Šírotlamka pelikánovitá
Šírotlamka pelikánovitá (Eurypharynx pelecanoides), jediný zástupce čeledi šírotlamkovitých (Eurypharyngidae), je hlubokomořská ryba z řádu holobřiší s dlouhým štíhlým tělem a bizarně zvětšenou tlamou. Dosahuje délky kolem 75 cm, má sytě černou barvu a protáhlé tělo. Charakteristický je pro ni rozměrný vak vytvořený kolem úst, který je tvořen elastickou tkání a vyztužený dlouhými kostmi čelistí. Jinak je kostra (až na páteř) značně redukovaná. Vak slouží při lovu kořisti, kterou se stávají např. pelagičtí korýši (hlavně krevety), menší ryby apod. Šírotlamka má také drobný světélkující orgán na konci ocasu. Vyskytuje se v hloubce několika set metrů až několika kilometrů v Atlantském, Indickém i Tichém oceánu. Jako ostatní holobřiché ryby prochází stádiem leptocefalové larvy.
 Šírotlamka pelikánovitá | |
|---|---|
 Hlava šírotlamky a přední část jejího těla včetně žaber | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | paprskoploutví (Actinopterygii) |
| Řád | holobřiší (Anguilliformes) |
| Podřád | Saccopharyngoidei |
| Čeleď | šírotlamkovití (Eurypharyngidae) |
| Rod | šírotlamka (Eurypharynx) |
| Binomické jméno | |
| Eurypharynx pelecanoides Vaillant , 1882 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Popis
editovat
Šírotlamka pelikánovitá je dlouhá štíhlá ryba, která dorůstá maximální velikosti asi 75 cm,[2][3] většina ulovených jedinců je mezi 45–60 cm dlouhá. Jejich tělo je dosti jemné a tak jsou exempláře chycené do sítí často poškozené, běžně jim např. chybí ocas nebo jeho část.[4] Tělo šírotlamky je tak jako u některých dalších ryb obývajících hlubiny oceánů velmi temně zbarvené, v nejsvrchnější části škáry se nachází vrstva těsně vedle sebe uspořádaných melanocytů. Šírotlamka je díky tomu v temnotě špatně viditelná, odráží jen minimum světla např. z bioluminiscenčních zdrojů, jimiž může být její kořist – či predátor – vybavena.[5]
Čelisti šírotlamky ozbrojené četnými drobnými zoubky jsou prodloužené a jsou oporou mohutným ústům, která vytvářejí prostorný vak roztažitelný do takřka kulovitého útvaru. Vpředu umístěný zbytek lebky (neurocranium) je malý, zabírá jen málo přes desetinu celkové délky čelistí. Za hlavou jsou drobné žaberní otvory a malé zakrnělé prsní ploutve.[3] Chrupavčitý skelet žaberních oblouků je zcela oddělen od lebky. Zvenku nejsou žábry chráněny skřelemi, skřelové kosti chybějí. Pletenec prsní ploutve je podobně jako žábry posunut neobvykle daleko vzad, nachází se v úrovni 19. obratle.[6] Břišní ploutve šírotlamce tak jako ostatním holobřichým chybějí. Na konci těla se nachází malý světélkující orgán, jehož rolí je možná především nasměrování útoku predátorů právě na špičku dlouhého, ze stran zploštělého ocasu jakožto na nejpostradatelnější část těla.[7]
Potrava
editovat
Přes zmínky o její hltavosti a schopnosti pozřít díky svým ústům velikou kořist[2] se živí spíše menšími bezobratlými; její žaludek není příliš roztažitelný. Vodu, kterou ve velkém množství pohltí spolu s kořistí, je schopna před polknutím vypustit přes žábry a pootevřená ústa.[3] V žaludcích zkoumaných exemplářů jsou nejčastěji nalézáni korýši, zejména pelagické krevety. Běžnou kořistí jsou také menší ryby (do 10 cm), méně častou hlavonožci, ploutvenky, pláštěnci a další. Výjimkou nejsou nálezy částí plovoucích chaluh, např. rodu Sargassum, v žaludcích šírotlamek. V oblastech, kde je tato řasa hojná (Sargasové moře), byly její úlomky nalezeny v žaludcích více než poloviny tamních šírotlamek.[4]
Smysly, rozmnožování
editovatNa detekci kořisti se patrně podílí zejména jemná mechanorecepce zprostředkovaná velmi dobře vyvinutými receptory postranní čáry. Oči jsou relativně malé, ale dobře vyvinuté, umístěné na přední části hlavy. Jejich zorná pole se zčásti překrývají a umožňují tedy binokulární vidění. Naopak čichové orgány jsou spíše zakrnělé, nejlépe jsou vyvinuty u dospělých samců. U samců dochází během dospívání i k dalším změnám, mimo jiné ke ztenčení čelistních kostí, ztrátě zubů v dolní čelisti, ke zmenšení žaludku a zvětšení varlat. Je pravděpodobné, že se vytírají jen jednou za život a poté hynou. Samice snáší několik desítek tisíc jiker.[4] Leptocefalová larva šírotlamky má vysoké tělo a široce otevřená ústa, přičemž několik předních zubů je jehličkovitě prodlouženo a nasměrováno šikmo vpřed (jde o adaptaci na snazší zachycování měkkých částic organických částic snášejících se ke dnu z vyšších vrstev vodního sloupce – tzv. mořského sněhu).[8]
