Absolutno
Absolutno či absolutum je ve filosofii věčný, nadprostorový a nadčasový prazáklad věcí, povznesený na mnohost věcí, nad protiklad subjektu a objektu, já a ne-já, ducha a tělo, často identifikovaný s bohem.
Absolutno je nejvyšší jsoucno, které je základem, poslednou příčinou (prapříčinou) všeho co je. Absolutno je bytí nezávislé od žádného jiného bytí, je nepodmíněné, autonomní, dokonalé a existující samo pro sebe a osobě.[1]
Absolutno (střední platonismus)
editovatPodle středního platonismu je absolutno počátek i konec všeho, nejvyšší vůle, otec i stvořitel všeho jsoucna, dokonalost sama, zákonodárce a zároveň tvůrce předurčení; konečný cíl lidské existence, která je opět konečným cílem světa všech věcí. Prostřednictvím člověka se mají věci spojit s bohem.[2]
Absolutno (scholastika)
editovatPodle scholastiky je absolutno Bůh jako bytost, která nezávisí od jiné; stojí v protikladu ke každé relativní existenci a hlavně vůči poznání.[3]
Absolutno (Baruch Spinoza)
editovatPodle Barucha Spinozy je absolutno Bůh, z kterého je potřeba odvozovat vše.[4]
Absolutno (Georg Wilhelm Friedrich Hegel)
editovatZákladním pojmem Hegelova objektivního idealismu je absolutno. Hegel ho chápal v duchu tradice idealistické metafyziky, která zahrnovala také filosofickou nauku o nejvyšším jsoucnu, které je základem, poslední příčinou a konečným smyslem všeho co je. Pochopil ho jako Boha, tak jak je ve své věčné bytosti před stvořením přírody a konečného ducha.[5]
Hegelův Bůh je velmi vzdálený vůči všem antropomorfním náboženským představám. Pojem absolutna jako fundamentu všeho jsoucího, přírody i lidské společnosti a dějin, je vysloveně filosofický pojem.
Absolutno (Immanuel Kant)
editovatPodle Immanuela Kanta je absolutno nemožné dosáhnout, je nepoznatelné.[6]
Absolutno (Arthur Schopenhauer)
editovatPodle Arthura Schopenhauera je absolutno synonymem vůle.
Novohegelovství
editovatIdea Absolutna, tj. nejvyšší, dokonalé, absolutní reality, byla přejata britským idealismem. Je to v podstatě hegelovská absolutní idea, zbavená však svého historismu. Absolutno nazývá Edward Caird (1835–1908) „samostatným a inteligibilním celkem,“ Thomas Hill Green (1836–1882) „neměnným pořádkem vztahů,“ Francis Herbert Bradley (1846–1924) „úplným systémem,“ „individuem.“[7]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Absolútno [online]. FILIT [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Absolútno (platonizmus stredný) [online]. FILIT [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Absolútno (scholastika) [online]. FILIT [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Encyclopaedia Beliana (A-Belk) [online]. Veda, 1999 [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Absolútno (hegel, g. w. f.) [online]. FILIT [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Absolútno (kant, i.) [online]. FILIT [cit. 2017-09-11]. Dostupné online.
- ↑ Bogomolov 1978a, s. 163-164.
Literatura
editovat- BOGOMOLOV, A. S., 1978a. Absolutní idealismus. In: BOGOMOLOV, A. S.; MELVIL, J. K.; NARSKIJ, I. S. Současná buržoazní filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda. Práce je určena studentům a aspirantům filozofických fakult státních univerzit. [...] Hlavní kapitoly a oddíly napsali členové kolektivu katedry dějin zahraniční filozofie filozofické fakulty MSU. Na zpracování jednotlivých kapitol a oddílů se podíleli někteří pracovníci Filozofického ústavu Akademie věd SSSR a dalších vědeckých institucí v Moskvě. S. 161–177.
- BOGOMOLOV, A. S., 1978b. Novohegelovství v Německu a v Itálii. In: BOGOMOLOV, A. S.; MELVIL, J. K.; NARSKIJ, I. S. Současná buržoazní filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda. Práce je určena studentům a aspirantům filozofických fakult státních univerzit. [...] Hlavní kapitoly a oddíly napsali členové kolektivu katedry dějin zahraniční filozofie filozofické fakulty MSU. Na zpracování jednotlivých kapitol a oddílů se podíleli někteří pracovníci Filozofického ústavu Akademie věd SSSR a dalších vědeckých institucí v Moskvě. S. 178–205.
Externí odkazy
editovat
Téma Absolutno ve Wikicitátech
