philosophy of law (1884); Morgan, Ancient society (1878); Pollock, Essays in Jurisprudence and Ethics (1882); Ross, Social control (1901); Spencer, The principles of sociology (vol. II., p. V., 3. wd., 1893); Principles of Ethics (vol. II., p. IV., 1893); Willoughby, Social Justice (1900). – Anzilotti, La filosofia del diritto e la sociologia (1892); Bovio, Filosofia del diritto (1885); Carle, La vita del diritto nei suoi rapporti colla vita sociale (1880); Cimbali, La morale ed il diritto (1898); Dallari, Nuovi fondamenti della filosofia del diritto (1896); Fragapane, Il problema delle origini del diritto (1896); Groppali, I caratteri differenziali della moralita e del diritto (1901); Guelfi, Enciclopedia giuridica (1885); Lioy, Filosofia del diritto (1884); Miraglia, Filosofia del diritto (1885); Puglia, Saggi di filos. del diritto (1885); Rivalta, Diritto naturale e positivo (1898); Vaccaro, Le basi del diritto e dello stato (1893); Vanni, Il problema della filosofia del diritto (1890). – Kapustin, Istorija prava (1872); Karasevič, Enciklopedija prava (1872); Korkunov, Lekciji po obščej těoriji prava (1894); Muromcev, Opredělenije prava (1879); t., Očerki obščej těoriji graždanskago prava (1877); t., Obrazovanije prava (1886); Pachman, Sovremennyja napravlenija v nauke prava (1880); Solovjev, Pravo i nravstvennosť (1899); Sergějevič, Zadača i metoda gosudarstvennych nauk (1871). – Dilthey, Uvedení ve vědy duchové (1901, přel. z něm.); Giddings, Základy sociologie (1900, přel. z angl.); Jhering, Boj za p. (1897, přel. z něm.); Janet, Dějiny vědy politické (1896, přel. z franc.); Kidd, Sociální vývoj (1900, přel. z angl.); Masaryk, Otázka sociální; základy marxismu sociologické a filosofické (1898); Spencer, O studiu sociologie (1898, přel. z angl.); Spencer-Collins, Filosofie souborná (1901, přel. z angl.); Trakal, Hlavní směry novější právní a státní filosofie (1885); Vacek, Ku programmu p-va přirozeného. (»Osvěta«, 1900). Tkl.

P. autorské viz Duševní majetek.

P. církevní viz Kanonické právo.

P. cizinců viz Cizinci.

P. čestné viz Čestná práva.

P. dědické viz Dědické právo a Právo soukromé str. 580a.

P. disposiční viz Disposiční právo.

P. domovní, p. každého člověka k tomu, aby od nikoho ve své domácnosti nebyl rušen. Kdo p. to porušuje a násilným způsobem vniká do cizí domácnosti, dopouští se trestného činu. (Srv. § 83 rak. trest. zák.) Pokud se výjimečně připouští porušení p-va domovního, o tom srv. čl. Domovní prohlídka.

P. domovské viz Domovské právo.

P. horní viz Horní právo.

P. chudých viz Chudých právo.

P. immateriální (intellektuální) viz Právo str. 571a) a Právo soukromé, str. 580a.

P. individuální viz Právo soukromé, str. 580a.

P. kanonické viz Kanonické právo.

P. konířské, p. koňské, viz Konířské právo.

P. lenní viz Lenní právo a srv. Čechy, str. 462, 463 a 472.

P. majetkové viz výše str. 571a a 572a.

P. manské v. Lenní právo a srv. Čechy, str. 462, 463 a 472.

P. manželské viz Manželství a Právo soukromé, str. 580a.

P. městské viz Městské právo a srv. Čechy, str. 463 sl., Francie, str. 488, Gorod, str. 328 sl., Německo, str. 174.

P. mezinárodní (mezistátní, jus gentium, droit des gens, droit international, law of nations, Völkerrecht, internationales Recht) jest soubor právních poměrů (a příslušných pravidel) mezi vzdělanými samostatnými státy (viz str. 563b a 567a), jež navzájem za rovné se uznávají. Též právní poměry států k světové církvi římsko-katolické, jakožto moci neodvislé na základě historického vývoje, jsou podle mínění církevního vůbec rázu mezinárodního, podle stanoviska států však toliko povahy obdobné, a to namnoze jen pokud jde o některé poměry k papežské stolici římské (p. vyslanecké). Jako všecko p., předpokládá i p. mezinár. jisté uspolečnění států, jež v novější době dáno jest mnohonásobnými a stále rostoucími vzájemnými styky vlád, orgánův i příslušníků státních. Organisace tohoto uspolečnění jest ovšem dosud nedokonalá; různé plány na uspořádání obsáhlé jednoty států, neb světového státu k zajištění věčného míru (Jiří z Poděbrad, Sully, St. Pierre, Bentham, Kant) jsou více méně utopiemi, novější pozoruhodné vědecké návrhy toho druhu (D. Field, Lorimer, Bluntschli, Kamarovskij, Fiore a j.) zatím spíše zbožnými přáními a ideály budoucnosti.

Rovněž p. mezinár. postrádajíc dosud tak vyvinuté organisované záštity (soudní) a organisace zákonodárné, jakéž jeví se v novodobém p-vě vnitrostátním, a odkázáno jsouc většinou na prostředky svépomoci, odvety (byť i určité, pravidelné a společností státův obecně uznávané), na konec válečného násilí a na volné sjednání států zúčastněných, neodpovídá dosud požadavkům, kteréž s pojmem p-va ve státě platného spojovati jsme si uvykli. Poukazováním k těmto nedostatkům p. mezinár. často bylo jakožto p. popíráno zvláště se stanoviska politických theorií p-va jakožto moci, p-va silnějšího, moci nad p-vem, zastávaných ve státech silných a rozpínavých (zvl. v Německu a v Apglii, Lasson, Trendelenburg, Zorn, Westlake a j.).

P. mezinár. vyvinulo se historicky jako p. křesťanských evropských států (droit public de l´Europe); rozšířilo však platnost svou koncem XVIII. a počátkem XIX. stol. na státy americké, v XIX. stol. pak na Turecko (1856) a na některé státy asijské (Japan, Siam, Čína), stávajíc se takto postupem p-yem světovým. Podobně jako v p-vě vůbec liší se i v p-vě mezinár. t. zv. přirozené p. od positivního (viz str. 569a); nelze upříti, že právě theorie p-va přirozeného (Grotius a násl.) měly na vývoj p-va mezinár. znamenitý vliv.

