Wikipedie

Cecil Calvert

anglický politik, peer a právník

Cecil Calvert, 2. baron Baltimore (Cæcilius Calvert) zvaný též Lord Baltimore (8. srpna 1605 – 30. listopadu 1675) byl anglický politik, peer a právník, první majitel Marylandu. Narodil se v Kentu v roce 1605 a zdědil vlastnické právo po smrti svého otce George Calverta, 1. barona Baltimora, pro kterého bylo určeno. Calvert založil a spravoval provincii Maryland jako vlastnickou kolonii pro anglické katolíky ze svého anglického venkovského sídla Kiplin Hall v severním Yorkshiru.

Cecil Calvert
Narození8. srpna 1605
Kent
Úmrtí30. listopadu 1675 (ve věku 70 let)
Middlesex
ChoťAnne Arundell
RodičeGeorge Calvert, 1st Baron Baltimore a Anne Mynne
DětiCharles Calvert, 3rd Baron Baltimore
Mary Calvert
George Calvert
PříbuzníLeonard Calvert[1] a Grace Talbot (sourozenci)
Benedict Calvert, 4th Baron Baltimore[2][3], Cecil Calvert[4] a Charles Calvert (governor) (vnoučata)
Alma materTrinity College (od 1621)
Profesepolitik, advokát, investor a obchodník
Náboženstvíkatolicismus
CommonsCecil Calvert, 2nd Baron Baltimore
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako katolík pokračoval v odkazu svého otce a prosazoval v kolonii náboženskou toleranci. Podílel se také na založení kolonie Newfoundland a provincie Avalon. Maryland se rychle stal útočištěm anglických katolíků v Americe, zejména kvůli rostoucímu náboženskému pronásledování v Anglii. Calvert spravoval Maryland čtyřiačtyřicet let a zemřel v Anglii v roce 1675. Po jeho smrti protestantská revoluce v roce 1689 svrhla katolickou kontrolu nad kolonií a nastolila nadvládu protestantů.

Raný život a vzdělání

editovat

Narodil se 8. srpna 1605 v anglickém Kentu Georgi Calvertovi mladému anglickému právníkovi, který byl asistentem lorda Cecila (1563–1612), státního tajemníka krále Jakuba I., a byl pokřtěn „Cecilius“ na počest otcova zaměstnavatele.[5][6] Jeho matka, otcova manželka, se jmenovala Anne Mynne (nebo Mayne)[7] a byl prvním z několika synů. V té době byl jeho otec pod tlakem, aby se přizpůsobil, a všech deset dětí bylo pokřtěno v anglikánské církvi.[8]

V roce 1621 Calvert nastoupil na Trinity College v Oxfordu. Jeho matka zemřela následujícího roku.[8] V roce 1625 byl jeho otec George Calvert jmenován prvním baronem Baltimorem z Baltimoru v hrabství Longford v irském šlechtickém rodě (Peerage of Ireland), což mu však nezajistilo místo v anglické Sněmovně lordů.[7] V témže roce formálně konvertoval ke katolicismu a je pravděpodobné, že ho jeho děti následovaly; přinejmenším jeho synové.

V roce 1628 se Cecil Calvert vydal se svým otcem, většinou svých sourozenců a nevlastní matkou do nově osídlené kolonie Newfoundland. Kolonie ztroskotala kvůli nemocem, extrémním mrazům a útokům Francouzů a rodina se vrátila do Anglie.

Cecil Calvert se stal druhým baronem Baltimorem po smrti svého otce v dubnu 1632. Dne 8. srpna 1633 byl nový lord Baltimore povolán do advokátní komory jako advokát (barrister) z Gray's Inn.[7]

Osídlení kolonie Maryland

editovat

Marylandská charta (listina)

editovat

Lord Baltimore, jak se Cecil nyní jmenoval, obdržel od krále Karla I. listinu pro novou kolonii Maryland, která měla být pojmenována po královně manželce Henriettě Marii (manželce krále Karla I.). Stalo se tak krátce po smrti jeho otce Jiřího v dubnu 1632, který dlouho usiloval o získání listiny k založení kolonie ve středoatlantické oblasti, jež by sloužila jako útočiště pro anglické římské katolíky. Původní grant měl zahrnovat západní pobřeží zálivu Chesapeake až k řece Potomac a celé východní pobřeží (později známé jako poloostrov Delmarva).

