Benátská vila
Benátská vila je typ patricijského sídla založeného aristokracií Benátské republiky, které vznikaly v zemědělských oblastech Domini di Terraferma (dominia "vnitrozemské části" Benátské republiky) mezi koncem 15. a 19. stoletím.[1]
V této době bylo postaveno více než čtyři tisíce benátských vil, z nichž mnohé jsou dodnes zachovány a chráněny Regionálním institutem pro benátské vily.[2] Vily se nacházejí v celém Benátsku, zejména v oblasti Riviera del Brenta a některých nížinách Furlanska-Julského Benátska. V Benátsku je v současnosti 3 807 vil a ve Furlansku 436. Přibližně 80 % vil je v soukromém vlastnictví, 5 % patří katolické církvi a zbytek je ve veřejném nebo smíšeném vlastnictví.[3] Vily jsou spojeny se jmény velkých architektů, jako byli Andrea Palladio, Vincenzo Scamozzi, Jacopo Sansovino, Giovanni Maria Falconetto a výjimečných umělců, jako byli Veronese, Tiepolo a Zelotti. V 16. století vznikl díky architektu Andreovi Palladiovi specifický typ benátské vily (24 vil), označovaný jako palladiánská vila: benátské Palladiovy vily byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.[4]
Historie
editovat
Počátky
editovatBenátské dobývání benátsko-fríské pevniny, k němuž došlo ve 14. a 15. století, vedlo k tomu, že se benátská šlechta začala stále více zajímat o pozemkový majetek. Rozsáhlé majetky byly doprovázeny velkými investicemi do zemědělství, které často pocházely z příjmů rodinných obchodníků, ale které se následně vyplácely podle produktivity statků. Symbolem tohoto "světa" byla benátská vila, v níž se spojovala jak estetika a vznešenost panského sídla, tak budovy nezbytné pro správu okolních statků. Na rozdíl od jiných vilových systémů měla benátská vila tedy dvojí funkci, jednak reprezentační a rekreační, jednak jako výrobní centrum. K tomuto vývoji došlo také díky benátským obchodníkům, kteří nesměřovali pouze výhradně ke Středozemnímu moři (v rozporu s často převládající "legendou"), ale udržovali i pravidelnou obchodní službu např. s Flandry (případně lze zmínit i zájmy Benátské baltské společnosti). Benátky zůstaly hlavní obchodní velmocí až do roku 1797, kde si obchod udržel význam (i když jeho podíl na světovém obchodu klesal) i poté, co euroatlantické mocnosti otevřely nové obchodní cesty a prozkoumaly nová území.[5] Tím byla také uspokojena potřeba Benátčanů vrátit se na pevninu a do přírody, která se ve městě úzkých uliček a lagunových horizontů stala téměř mýtem.[1]
Rozvoj benátských vil se časově shodoval se staletími dlouhého míru, který na pevnině zajistila Benátská republika. Představovaly rozsáhlá centra zemědělského, řemeslného, kulturního a občanského hospodářského rozvoje v oblasti, kde byla zaručena bezpečnost a výborné spojení s pevninou a řekami. Struktura "pevninské" vily našla svůj základ v hradech, které se většinou nacházely na vyvýšených místech s krajinářskou hodnotou. Hrady se postupně přestaly využívat a benátská šlechta začala s jejich přestavbou na vily; postupem času přidávala stále více stylových prvků typických pro městskou architekturu, až vypracovala model, který měl svůj vrchol v palladiánských rezidencích. Tímto vývojem docházelo ke "kulturní výměně", která trvala po staletí - benátský styl byl exportován do elegantních rezidencí na benátské pevnině, zatímco láska k venkovu a kopcovitým horizontům ovlivnila zejména benátské umění 16. století, jak dokládají díla Giorgioneho a Tiziana.[1]
Další vývoj
editovatPo počátečním období skutečné agronomické angažovanosti v této oblasti se vila stala módou, která se rozšířila do té míry, že šlechtické rodiny vynakládaly obrovské částky na stavbu vil, které se používaly pouze v létě, od předvečera svátku svatého Antonína Paduánského (13. června) do konce července nebo nejpozději do sklizně. Stavba vily ztratila svůj rustikální nádech, zvětšila se a co do vnitřní výzdoby se vyrovnala honosnosti městských paláců. Byla také obohacena o rozsáhlé zahrady bujně osázené exotickými rostlinami a vzorovanými živými ploty, v nichž byly vytvořeny složité vodní prvky. Tyto stavby měly ve všech ohledech tendenci konkurovat mezinárodním vzorům, jako byl palác francouzských králů ve Versailles, jemuž se někteří bohatí statkáři hodlali vyrovnat a někdy při tom spotřebovali celé rodinné jmění.