Prameny p-va mezinár. (viz str. 568 sl.) jsou obyčeje, praxe soudův a úřadů mezinárodních (soudů rozhodčích, kořistných, smíšených konsulárních na Východě, různých mezin. kommissí a stálých úřadů) a smlouvy (p. smluvní, konvencionální) mezi jednotlivými státy porůznu nebo hromadně (sjednání) na kongressech nebo konferencích společných ujednané k úpravě poměrů konkrétných (p. zvláštní, na př. smlouvy obchodní, námořní, smlouvy o vydávání zločincův a t. p.) neb všeobecných (p. obecné, na př. Pařížská deklarace námořní z r. 1856, Genevská konvence z r. 1864, Haagské konvence z r. 1899 a j.). Tento jest hlavní způsob novodobého vědomého utváření p-va mezinár., ježto zákonodárství ve formě vnitrostátní jest vyloučeno ve společnosti států neodvislých, vyšší moci nepodrobených. Zákony jednotlivých států, pokud jednostraně upravují poměry mezistátní (soukromé, trestní, processní p. cizinců v tuzemsku a státních občanů v cizině), nejsou vlastní p. mezinár. ani tehdy, je-li úprava tato shodná, nýbrž části p-va toho či onoho státu, ač často nazývány bývají mezinár. p-vem soukromým (trestním, processním) na rozdíl od t. zv. mezinár. p-va veřejného. Jest ovšem záhodno, by různosti jednotlivých zákonodárství v příčině těchto právních poměrů, zavdávající podnět k obtížným rozporům (p. kollisní), byly pokud možno vyrovnávány a na konec jednotně způsobem mezinárodním (smlouvami) řádně a jednotně upraveny.

Pravotvorný (nepřímý) vliv vědy (viz str. 568b) na utvářeni p-va mezinár. byl a jest dosud značnější než v jiných oborech p-va. Jakožto stálá organisace vědecká k střízlivé a důkladné přípravě řešení praktických otázek p-va mezinár. působí s úspěchem uznaným r. 1873 v Gentu založený Institut de droit international. Kromě toho slouží vývoji p-va toho (zejména v otázce rozhodčího soudnictví a j.) účinně t. zv. interparlamentární konference (od r. 1889), ze členů parlamentů různých států složené a roční kongressy konající, a značné množství společností t. zv. přátel míru, sesilujících agitačními prostředky silné hnutí za mírem a pokojem ve stol. XIX.

K sebrání (uzákonění, kodifikaci) p-va mezinár., o něž se někteří učenci soukromě pokusili (D. Field, Bluntschli, Fiore), dosud nedošlo, ač myšlenka aspoň částečné a postupné kodifikace, připravené obyčejovým p-vem, praxí a vědou, nabývá půdy. Částečnou kodifikaci (p-va válečného a rozhodčího soudnictví) obsahují konvence Haagské z r. 1899 a pokud jde o p. smluvní, pečují o jejich sebrání a soustavné uveřejňování v novější době vlády samy (srv. officiální modré, žluté a j. knihy) a věda za podpory vlád (v Rakousku od r. 1855 Neumann a od r. 1877 Plasson, v Německu od r. 1791 G. F. Martens, pokrač. K. v. Martens, Saalfeld, Rhuhard, Samwer, Hopf, Stoerk, v Rusku od r. 1874 B. Martens, ve Francii de Clercq od r. 1743 a j.).

P. mezinár. počíná se tvořiti vlastně teprv koncem středověku ustavením velikých novodobých státův evropských a vlivem zámořské kolonisace (obyčejové p. námořní). Starověké římské světapanství neznalo vedle sebe jiných států rovnoprávných a středověcí národové křesťanští ovládáni byli obecně uznávanými autoritami Římského císařství německé říše a stolicí papežskou. K prvotnému vývoji p-va mezinár. v době nekonečných válek náboženských přispěla věda zejména znamenitým dílem H. Grotia o přirozeném, rozumem daném p-vě vyšším, veškeré národy a státy zavazujícím (De jure belii ac pacis, 1625), kteréž potom četnými pěstiteli učení o p-vě přirozeném (viz str. 569a) bylo následováno (Pufendorf, Wolf, Vattel a j.). Vestfálský mír (1648) poprvé shromáždil všecky evropské státy k úpravě společných záležitostí na základě vzájemné neodvislosti podle zásady t. zv. evropské rovnováhy, kteráž pak zůstala v zápasech XVIII. stol. o velmocenské postavení jednotlivých států předním politickým principem mezinárodních poměrův až do kongressu Vídeňského (míry: Utrechtský 1713, Nysstadtský 1721, Pařížský-Hubertsburský 1763, Versailleský 1783, deklarace námořní Kateřiny II. 1780 a první a druhá ozbrojená neutralita evropských námořních států proti přemoci anglické). V té době státy evropské udržují již stálé diplomatické zástupce u dvorů spřátelených a mezinár. p. positivní nabývá v praxi i ve vědě (Zouchaeus, Rachel, Bynkershoek, Moser, G. F. v. Martens) širší i pevnější půdy.

Po bouřích a výbojích revoluce francouzské a po Napoleonově pokusu o světapanství bylo nutno zřícenou rovnováhu evropskou nahraditi úpravou novou, což stalo se prvním mírem Pařížským (1814) a svolaným potom kongressem Vídeňským (1815). Kromě territoriálnich změn byly tu sjednány právní zásady o pořadu osob diplomatických, o zákazu otrokářství a o svobodě plavby na řekách mezinárodních. K udržení míru a dané držby r. 1815 ujednaná t. zv. sv. alliance (Rakousko, Prusko a Rusko) rozšířila se přístupem Anglie a Francie v evropskou pentarchii velmocí, kteráž hovíc t. zv. principu legitimity proti svobodomyslnému ruchu v 1. pol. XIX. stol. osobovala si rozhodování všech sporů mezistátních, po případě zakročením (intervencí) v záležitosti vnitřní (konference Vídeňská 1820 a Karlovarská 1829, kongressy Opavský 1820, Lublaňský 1821, Veronský 1822). Politická soustava tato vzala za své konečně únorovou revolucí francouzskou r. 1848 a soudobým hnutím v Prusku a Rakousku. Základem dalšího vývoje stal se důležitý třetí Pařížský mír (1856), kterýmž přijato bylo Turecko do »evropského koncertu«, stanovena svoboda plavby po Dunaji pod mezinárodní kontrolou evropskou a sjednána dosud platná deklarace o námořním p-vě válečném (16. dub. 1856). K pádu soustavy sv. alliance přispělo nemálo státotvorné působení myšlenky národní (podporované zvláště Napoleonem III.), v němž spatřovati lze příčiny řeckého povstání (1821), odloučení Belgie od Hollandska (1831 traktátem Londýnským), sjednocení Italie na troskách Papežského státu (1870) a po válkách Pruska s Rakouskem (1866) a s Francií (1870) jednoty státův a státečků Německa. Na základě Pařížského míru (1856) ujal se po válce rusko-turecké r. 1877–78 Berlínský kongress (1878) nového upravení otázky východní (balkánské).