Když si Koruna uvědomila, že osadníci z Virginie již překročili záliv a začali osidlovat jižní cíp východního pobřeží, byl grant upraven tak, aby zahrnoval východní pobřeží pouze po linii vedenou východně od ústí řeky Potomac (včetně budoucího státu Delaware). Po této úpravě byla 20. června 1632 potvrzena finální listina. Tato listina měla být předmětem ostrých sporů mezi dědici 2. lorda Baltimora a Pennovou rodinou v rámci sporu o hranice mezi Pennem a Calvertem.

Baltimorův poplatek za chartu, která byla právně pronájmem půdy od krále, činil jednu pětinu veškerého nalezeného zlata a stříbra a dodání dvou indiánských šípů na královský hrad ve Windsoru každé Velikonoce.[9] Listina zřídila Maryland jako palatinát a dávala Baltimorovi a jeho potomkům práva téměř rovnocenná právům nezávislého státu, včetně práva vést válku, vybírat daně a ustavovat koloniální šlechtu.[10] V otázkách výkladu práv se listina vykládala ve prospěch vlastníka.[11]

Příznivci kolonie Virginie v Anglii se postavili proti Chartě, protože neměli zájem na tom, aby na severu vznikla konkurenční kolonie.[12] Baltimore místo toho, aby se sám vydal do kolonie, zůstal v Anglii, aby se vypořádal s politickou hrozbou, a místo sebe poslal svého dalšího mladšího bratra Leonarda. Ten do Marylandu nikdy neodcestoval.[12]

Zatímco se výprava připravovala, Baltimore byl v Anglii zaneprázdněn obranou Charty z roku 1632 před bývalými členy Virginské společnosti. Ti se snažili získat zpět svou původní listinu včetně celé nové kolonie Maryland, která byla dříve zahrnuta do domén označovaných jako součást Virginie.[13] Neformálně se snažili zmařit založení další kolonie již několik let, ale první formální stížnost podali „pánům zahraničních plantáží“ (Lords of Trade and Plantations) v červenci 1633.[13] Stížnost tvrdila, že Maryland nebyl skutečně neosídlený, jak se uvádí v zakládací listině, protože William Claiborne předtím provozoval obchodní stanici na ostrově Kent uprostřed zálivu Chesapeake u východního pobřeží.[13] Tvrdila také, že Charta je natolik široká, že porušuje svobody poddaných kolonie. V té době ještě v Marylandu pobývalo jen málo obyvatel.[14]

Ark a Dove

editovat
 
Moderní rekonstrukce lodi Dove, jedné ze dvou lodí, které v roce 1634 vezly osadníky, aby založili první osadu Lorda Baltimora v Marylandu.

První výpravu tvořily dvě lodě, které dříve patřily Baltimorovu otci Georgovi, Ark a Dove.[15] Vypluly z Gravesendu v Kentu se 128 osadníky na palubě. Britské královské námořnictvo je pronásledovalo a přinutilo k návratu, aby osadníci složili přísahu věrnosti králi, jak to vyžadoval zákon. Poté v říjnu 1632 odpluli na ostrov Wight, aby vyzvedli další osadníky.[15] Tam se před vyplutím lodí přes Atlantský oceán nalodili dva jezuitští kněží (včetně otce Andrewa Whitea) a dalších téměř 200 osadníků.[16]

Baltimore zaslal podrobné pokyny pro správu kolonie. Nařídil svému bratrovi, aby vyhledal informace o těch, kdo se pokusili kolonii zmařit, a aby kontaktoval Williama Claiborna a zjistil jeho záměry s obchodní stanicí na ostrově Kent.[17] Zdůraznil také důležitost náboženské tolerance mezi kolonisty, mezi nimiž byl téměř stejný počet katolíků a protestantů.[17]

 
Leonard Calvert, mladší bratr lorda Baltimora a první guvernér kolonie Maryland.