Výskyt
editovatŠírotlamka pelikánovitá se vyskytuje v hloubkách Atlantského, Indického i Tichého oceánu. V Atlantiku je její distribuce prozkoumána nejlépe, vykytuje se tu asi od 50° JŠ po 65° SŠ (až k jihoislandským vodám). Zejména z výsledků expedic vybavených uzavíratelnými sítěmi (kde se dá lépe sledovat hloubka, v níž probíhal lov) vyplývá, že se šírotlamky vyskytují v hloubkách větších než 0,5 km, relativně často kolem 1 až 1,5 km hluboko, ale sestupují patrně až do asi tříkilometrových hloubek.[4]
Příbuzenské vztahy
editovatŠírotlamka pelikánovitá je jediný druh rodu šírotlamka (Eurypharynx) i čeledi šírotlamkovití (Eurypharyngidae). Je příbuzná některým dalším hlubinným holobřichým rybám řazeným společně s ní do podřádu Saccopharyngoidei dříve klasifikovaného jako samostatný řád velkotlamky (Saccopharyngiformes).[3] V rámci tohoto podřádu je sesterskou skupinou šírotlamky čeleď velkotlamkovitých (Saccopharyngidae), jejíž zástupci jsou také vybaveni velikou tlamou, pomocí které ale loví větší kořist. Velkotlamkám a šírotlamkám jsou příbuzné relativně nedávno objevené ryby rodu Neocyema řazené do samostatné čeledi Neocyematidae. Zástupci všech tří čeledí sdílejí např. unikátní pořadí genů v mitochondriálním genomu.[9]
Reference
editovat- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
- ↑ a b HANEL, Lubomír. Ryby. (1), Lalokoploutví, dvojdyšní, chrupavčití, kostnatí. 1. vyd. vyd. Praha: Albatros, 1998. 150 s. s. Dostupné online. ISBN 80-00-00599-9, ISBN 978-80-00-00599-7. OCLC 40090835 S. 50.
- ↑ a b c d NELSON, Joseph S. Fishes of the world. Fifth edition. vyd. Hoboken, New Jersey: [s.n.], 2016. 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-1-119-17484-4, ISBN 1-119-17484-8. OCLC 926623501 S. 150.
- ↑ a b c d NIELSEN, Jørgen G.; BERTELSEN, E.; JESPERSEN, Åse. The Biology of Eurypharynx pelecanoides (Pisces, Eurypharyngidae). Acta Zoologica. 1989-09, roč. 70, čís. 3, s. 187–197. Dostupné online [cit. 2022-05-29]. DOI 10.1111/j.1463-6395.1989.tb01069.x. (anglicky)
- ↑ DAVIS, Alexander L.; THOMAS, Kate N.; GOETZ, Freya E. Ultra-black Camouflage in Deep-Sea Fishes. Current Biology. 2020-09-07, roč. 30, čís. 17, s. 3470–3476.e3. Dostupné online [cit. 2022-06-01]. ISSN 0960-9822. DOI 10.1016/j.cub.2020.06.044. (anglicky)
- ↑ TCHERNAVIN, V. V. Six Specimens of Lyomeri in the British Museum (with notes on the skeleton of Lyomeri).*. Journal of the Linnean Society of London, Zoology. 1947-01, roč. 41, čís. 279, s. 287–350. Dostupné online [cit. 2022-06-01]. DOI 10.1111/j.1096-3642.1940.tb02078.x. (anglicky)
- ↑ MCMILLAN, P. J., et al. New Zealand fishes. A field guide to common species caught by bottom, midwater, and surface fishing.. Wellington: Fisheries New Zealand, 2019. S. 82.
- ↑ TSUKAMOTO, Katsumi; MILLER, Michael J. The mysterious feeding ecology of leptocephali: a unique strategy of consuming marine snow materials. Fisheries Science. 2021-01, roč. 87, čís. 1, s. 11–29. Dostupné online [cit. 2022-06-02]. ISSN 0919-9268. DOI 10.1007/s12562-020-01477-3. (anglicky)
- ↑ POULSEN, Jan Y.; MILLER, Michael J.; SADO, Tetsuya. Resolving deep-sea pelagic saccopharyngiform eel mysteries: Identification of Neocyema and Monognathidae leptocephali and establishment of a new fish family "Neocyematidae" based on larvae, adults and mitogenomic gene orders. PLOS ONE. 2018-07-25, roč. 13, čís. 7, s. e0199982. Dostupné online [cit. 2022-06-02]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0199982. PMID 30044814. (anglicky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu šírotlamka pelikánovitá na Wikimedia Commons - Krátký článek a video na stránkách Science
- Videozáznam šírotlamky pořízený z robotické ponorky Nautilus