Positivní p. mezínár., zejména smluvní, učinilo v 2. pol. XIX. stol. značné pokroky. Generální aktou Berlínské konference Konžské (1885) a Brusselské konference protiotrokářské (1890) rozšířeny byly zásady Vídeňského kongressu o svobodě říční plavby a otrokářství na Afriku. Četnými zvláštními smlouvami zobecněla značně praxe mezinárodních soudů rozhodčích hlavně v otázkách právních (od r. 1800–99 celkem 195 případů). Genevská konvence (1864), k níž náležejí dnes všecky evropské a vzdělané státy mimoevropské, stanovila zásadně neutrálnost (nedotknutelnost) polních nemocnic i jejich personálu pod ochranou červeného kříže, a Petrohradská deklarace (1868) zakázala užívání třaskavého střeliva (pod 400 g váhy). Úspěchy tyto zavdaly ruské vládě podnět k sezvání konference Brusselské (1874) k souborné úpravě obyčejového práva válečného se stanoviska křesťanské lidskosti, jejíž dílo však následkem rozhodného odmítnutí z Anglie a nepokojů na Balkáně nedošlo souhlasu mocností. Co však tehdy se nezdařilo, došlo uskutečnění svého na konferenci Haagské, obeslané (26 státy) r. 1899 k vyzváni cara Mikuláše II., jejíž sjednání značí v mnohém ohledu positivní pokrok p-va mezinár. K praktickému řešení otázky odzbrojení sice tu nedošlo; za to sneseny a všemi státy přijaty byly tři důležité konvence: o smírné úpravě mezinárodních sporů (dobré služby, prostředkování, vyšetřující kommisse mezinárodní, stálý soud rozhodčí v Haagu a reglement pro jeho řízení), o p-vě a obyčejích války pozemní a o užití zásad konvence Genevské k ochraně raněných (1864) ve válce námořní. Kromě těch rozšířena byla deklarace Petrohradská (1868) třemi dalšími zákazy nelidského střeliva. Revise konvence Genevské, úprava práv a povinností neutrálních států ve válce, úprava námořního p-va válečného odkázány byly ke konferenci příští.

Přečetné smlouvy jednotlivých statův i celých skupin (t. zv. mezinár. jednot správních, unions) ujednány byly k usnadnění světového obchodu a k ochraně vlastní výroby (obchodní a celní smlouvy), k úpravě mezinárodní dopravy po železnicích, na řekách a průplavech, dopravy poštovní (všeobecná jednota poštovní 1874, světová 1878), telegrafní (všeobecná jednota 1865, konvence k ochraně podmořských kabelů 1884), k ochraně průmyslového majetku (jednota 1883), k zachování jednotnosti měr a vah (metrická konvence 1875), ke shodné úpravě měny peněžní (latinská jednota 1865, skandinávská 1873), k vzájemnému používání řek a průplavů státy pobřežními, v příčině námořní plavby na mezinárodních průplavech a řekách společných, k ochraně literárního a uměleckého vlastnictví (Bernská konvence 1886), k odvrácení nebezpečí cholery (1894), moru (1897), révokazu (1878 a 1881), k ochraně rybolovu, zvířat a ptactva, k zamezení obchodu s děvčaty, k podpoře chudinské a t. p. Rovněž množí se smlouvy týkající se jednotné úpravy t. zv. soukromého p-va mezinárodního a řízení nesporného (Haagské konvence 1896, ve věcech manželství, poručenství, dědického p-va, konkursu a různých jednání processních) a vzájemné pomoci ve věcech trestních (smlouvy o vydávání zločinců najmě nepolitických).

Takto utváří se stále hustší a složitější pletivo positivních právních poměrů mezinárodních přesněji určených a určitou organisovanou ochranou opatřených. Mocenské poměry evropské ovládá od r. 1879 allianční trojspolek velmocí středoevropských (Rakousko-Uherska, Německa a Itálie, této od r. 1882), proti východu (Rusku) a západu (Francii) založený a od té doby obnovovaný (1887, 1892, 1896, 1902). Nebezpečí porušení rovnováhy a míru, jež ukládalo státům všem povinnost stoupajícího zbrojení, zajištěno bylo značně utvořením dvojspolku rusko-francouzského (1887). Ke sblíženi obou skupin a ke zmírnění protiv v zájmu míru přispělo kromě zmohutnění moci anglické asi nemálo vystoupení severoamerických Spojených Obcí na jeviště světové politiky (válkou se Španělskem, obesláním konference Haagské, intervencí v Číně a j.), kteréž nutí k rozšíření rovnováhy evropské na soustavu evropsko-americkou. Zdá se takto, jakoby vývoj společnosti mezinárodní směřoval v dohledné budoucnosti k útvarům několika menších skupin států sdružených na základě společných jim interessů plemenných, politických a hospodářských a k tužší organisaci mezistátní zatím uvnitř těchto skupin jednotlivých.

V poslední době nastalo dělení ohromných území mimoevropských k zajištění co největších koloniálních oblastí, tržišť, odbytišť a výrobišť pro národní obchod, průmysl a kapitál v zájmu národní velikosti. Nacionalismus XIX. stol. vstupuje ve stupňované formě rozpínavého imperialismu vedoucích velmocí (Anglie, Ruska, Německa, Spojených Obcí severoamer. a Francie) do století XX.

P. mezinár. po způsobě H. Grotia dlouho děleno bylo v p. míru a války. Lepší positivní seznání jeho ústrojí vnitřního a správnější výklad právních poměrů mezistátních vede k různění v p. materiální (poměry chráněné a vynutitelné, jejich subjekty, objekty a obsah, základní p-va států, p-va věcného rázu a závazky mezinárodní) a p. formální (organisace záštity mezinárodní v případech porušení p-va vůbec, p. válečné a p. neutrálův). Při tom ovšem platí též pro p. mezinár. rozlišení p-va na objektivní a subjektivní i jiná obecná dělidla p-va (viz str. 567 sl.), ač při značné složitosti p-va tohoto soustavné uspořádání látky jest dosud namnoze sporné, obtížné a neustálené.

Literatura. Bluntschli, Das Völkerrecht d. civilisierten Staaten als Rechtsbuch dargestellt (3. vyd. 1878); Bulmenrincq, Das Völkerrecht od. d. internationale Recht (1884, Marquardsens Handb. d. öff. R.); Gareis, Institutionen d. Völkerrechts (2. vyd. 1901); Heffter, Das europ. Völkerrecht der Gegenwart (8. vyd. 1888); Heilborn, Das System d. Völkerrechts (1896); v. Holtzendorflf, Handbuch des Völkerrechts (1885–89, 4 sv.); v. Liszt, Das Völkerrecht (2. vyd. 1902); Rivier, Lehrbuch d. Völkerrechts (2. vyd. 1899); Ullmann, Völkerrecht (1898); Bonfils, Manuel de droit public international (3. vyd. 1901); Despagnet, Cours de droit intern. public (2. vyd. 1899); Pradier-Fodéré, Traité de droit intern. public européen et américain (1885–97, 7 sv.); Calvo, Le droit intern. théorétique et pratique (4. vyd. 1887–96, 6 sv.). Časopisy: »Revue de droit intern. et de législation comparée« od r. 1869, red. Rolin; »Revue générale de droit intern. public« od r. 1894, red. Pillet-Fauchille. – Hall, A treatise on international law (4. vyd. 1895); Lawrence, Handbook of public intern. law (5. vyd. 1901); Lorimer, Institutes of the Law of Nations (1883–84, 2 sv.); Phillimore, Commentaries upon intern. law (3. vyd. 1879 sl., 4 sv.); Twiss, Le droit des gens ou des nations (franc. vyd. 1887–89, 2 sv.); Wheaton, Elements of intern. Law (3. vyd. 1889); Carnazza-Amari, Traité de droit intern. public (1875, přel. z ital.); Fiore, Trattato di diritto intern. pubblico (3. vyd. 1887–91, 3 sv.); Pierantoni, Trattato di diritto intern. (1881); Kazanskij, Vveděnije v kurs meždunarodnago prava (1901); Daněvskij, Posobije k izučeniju istoriji i sistěmy meždunarodnago prava (1892, 2 sv.); Martens, Sovremennoje meždunarodnoje pravo civilizovannych narodov (4. vyd. 1900, 2 sv.; německý překl. Bergbohma 1883 až 1886). – Zucker, Počátkové p-va mezinárodního (s. a.); Trakal, O mezinárodním p-vu naší doby (»Osvěta«, 1887); t., Alliance rakousko-německo-italská (t., 1888); t., Význam Haagské konference míru ve vývoji novodobého p-va mezinár. (»Sborník věd pr. a státn.« II. r., 1902). Tkl.