S těmito posledními instrukcemi se výprava vydala přes Atlantik a vplula přes mys Charles a mys Henry do velkého přístavu a dolního zálivu zvaného Hampton Roads u vjezdu do zálivu Chesapeake a ústí řeky James. Po setkání s Virgiňany v jejich kolonii a hlavním městě Jamestownu pokračovali proti proudu zálivu k řece Potomac, pak dále proti proudu a 25. března 1634 se vylodili na ostrově Blakistone (později nazývaném ostrov sv. Klementa). Tam vztyčili kříž a s otcem Whitem slavili první mši. O několik dní později se vrátili po proudu řeky a 27. března 1634 založili první osadu v St Mary's City (v budoucím okrese St. Mary's County) na pozemcích zakoupených od domorodého kmene Yaocomico, větve indiánů Piscataway.[18]

Z Anglie se Baltimore snažil řídit politické vztahy s korunou a dalšími složkami státní správy. Claiborne, obchodník na ostrově Kent, kladl novému osídlení odpor a vedl proti němu několik námořních střetů.[19]

Calvert se snažil být do řízení kolonie zapojen, i když ji nikdy nenavštívil. Během svého dlouhého působení vládl prostřednictvím zástupců: prvním byl jeho mladší bratr Leonard Calvert (1606–1647)[20] a posledním jeho jediný syn Charles.

Krize před a během anglické občanské války

editovat
Hlavní článek: Bitva u Severnu

Tento počin se uskutečnil v kontextu vážných nepokojů v Anglii. V roce 1629 král Karel I. rozpustil parlament a následujících jedenáct let vládl bez konzultace s jakýmkoli zastupitelským orgánem.[12] Arcibiskup z Canterbury William Laud a jeho Hvězdná komora vedli kampaň proti puritánům i katolíkům.[12] V důsledku toho začali puritáni a separatisté emigrovat do Nové Anglie do kolonií Plymouth a Massachusettský záliv. Katolíci začali vnímat Maryland jako možné anglicky mluvící útočiště.[12]

Lord Baltimore, katolík, se během anglické občanské války snažil udržet Maryland v držení a přesvědčit parlament o své loajalitě; guvernérem jmenoval protestanta Williama Stonea. Předpokládá se, že tak učinil výhradně proto, aby si udržel držbu kolonie během občanské války, neboť jeho loajalita patřila králi Karlovi.

Náboženská tolerance

editovat
 
Marylandský zákon o toleranci přijatý v roce 1649

21. dubna 1649 byl v Marylandu přijat Marylandský toleranční zákon, známý také jako „Zákon o náboženství“, který nařizoval náboženskou toleranci[21] pouze pro trinitární křesťany (ty, kteří vyznávají víru v „Nejsvětější Trojici“ – Otce, Syna a Ducha svatého, s výjimkou netrinitárních vyznání). Byl přijat 21. září 1649 Valným shromážděním kolonie Maryland a byl prvním zákonem zavádějícím náboženskou toleranci v britských severoamerických koloniích. Calvertovi usilovali o přijetí zákona na ochranu katolických osadníků a nekonformních protestantů, kteří se nepřizpůsobili zavedené anglikánské církvi. Tento zákon byl však krátce po svém přijetí zrušen.[22]