Struktura
editovat
Typická benátská vila
editovatTypická stavba benátské vily je vložena do velkého zemědělského pozemku. Středem komplexu je ústřední architektonické těleso (vila nebo zámeček či statek), sídlo majitelů (propracované a zdobné jako reprezentační místo), ale i letovisko; téměř všechny vily neměly zimní vytápění ani kuchyňský systém. Vedle domu určeného pro panské sídlo se nacházely budovy určené pro zemědělské práce: sklady, skleníky atd. Výjimečná architektonická struktura umožnila rozkvět všech dekorativních umění souvisejících s architekturou: sochařství, malířství, freskové výzdoby a truhlářství, zahradního umění regulujícího množství vody potřebné pro fontány a jezírka.
V Benátsku se zrodil zvláštní typ budovy, tzv. barchessa. Jednalo se o jednotnou, zpravidla podlouhlou budovu, v níž se skladovalo zboží a vybavení. Barchessa představovala poměrně velkou inovaci, protože dala dvorskou architektonickou formu potřebám, které byly do té doby považovány za "nehodné cti".
Palladiovy vily
editovat
Pověst architekta Andrey Palladia byla v počátcích jeho tvorby, a dokonce i po jeho smrti, založena na jeho schopnostech projektanta vil.[7] Vily, které postavil, jsou soustředěny především v provincii Vicenza. Kolem poloviny 16. století si je objednávaly nejvýznamnější místní rodiny, především šlechtici, ale také někteří příslušníci vyšší střední třídy Benátské republiky. Také díky jejich popisům a podrobným nákresům, které Palladio zveřejnil ve svém pojednání I quattro libri dell'architettura ("Čtyři knihy o architektuře"; 1570), se Palladiovy vily staly předmětem studia evropských architektů po celá následující staletí, kteří se jimi inspirovali při realizacích. V letech 1994 až 1996 bylo 24 Palladiových vil v regionu Benátsko spolu s městem Vicenza zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.[8]
Galerie
editovat-
Villa Molin v Mandriole. -
Villa Pisani ve Stra. -
Villa Badoer ve Fratta Polesine. -
Villa Roberti v Brugine.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Villa veneta na italské Wikipedii.
- ↑ a b c SCARPARI, Gianfranco. Le ville venete. Roma: Newton Compton, 1980. ISBN 2562587027088. S. 13–14.
- ↑ Istituto Regionale Ville Venete (VE). www.irvv.net [online]. [cit. 2023-02-19]. Dostupné online.
- ↑ Vicenza. web.archive.org [online]. 2005-04-05 [cit. 2023-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-04-05.
- ↑ sitiunesco.it. www.sitiunesco.it [online]. [cit. 2023-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-11-30.
- ↑ Alvise Zorzi, Napoleone a Venezia, EAN 9788804596912, Mondadori 2010
- ↑ PALLADIO, Andrea. Delle case di villa (1556 circa-1570) : con un'appendice su luoghi, materiali e tecniche del costruire. Torino: Umberto Allemandi 157 pages s. Dostupné online. ISBN 88-422-1350-0, ISBN 978-88-422-1350-5. OCLC 65179561
- ↑ Palladio - Centro Internazionale di Studi di Architettura Andrea Palladio :::. web.archive.org [online]. 2011-10-04 [cit. 2023-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-04.
- ↑ CENTRE, UNESCO World Heritage. City of Vicenza and the Palladian Villas of the Veneto. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-02-20]. Dostupné online. (anglicky)