P. nakladatelské viz Nakladatelské právo.

P. námořní (jus maritimum) jakožto p. speciální jest soujem zvláštních norem, jimiž upraveny jsou poměry týkající se plavby námořní. Normy takové upravují buď poměr států mezi sebou: nám. p. mezinárodní, nebo poměr státu k osobám ať trvale ať přechodně mu poddaným: nám. p. veřejné, anebo poměry mezi soukromými osobami: nám. p. soukromé. Některé zvláštní normy p. námořního, původu zejména řeckého, vykazuje již p. římské; mocného rozvoje doznalo p. nám. za středověku za rozkvětu námořního obchodu zejména států při moři Středozemním. Nejdůležitější sbírkou norem p-va námořního jest tu ze XIV. stol. pocházející katalonský libro del consolat del mar, sbírka to zásad obyčejového p-va již od stol. XII. v Barceloně zachovávaných, kterážto zvláště ve své italské redakci (consolato del mare) ovládla celkem středověké evropské p. nám. Z doby pozdější vyniká zvláště francouzská ordonnance de la marine vlivem Colbertovým r. 1681 vydaná, jejíž soukromoprávní ustanovení valnou měrou přešla do 2. knihy Code de commerce z r. 1807 věnované p-vu námořnímu. Zákoník tento stal se pak do jisté míry vzorem pro úpravu soukromého p-va námořního i v ostatních zemích. V Německu upraveno jest nám. p. v 5. knize všeob. zákona obchodního z r. 1862, kterážto však v Rakousku nebyla zavedena; nový německý zákon obchodní z r. 1897 zůstavil zmíněné předpisy nedotknuty. V říši naší nám. p. pohřešuje stále ještě jednotné kodifikace. R. 1774 vydán sice Editto politico di navigazione austriaca, předpis to všeobecný na svou dobu znamenitý, potřebám však pozdějších dob již nevyhovující. Pokud tento ustanovení nemá (tomu jest tak zvláště v oboru soukromého p-va námořního), jest pramenem právním v území terstském v době francouzské okkupace zavedené a posud v platnosti zůstavší p. francouzské (výše uvedená ordonnance), v Dalmatsku pak výslovně v platnosti zachovaná 2. kniha franc. »Code de commerce« resp. italského jeho zpracování pro lombardské provincie vydaného: »Codice di commercio«, jejížto ustanovení ostatně i mimo Dalmácii jako právo obyčejové se zachovávají. Soukromé p. nám. jeví se ostatně jakožto zvláštní obor p-va obchodního (srv. čl. 271. č. 4. obch. zák.).

Základní zásadou v mezinárodním p-vu námořním jest, že širé moře pokládá se za svobodné (mare liberum); obmezení volné kommunikace nesmí směřovati k uznání jakéhos nadpráví jednotlivého státu, nýbrž podávati se může jen ze všeobecných potřeb, zejména bezpečnostních, a v základě státních smluv. Výjimku činí v tom směru moře uzavřené (mare clausum), zátoky mořské, jakož i pobřežní mořský pruh (ligne de respect) podléhající faktickému ovládání toho kterého státu. Obmezení, jež pro volnou plavbu se podávají z t. zv. embarga a blokády, určena jsou jak co do podmínek, tak i dosahu svého obecným p-vem mezinárodním. (Srv. Zucker, Počátkové práva mezinárodního.)

V oboru veřejného p-va námořního důležity jsou zejména četné předpisy správní. V organisaci správy námořské jest u nás nejvyšší instanci ministerstvo obchodu, 2. instancí c. k. námořní úřad v Terstu, jemuž jakožto 1. instance podléhají úřady přístavní, jakož i ředitelstva námořních lazaretův. Obchodní námořní lodi rakouské, t. j. takové, jež alespoň do dvou třetin náležejí rakouským občanům státním anebo tuzemským společnostem akciovým, musí podle zák. ze 7. kv. 1879 zapsány býti ve zvláštní veřejné rejstříky; rozeznává se při tom trojí třída lodí: 1. pro malou plavbu pobřežní (piccolo cabotaggio: v moři Jaderském), 2. pro velkou plavbu pobřežní (grande cabotaggio: v moři Středozemním, Černém, Azovském a Rudém) a 3. pro dalekou plavbu (navigazione a lungo corso: bez obmezení). Rejstřík lodí 1. kategorie vede se u přístavního úřadu, v jehož obvodu má loď svůj domovský přístav, odkud totiž plavbu vykonává, rejstřík 2. a 3. kategorie u námořního úřadu. Do rejstříků těchto zapisovati jest údaje v § 12. cit. zák. uvedené, aniž mají však zápisy ty rázu konstitutivního. Ve třídě veliké pobřežní a daleké plavby jest jméno lodi výhradným; změna jeho podléhá schválení námořního úřadu a dlužno ji rovněž vyznačiti v rejstříku. K účelu zápisu lodi v rejstřík dlužno vykázati se listem o zřízení lodi t. zv. »listem dokonalosti« (Beilbrief, certificato di costruzione, jímž osvědčuje se stavba lodi v tuzemsku resp. její totožnost), po případě t. zv. prozatímným pasem (Interimspass, passavanti), totiž potvrzením konsulárniho úřadu o nabytí lodi v cizině. Úřad zápis provedší vydává t. zv. list rejstříkový (Registerbrief), jenž jest průkazem o rakouské národnosti lodi a o p-vě konati plavbu v těch kterých mezích. Rakouské vlajky obchodní (v příčině kteréž jsou rovněž přesné normy vydány) smějí lodi obchodní užívati teprve, když obdržely list rejstříkový. Každá loď má dále opatřena býti t. zv. hlavním seznamem všech lodních zřízenců (Musterrolle, ruolo d´ equipaggio); tito jsou jednak velitel lodi (kapitán, plavec, Schiffer, jenž má býti rakouským příslušníkem), jednak lodní mužstvo (Schiffsmannschaft), jež plavec jako plnomocník loďaře najímá (Anmusterung, Anheuerung, Heuervertrag); při daleké plavbě má býti na lodi též ještě rakouský kormidelník (Steuermann, tenente). Z dalších listin uvésti jest list měrný (Messbrief, certificato di stazzatura), totiž úřední potvrzení o nosnosti, resp. jejím cejchování, a lodní manifest, totiž seznam dopravovaného zboží k účelu celní kontroly.