Baltimorova kolonie v Newfoundlandu

editovat

Rodina lorda Baltimora vlastnila také Ferryland a provincii Avalon v Newfoundlandu. George Calvert, 1. baron Baltimore, spravoval kolonii v letech 1629–1632, kdy odjel do kolonie Virginie a později navštívil severní oblasti podél Chesapeake Bay (kam patřil i budoucí Maryland). V roce 1637 však sir David Kirke získal listinu, která Cecilovi udělovala právo na celý ostrov Newfoundland a nahradila listinu udělenou jeho otci Georgovi. Druhý lord Baltimore proti nové listině bojoval. Ačkoli v roce 1661 dosáhl oficiálního uznání staré Avalonské charty, nikdy se nepokusil o znovuzískání Avalonské kolonie. Sir George Calvert, lord Baltimore, uváděl jako jeden z důvodů opuštění kolonie Avalon v roce 1629 obrovské náklady na boj s francouzským soukromníkem de la Rade.[23][24][25]

Manželství a rodina

editovat
 
Cecilův syn a dědic Charles, 3. baron Baltimore

V roce 1627 nebo 1628 se oženil s Annou Arundellovou, Reichsgräfin von Wardour, dcerou Thomase Arundella, 1. barona Arundella z Wardouru.[26] Měli devět dětí. Z devíti se dospělosti dožily pouze tři, včetně Charlese, 3. barona Baltimora. Později se její jméno stalo inspirací pro pojmenování jednoho z prvních „erected“ (založených) okresů, a to Anne Arundel County v Marylandu.[27] Annin otec pro ni v roce 1637 postavil Hook Manor, venkovské sídlo poblíž Semley ve Wiltshire, a v roce 1639 dům (který stojí i ve 21. století) daroval manželům.[28]

Cecil, 2. lord Baltimore, zemřel 30. listopadu 1675 v Middlesexu v Anglii.[27] Jeho nástupcem se stal jeho syn a dědic Charles.

Smrt a pohřeb

editovat

Zemřel v Anglii 30. listopadu 1675 ve věku 70 let. Farní záznamy uvádějí, že je pohřben v kostele St. Giles-in-the-Fields v Londýně ve Velké Británii,[29] ačkoli přesné místo jeho hrobu není známo.[30]

Pamětní deska Cecilu Calvertovi byla na kostele svatého Gilese umístěna v roce 1996 guvernérem státu Maryland. Nicméně genealogové pro Kiplin Hall uvádějí: „Řada prvních Calvertů byla pohřbena v St Giles in the Fields, Charing Cross Road, Londýn. Zatím si nemůžeme být jisti, zda je Cecil jedním z nich.“[31] Důvodem je pravděpodobně špatná evidence katolických pohřbů[32] nebo četné epidemie nemocí, které zahltily pohřební personál a vedly ke zmatkům ve farních matrikách.[33]

Odkaz a vyznamenání

editovat

Maryland

editovat
 
V roce 1904 byl znak přijat jako oficiální vlajka státu Maryland. Je to jediná státní vlajka USA, která vychází z britské a irské heraldiky.[34][35]
 
2. baron Baltimore je vyobrazen na půldolarové minci k výročí založení státu Maryland z roku 1934, jejímž autorem je Hans Schuler.

Na počest baronů Baltimoru vznikla řada místopisných názvů, včetně názvů okresů Baltimore, Calvert, Cecil, Charles a Frederick.

Města, která obsahují varianty jména Calvert a Lord Baltimore:

Názvy ulic:

Socha Cecila, lorda Baltimora, od sochaře Alberta Weinerta z roku 1908, pro niž byl modelem Francis X. Bushman,[37] stojí na schodech u západního vchodu do budovy obvodního soudu města Baltimore (postavena 1896–1900 – přejmenována na Clarence M. Mitchell, Jr. Courthouse v 80. letech 20. století) s výhledem na ulici Saint Paul Street a malé Court Plaza s fontánou. Zde se každoročně konají slavnostní obřady „Maryland Day“ (25. března), které pokračují v propracované hale a slavnostních soudních síních.