Podrobné předpisy správní vydány dále o kvalifikaci lodního mužstva, o službě přístavní, předpisy bezpečnostní (námořní policie), o pomořských jízdních drahách, o majácích a světelných signálech, o zdravotnictví při plavbě a v přístavech, o formalitách námořního styku (n. ceremonielu), jakož i o poplatcích lodím při plavbě uložených.

V soukromém p-vě námořním jest zvláště důležitým pojem loďaře č. rejdéře (Rheder, propriétaire); jest to ten, kdo vlastním jménem po živnostensku provozuje mořskou plavbu, při čemž podle rakouského p-va se předpokládá, že tak činí vlastními loďmi, i dlužno jej lišiti tudíž od vypravitele (Ausrüster, armateur), jenž provozuje plavbu loďmi cizími. O publicitu právních poměrů loďaře, resp., je-li jich více, celého loďařstva (rejdéřstva) postaráno jest svrchu zmíněnou institucí lodního rejstříku. Zvláštnosti platí v příčině ručení loďařova ze závazků týkajících se lodi, resp. plavby; t. zv. věřitelům lodním ručí totiž loďař lodí a dovozným (fortune de mer) buď výhradně (tak že jeho fortune de terre neručí) anebo alespoň v popředí. Kontrahenty dopravní smlouvy nám. jsou rejdéř, loďař (dopravce, Verfrachter), zastoupený plavcem (kapitánem), a odesílatel (nákladník, nakládce, Befrachter); osoba, jíž náklad má býti odevzdán, jest příjemce (destinatář). Smlouva vyžaduje formy písemné; oboustraná listina o smlouvě zřícená zove se charte-partie (též certe-p.). Dopravce vydává t. zv. connossement, totiž cenný papír, jímž zavazuje se vydati přijatý náklad osobě z papíru legitimované; zní-li connossement na řad, jest indossovatelným (čl. 302 obch. z.). Loďař ručí za zavinění všech lodních zřízenců. – Úvěrním jednáním p-vu námořnímu vlastním jest t. zv. námořní zápůjčka (Bodmerei), podstatou blízká římskému foenus nauticum, již kontrahuje plavec (v zastoupení rejdéře a účastníků nákladu) s úmluvou, že věřitel může zapůjčený obnos zpět požadovati teprve po skončení cesty, začež jsou mu loď, dovozné a náklad zástavou. O zápůjčce vydává se dlužní úpis, jenž jest cenným papírem, zní-li na řad, indossovatelným (námořní směnka, Bodmereibrief). – Vzhledem k nebezpečenstvím námořním jest zvláště důležitou námořní smlouva pojišťovací; zřizuje se o ní listina, námořní pojistka, jež jest rovněž cenným papírem, zní-li na řad, indossovatelným (čl. 302 obch. z.). Předmětem pojištění jest každý majetkový zájem k tomu se nesoucí, by loď a náklad bez pohromy přetrvaly dopravu. Pojištění to jde buď na vlastní účet toho, kdo pojištění béře (pojistník), anebo na účet cizí. Částka pojistná určena jest maximálně i může plně požadována býti obyčejně jen při ztrátě totální, výjimkou však též za určitých podmínek, kde totální ztráta jen se finguje, tak zejména je-li loď nezvěstná, stižena-li embargem, zadržena-li piráty; v případech takovýchto, kdež mluví se pak o ztrátě fiktivní či konstruktivní, může však pojištěnec náhrady požadovati jen za podmínky, že odstoupí pojistiteli p-va jemu v příčině pojištěných předmětů příslušející (t. zv. abandon). – Zvláště upraveny jsou v p-vě námořním případy t. zv. avarie (Haverei), čímž označuje se námořní škoda stíhající účastníky nákladního poměru. Liší se v tom trojí případ: avarie veliká (grosse H., avarie grosse, commune, general average), kamž spadají veškery škody, jež způsobují se lodi nebo nákladu neb obému se strany plavce nebo k jeho příkazu k účelu záchrany ze společného nebezpečenství, jakož i výdaje k účelu tomu učiněné. Podle zásady, vyslovené podstatně již v římské lex Rhodia de jactu, veliká avarie repartuje se na všechny účastníky podle poměru majetkové hodnoty zachráněných statkův. Plavec (kapitán) má povinnost v nejbližším přístavě dáti zjistiti nastalou škodu t. zv. námořním protestem (Seeverklarung, prova di fortuna), jejž – předsevzav výslech osob zúčastněnýcn v základě dat v deníku lodním (Schiffsjournal) vyznačených – zřizuje příslušný soud (srv. § 52 jurisd. normy). V příčině rozvrhu škody na účastníky prováděného zvláštními znalci t. zv. dispacheury srv. článek Dispache. – Avarií malou (menue avarie; petty average) zovou se výdaje vzniklé námořními nehodami nikoli mimořádnými, jež nese jakožto náklady dopravy vůbec dopravce; avarií pak zvláštní čili prostou (a. simple, particulière, particular average) jinaká nahodilá poškození lodi či nákladu, jež nese ten, v jehož majetku se uskuteční. – Soudní příslušnost pro vyřizování sporů ze soukromoprávních poměrů námořních upravena jest jurisdikčni normou z 1. srp. 1895 (srv. zejm. §§ 49, 51, 52, 98, 99, a Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízeni soudního, I., zejm. str. 102 sl.). Hmn.

P. nápadnické v. Nápadnické právo.

P. německé viz Německo, str. 172 sl.

P. občanské viz níže Právo soukromé, str. 579a.

P. obecné viz Obecné právo.

P. obchodní viz Obchodní právo.

P. obligační viz Obligační právo a srv. výše str. 571a a Právo soukromé, str. 580b.

P. obyčejové viz Obyčejové právo a srv. výše str. 568.

P. osobní viz výše str. 571a a Právo soukromé, str. 579b.

P. patentní viz Patentní právo.

P. patronátní viz Patronátní právo.

P. pobřežní viz Pobřežní právo.

P. podací viz Patronátní právo.

P. popravy (jus gladii), vykonávání práva trestního a rozhodování nad životem a smrtí poddaných; viz Čechy, str. 536a.

P. positivní viz výše str. 569.

P. postranní. Kde pojaty byly do obvodu městského osazené nemovitosti některého statku patrimoniálniho zcela neb z části, jako se to stalo zejména v Praze, nebyla tím zcela zrušena jurisdikce jejich vlastníkův, ať již světských neb duchovních, nýbrž udržela se s různými změnami jako p-va postranní až do r. 1848. Majíce immunitu za základ, nesou někdy na sobě stopy historického vývoje svého, někde jsou konstruovány zcela originálně podle obsahu smlouvy obyčejně emfyteutické. Jurisdikce tyto obsahují soudnictví nesporné v plném rozsahu, sporné však v objemu velmi různém, trestní pak postupem doby víc a více mizí; příslušné jsou pro osoby usedlé, buď poddané neb na základě smlouvy. V Praze na základě smlouvy nájemné nebo podobných vzniklo ke konci XV. stol. p. Strahovské na vinicích pod klášterem a na přilehlé části Petřína a Pohořelce. Zde jmenovitě utvořeny byly opatem Konrádem parcelly 40 loket dlouhé a 30 l. široké; časem však obec hradčanská za doby poklesnutí kláštera potáhla je do své pravomoci, ale Rudolf II. kázal, aby vráceny byly klášterní jurisdikci. Opat Lohelius vydal dne 25. čce 1603 v té příčině instrukci rychtáři. Časté byly tu též spory s úřadem viničním. Týž původ má p. sv. Anežky z polovice XVI. stol. (viz Praha, str. 437b) a j. Poddanství dávné základem bylo p-va kapitoly sv.-vítské při osadě sv. Jana v Oboře (viz Praha, str. 426b) a (proboštství) na Újezdě, kláštera johannitův u Matky boží konec mostu podle darování Vladislava II., pro které vydal velkopřevor Popel z Lobkovic r. 1610 instrukci, schválenou později Josefem I. dne 25. dub. 1710; kláštera sv. Jiří na hradě a j. – Časem byla tato p-va, která i městské p. někdy propůjčovala a jejichž rychtář i (u sv. Anežky) primátorem se zval, obmezována úsilím magistrátův a cechů. Dvorním reskriptem dne 21. dub. 1649 odňata p-vům na půdě staroměstské působnost in publicis, politicis ot criminalibus, což vysloveno i pro Nové město 3. květ. t. r. a Malou stranu dne 30. pros. 1652. R. 1747 zřízena kommisse pro úplné zrušení postranních práv, leč výsledek publikovaný dv. dekretem dne 23. srp. 1769 na věci málo změnil. To opakovalo se při kommissi zřízené 23. pros. 1773. Za to obmezil je Josef II. 27. ún. 1784 č. 250 na causae reales a jurisdikci nespornou, jak trvala p-va tato pak až do r. 1848. Rozeznávati jest od práv postranních soudy zvláštní (fora specialia). Srv. Rössler, Darstellung der bürgerl. Gerichtstellen und der sog. Nebenrechte Prags (aus dem 8. Hefte der »Themis« abgedruckt, Praha, 1844) a Almanach obecní (roč. VI. a VII.). JTe.

P. povolné (disposiční) viz Disposiční právo.

P. praesentační v. Patronátní právo.

P. pravidelné a nepravidelné v. výše str. 570b.

P. předkupní viz Praeemptio.

P. příkazné viz výše str. 571b.

P. přírostu viz Accrescendi jus.

P. přirozené viz výše str. 569.

P. propinační viz Propinační právo.

P. prvotné (disposiční) viz Disposiční právo.

P. retenční viz Retenční právo.

P. retraktní viz Retraktní právo.

P. rodinné v. Právo soukromé, str. 579b.

P. rozumové viz výše str. 569.

P. služebnosti viz Právo soukromé, str. 580a.

P. směnečné viz Směnečné právo.

P. soukromé. (Srv. výše str. 571a sl.) Osobou, jížto p-va příslušejí, čili subjektem práv jest v první řadě člověk. Týž žije v poměrech rodinných samou přírodou daných a v poměrech majetkových. Souhrn oprávnění rodinných a majetkových, jež jednotlivci takto příslušejí, jest jeho p-vem soukromým. Avšak držitelem práv majetkových mimo člověka mohou býti také osoby právnické, nadace i osoby hromadné, z nichž na nejpřednějším místě sluší jmenovati stát. Člověk pak může státi v poměrech a vztazích majetkových netoliko k lidem, ale též k ostatním jmenovaným osobám právnickým, zejména ke státu. Můžeme tedy říci, že p. soukromé jest souhrn práv rodinných člověka a práv majetkových jednotlivých lidí i právnických osob, zejm. státu – mezi sebou – totiž mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a osobami právnickými, zejména státem, při čemž jde vždy o zájem jednotlivce samého, ať už jest osobou fysickou nebo právnickou, kdežto p. veřejné upravuje právní poměry státu jako celku a jednotlivců, pokud jsou členy společnosti státní. Nebylo by správno, obmeziti p-va soukromá toliko na obyvatele státu, poněvadž i osobám mimo stát bydlícím příslušeti mohou p-va soukromá a poněvadž stát sám jest držitelem rozsáhlých práv soukromých. Ostatně jest podání výměru čili definice p-va soukromého věc tak nesnadná, že i vynikající právníci přesný výměr pokládají za nemožný; však nejlépe vystihneme obsah, vycházíme-li z toho hlediště, že člověk žije především v poměrech rodinných a pak v poměrech majetkových; upravení těchto poměrů jest pak úkolem řádu právního. Toto upravení soukromých práv osob fysických i právnických děje se jistými pravidly pokud možno pevně ustanovenými. Pravidla ta stanoví se buď zvykem, vyznamenávajícím se zvláštními vlastnostmi, nebo výslovně prohlášenou vůlí toho, jenž jest oprávněn tlumočiti závaznou vůli státu; tím jsou u nás zákonodárné sbory a panovník. Souhrn těchto pokud možná pevných pravidel, jimiž výše vylíčené poměry soukromoprávní se upravují, a to nejen mezi jednotlivci, ale též mezi osobami právnickými i státem, jest objektivním p-vem soukromým čili všeobecným p-vem neb zákonem občanským. Ovšem nesmíme pojmenováním »občanský« obmezovati platnost p-va soukromého pouze na občany státní, poněvadž i jiné osoby, jako cizinci, i stát sam mohou býti subjekty práv soukromých. Arciť, že ve státě bude největší čásť oprávněných osob náležeti ke státním občanům, avšak i jiným osobám, než státním občanům příslušejí p-va soukromá.

Jisté části neb jisté obory p-va občanského neb soukromého nabyly během doby zvláštní důležitosti, buďto že předmět jejich pro všechen život právní nabýval zvláštního významu, buďto že osoby v takových právních poměrech stojící, jakéž do toho oboru spadaly, třídily neb lišily se od ostatního velikého množství občanstva; tak na př. tomu bylo při obchodnících a jejich obchodech, rovněž při penězoměncích a jejich obchodech; rovněž při hornících, námořnících atd. Tím vysvětluje se, že pro tyto zvláštní poměry právní jistých tříd občanstva vyvinulo se zvláštní p. soukromé, jako jest p. obchodní, směnečné, horní, námořní atd. Všechna tato p-va jsou jenom zvláštními částmi všeobecného p-va soukromého, jimž dostalo se časem zvláštního vývoje a upravení, kdežto s počátku, jako na př. p. obchodní, spravovala se jenom všeobecným p-vem obč. jako ústrojná čásť jeho, platící všeobecně jako kterákoliv jiná čásť tohoto p-va.

Vycházejíce z vylíčeného nahoře obsahu p-va soukromého doděláme se rozčlánkování soustavy p-va soukromého. Podle vzoru p-va římského ve smysle starší nauky rakouský zák. občanský rozeznává především

a) p-va osobní, k nimž počítá

1. p-va z povahy osobnosti plynoucí. Způsobilost jedince držeti a vykonávati p-va soukromá jest p-vem osobnosti. Otroctví jest úplná negace osobnosti; otrok, ač lidský tvor, nemůže býti osobností, jinak řečeno: nemůže míti práv soukromých. Poněvadž pak ve státech vzdělaných otroctví není možno, plyne z toho, ze v zásadě každý člověk má možnost nabývati, užívati a držeti p-va soukromá, t. j. jest osobností čili subjektem práv. Tato zásada dochází změn nedostatečným věkem neb nedostatkem rozumu. Děti, nezletilci a osoby šílené jsou obmezeny ve své způsobilosti ku právním jednáním a musí je chrániti a zastupovati zástupce přirozený neb zákonný: otec, poručník neb opatrovník. Podobné postavení mají ti, kdo právem prohlášeni jsou za marnotratníky. Též osoby nepřítomné, nezvěstné, nemohoucí samy jednati, musí míti právního zástupce. Uplynula-li zákonem ustanovená doba jejich nezvěstnosti, mohou za náležitých, přesně stanovených podmínek prohlášeny býti za mrtvé. Osoby právnické, hromadné neb nadace, samy jednati nemohouce, mohou tak činiti toliko svými zástupci, povolanými buď zákonem všeobecným neb zákonem pro ně zvlášť platným (stanovami). Státní občanství, t. j. příslušnost do svazku státního, poskytuje osobě jisté právní výhody naproti cizincům, pročež uvádí se též mezi p-vy osobními. Tak tomu bývalo i s příslušností náboženskou, a to alespoň potud, že příslušníci jistého vyznání, na př. židé, vyloučeni byli z užívání a držení jistých práv soukromých, na př. z p-va držení věci nemovitých. Všechna tato obmezení zrušena čl. 14. stát. zákl. z 21. pros. 1867 č. 142 z. ř.

2. Právo rodinné. Z postavení, jež zaujímá osoba v rodině, jako otec, matka neb dítě, plyne jistý počet práv a povinností, jako nárok na výživu, vychování, zaopatření, poslušnost atd. – jejichž souhrn nazývá se p-vem rodinným.

Vidno, že tato t. zv. p-va osobní jsou jenom zvláštní způsobilosti neb vlastnosti osoby neb stav její, ale samy o sobě ještě nerozmnožují počet práv soukromých jisté osoby, nýbrž namnoze poskytují ji toliko možnost nabývati práv. Proto novější věda právnická upírá i existenci takových práv osobních a nejnovější a nejobjemnější zákon občanský, totiž německy zákon občanský, tomu oddílu, v němž pojednává o způsobilosti k držení, užívání a nabývání práv a o způsobilosti ku právním jednáním, dává sice ještě nadpis »Osoby«, avšak o p-vech osobních již se nezmiňuje, čímž liší se od zákonů starších, jako prusk. LR., Code civil i našeho rak. z. obč. S p-vem rodinným úzce souvisí

3. p. manželské, a to proto, poněvadž poméry rodinné zakládají se manželstvím a dosažením účelu jeho, totiž zplozením potomstva. Proto p. manželské jeví se jako souhrn právních pravidel, jimiž se upravují náležitosti a podmínky uzavírání platného sňatku i překážky tomu na odpor se stavící, vzájemné poměry, p-va a povinnosti manželův a ukončení sňatku neb alespoň pouhého spolužití na př. smrtí, rozloučením neb rozvodem a právní toho následky.

b) P. věcné jeví se jako bezprostřední právní vláda nad věcí hmotnou. Hlavními druhy p-va věcného jsou:

1. P. vlastnické, t. j. podle pojmu úplná, neobmezená právní vláda nad věcí hmotnou.

2. P. služebnosti jest moc právní užívati věci cizí, t. j. bráti z ní užitek, aneb oprávnění, podle něhož vlastník musí sobě ztrpěti jakési částečné obmezení svého vlastnictví, na př. nesmí dům neb zeď v zájmu sousedova majetku zvýšiti; jeví se tedy služebnost jako částečná právní moc nad věcí hmotnou.

3. P. zástavní jest věcným právem k cizí věci, podle něhož věřitel jest oprávněn učiniti se zaplacena prodejem cizí věci. Předpokládá tedy vždy platnou pohledávku, jejížto zajištění zástavou jest tedy jeho účelem. Souhrn oprávnění, kteráž věřiteli příslušejí k realisování zástavy za účelem zaplacení pohledávky, jest obsahem p-va zástavního. Panující u nás theorie uznává za »věc« jen věc hmotnou, prostorně obmezenou, ač rak. z. obč. výslovně této vlastnosti nevyhledává, ano spíše v §§ 285 a 291 podává výměr véci takový, že v něm zahrnuty i věci nehmotné. Za to theorie výlučné hmotnosti věci došla výrazu v novém obč. zák. německém, jenž za »věc« prohlašuje jediné a výhradně věc hmotnou, čímž vůči vymoženostem techniky v příčině užívání elektřiny, světla i tepla dostává se do velikých nesnází. Zákonodárství románských nároaů po vzoru francouzského Code civil zakládá roztřídění práv, jež věcnými nazýváme, na pojmu pouhého »statku«, bien, jenž jest mnohem širší a do něhož možno snadno vřaditi i síly přírodní. Ku p-vům věcným čítá rak. zák. obč. také držbu (v. t.), ovšem neprávem, poněvadž jest jen faktickou mocí.

Rovněž neprávem mezi p-va věcná čítá se 4. p. dědické, neboť ono jest jenom soustava právních pravidel, jednajících o tom, jakému právnímu osudu podrobena jsou p-va majetková v případě úmrtí zůstavitelova. Do pozůstalosti pak mohou náležeti nejen věci hmotné, ale také buď zcela neb i výhradně jenom pohledávky.

5. P-va individuální neb immateriální možno nazvati oprávnění vzniklá v p-vě moderním, neznámá p-vu obecnému, jež spočívají v tom, že oprávněnému přísluší výhradná, státem chráněná moc k jistému jednání neb nakládání, tak že jiný z toho p-va jest vyloučen. Takovými p-vy jsou p. propinační, p. autorské (jakožto výhradné p. uveřejňování a násobení děl literních a uměleckých), p. patentní, výhradné p. k určité firmě, p. k výhradnému užívání vzorku, známky atd. Zdá se, že nezbude než rozšířiti soustavu p-va soukromého přičlánkováním zvláštní kategorie těchto práv immateriálních (viz Randa ve Sborníku věd práv I. 1), jež s věcnými p-vy mají sice společno, že osoba třetí zavázána jest jen záporně – totiž nesmí p. to porušovati – avšak jinak jsou od nich rozdílná v tom, že předmět jejich jest naprosto nehmotný, ba sluší spíše říci, nenáleží ani do skutečného světa vnějšího, kdežto na př. světlo, teplo neb elektřina vždy jsou části toho světa vnějšího.

c) P. obligační. Obligace neb závazek jest právní poměr toho obsahu, že jedna osoba (věřitel) jest oprávněna žádati od určité druhé osoby (dlužníka) jisté plnění, konání neb zachování se v určitém případě. Toto plnění, konání neb zachování se spočívati může buď v positivním jednání neb také opominutí, čili zdržení se výkonu, ke kterému by dlužník jinak oprávněn byl, na př. smluvený závazek, neodbírati zboží leč z jediného určitého závodu, neb nemíti určitého zboží vůbec na skladě ku prodeji, atd. Plnění dlužníkovo musí míti hospodářskou cenu tak, že závazek zahrnující pouze mravní povinnost, jako věrnost, lásku atd., do soukromého p-va obligačního nenáleží. Souhrn pravidel právních, jimiž spravuje se vznik, přeměna, plnění i zánik obligací, nazývá se p-vem obligačním. Obligace neb závazek zakládá se buď a) v souhlasné projevené vůli stran, t. j. ve smlouvě neb také ve vůli toliko jednostraně projevené čili ve slibu (pollicitaci) zavázaného; b) v činech nedovolených, z nichž vzniká nárok na náhradu; c) v jistých skutečnostech neb stavech, jež mají za následek vznik závazku. Tak na př. bezdůvodné obohacení zakládá závazek ku vrácení, příbuzenstvo někdy závazek k poskytování výživy. Obligace čili závazkové zanikají hlavně zaplacením neb řádným splněním, novací neboli povstáním nového závazku na místě starého, narovnáním, vzdáním se oprávněného, srážkou vzájemných pohledávek (kompensací), odpadnutím oprávněného, absolutní nemožností plnění, promlčením. Jsou však ještě jiné podrobnější způsoby zániku obligace. JHr.

P. správní viz Právo státní.

P. stanné viz Náhlý soud.

P. státní, správní, ústavní. Obor p-va veřejného (viz str. 571a sl.) vyplněn jest, nehledíc ku p-vu trestnímu a k řízení soudnímu, kteréžto nauky se staly záhy předmětem zvláštních disciplin právnických, pravidly, upravujícími ústroj a působnost korporací veřejných. Vymezení těchto oproti korporacím soukromým (spolkům) jest ovšem dosti nesnadné a sporné; celkem možno však označiti jakožto panující názor, že za veřejné pokládati jest ony svazky, které jakožto takové nutně existují a při nichž také účastenství jednotlivcův a plnění společných úkolů není dobrovolné, nýbrž vynucené.

Starší theorie pokládala za jediný svazek druhu dotčeného stát, a tím se vysvětluje, že ztotožňováno bylo vůbec p. veřejné s p-vem státním, t. j. se souhrnem právních pravidel, upravujících ústroj a působení státu. Nyní však vůbec se uznává, že stát jest sice nejdůležitějším, ale nikoliv jediným svazkem nuceným, a řadí se důsledně do veřejného p-va též nauka o ostatních korporacích veřejných, zejména též p. obecní, dříve do soukromého p-va odkázané.

Pojednávajíce o veřejných korporacích, můžeme rozbírati jednak jejich ústroj, abstrahujíce prozatím zcela od činnosti jejich, a nauku příslušnou nazýváme p-vem ústavním. Pak můžeme přikročiti k vylíčení působnosti těles dotčených a rozbírati pravidla, jimiž tato činnost jest ovládána; pro tuto nauku ode dávna se ustálil název p. správní. Takové rozlišování p-va veřejného na p. ústavní s jedné a na p. správní s druhé strany vyhovovalo by požadavkům logiky také potud, že by nám ono značilo statický, toto pak dynamický element p-va veřejného. Však záhy se objevilo, že takové, byť i theoreticky správné, vymezení obou disciplin nevyhovuje praktické potřebě. Není možno líčiti s prospěchem ústroj některého tělesa a nečiniti zároveň zmínky o úkolech a funkcích jednotlivých části, z nichž se skládá. Mimo to listiny ústavní téměř bez výjimky přijaly mezi zákony základní též stěžejná pravidla o moci výkonné a soudcovské, kteráž by podle řečeného náležela v p. správní a kteráž přec vůči svému zařazení nemohou v p-vu ústavním býti pominuta mlčením. Tím se vysvětluje, že ode dávna již přijímají se v p. ústavní vedle nauky o ústrojí veřejných korporací též základní pravidla, ovládající činnost těchto sdružení, následkem čehož pro p. správní zbývá toliko nauka o podrobných pravidlech druhu řečeného. A poněvadž vymezení pravidel základních s jedné a pravidel podrobnějších s druhé strany jest velice relativné, leží na bíledni, že hranice mezi p-vem ústavním a p-vem správním nejsou nijak pevně ustáleny. Věc stává se mimo to spletitější ještě tím, že podnes mnozí přidržují se staršího názvosloví, užívajíce pojmu »p. státní« jakožto protivy k p-vu správnímu, odkazujíce pak celou nauku o korporacích samosprávných do p-va správního. Na tomto stanovisku zdá se státi i nejnovější studijní řád pro právnické fakulty universit předlitavských, nabyvší platnosti dne 1. říj. 1894, jenž uvádí mezi povinnými předměty právnického studia jednak »všeobecné a rakouské p. státní«, jednak »vědu správní a rakouské p. správní«. Jak o ústavním (státním), tak i o správním p-vě možno totiž pojednati jednak se stanoviska povšechného, nehledíc zvláště k p-vu, platnému v určité státní oblasti, a pak mluvíme o t. z v. všeobecném p-vě státním neb správním; pro toto obyklejší jest posud název »věda správní«. Možno však také o předmětech těchto pojednati na základě positivného p-va, platného v určitém státě, a v tom smysle mluvíme u nás o rakouském, pokud se týče o předlitavském p-vě státním neb správním. Jen toto jest skutečnou naukou právnickou, kdežto všeobecné p. státní a z části i věda správní repraesentují nám toliko trosky nyní již překonané soustavy t. zv. p-va přirozeného, jež jako takové dávno již vymizelo z učebné soustavy universitní, nemohouc jakožto výsledek učení rationalistického obstáti oproti názorům, změněným vlivem školy historické a novějších proudu společenských. Vybudování pevné soustavy p-va správního vadí ostatně kromě těkavosti hranic proti p-vu ústavnímu (státnímu) ještě jiná okolnost závažná. Mnohé části p-va správního staly se totiž (i nehledíc k p-vu trestnímu a k řízení soudnímu) předmětem nauk zvláštních, tak zejména úprava správy justiční, finanční a horní. Veliká rozsáhlost oboru donutí nás však k dalšímu drobení látky, a lze očekávati, že časem p. správní rozpadne se v nesčetné discipliny speciální. Pžk.

P. stavební viz Stavební právo.

P. tiskové viz Tiskové právo.

P. trestní viz Obecné trestní právo a Trestní právo.

P. ústavní viz výše Právo státní.

P. várečné viz Várečné právo.

P. věcné viz Právo soukromé, str. 580, a Právo, str. 571a.

P. veřejné viz výše str. 571a.

P. vlastnické viz Právo soukromé, str. 580a a Vlastnické právo.

P. vodní viz Vodní právo.

P. výčepné viz Propinační právo.

P. zadržovací viz Retenční právo.

P. záchrany (p. pobřežní) v. Pobřežní právo.

P. zástavní v. Právo soukromé, str. 580a.

P. závazkové viz Obligační právo a Právo str. 571a.