Okres Harford je pojmenován po Henrym Harfordovi, nemanželském synovi Fredericka Calverta, 6. barona Baltimoru. Ačkoli mu jeho rodový stav znemožňoval zdědit šlechtický titul, zdědil lordské vlastnictví, aby o něj později během americké revoluce přišel.

Vlajka Marylandu používá erb Cecilů spolu s černým a zlatými paly (6 svislých pruhů) Calvertů (otcův rod), s ohybem vpravo protilehlým, a červeným a bílým spodním (trojlistým) protilehlým křížem Crosslandů (matčin rod). Vlajka poprvé zavlála 11. října 1880 v Baltimoru u nově reorganizované Marylandské národní gardy (státní milice) na přehlídce u příležitosti 150. výročí založení města Baltimore (1729–1730). Stejně tak zavlála 25. října 1888 na Gettysburském bojišti při slavnostním odhalení pomníků marylandských pluků Potomacké armády a armády Konfederace. Během občanské války používali černé a zlaté šavle jako symbol na uniformách a praporech vojáci a jednotky Severu (Unie) v Marylandu a dnový kříž z Crosslands pluky Jihu (Konfederace) v Marylandu. Pozdější sjednocení obou čtverců koloniální pečeti a vlastnického rodinného erbu v rozšířeném používání „marylandské vlajky“ na konci 19. a počátku 20. století symbolizovalo poválečné usmíření obou stran ostře rozděleného pohraničního státu. Oficiálně byla přijata jako státní vlajka v roce 1904.[38]

Velkou pečeť Marylandu, která byla ukradena v roce 1645, nahradil Cecil podobnou pečetí. Na pečeti je vyobrazen Calvertův znak a heslo, které se dodnes používá ve vládě Marylandu.

Newfoundland

editovat
  • Na poloostrově Avalon v Newfoundlandu se nachází osada Calvert.
  • Baltimore School se nachází v nedalekém Ferrylandu.

Erb

editovat
 
Znaky baronů Baltimorských, které byly uděleny 2. baronovi. Erb navrhla College of Arms v Londýně.

Černé a zlaté čtvrtě byly erbem samotných Calvertů, zatímco červené a stříbrné byly erbem Crosslandů, rodiny matky prvního barona, Alice.[38]

Štít:

  • (Calvert): Čtvrtkruhově, 1. a 4. palisáda šesti orlů a sobolů, ohyb protilehlý (Calvert),
  • 2. a 3. čtvrtkruhový argentinský a červený, nad tím vším kříž dno protilehlé (Crosslands).

Znak: Z vévodské korouhve vyrůstají 2 vlající praporce, pravý Or, levý Sable

Příznivci: Ze stran dva strážící leopardi

Motto: (italsky), Fatti maschii, parole femine, což znamená „Mužné činy, ženská slova“.

Erb byl inspirací pro pojmenování volavky baltimorské, jejíž oranžové a černé peří připomíná erb lorda Baltimora. Tento pták se stal inspirací pro název baseballového týmu Baltimore Orioles.

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cecil Calvert, 2nd Baron Baltimore na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Archives of Maryland Biographical Series. Dostupné online. [cit. 2021-08-19].
  2. ↑ Dostupné online. [cit. 2021-08-18].
  3. ↑ Archives of Maryland Biographical Series. Dostupné online. [cit. 2021-08-19].
  4. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  5. ↑ BROWNE, William Hand. George Calvert and Cecilius Calvert: Barons Baltimore of Baltimore. New York: Dodd, Mead, and Company, 1890. Dostupné online. S. 4. (anglicky) 
  6. ↑ FISKE, John. Old Virginia and Her Neighbors. Boston: Houghton Mifflin, 1897. S. 255. (anglicky) 
  7. ↑ a b c RICHARDSON, Douglas. Magna Carta Ancestry: A Study in Colonial and Medieval Families. Baltimore: Genealogical Publishing Company, 2005. Dostupné online. ISBN 0-8063-1759-0. S. 169. (anglicky) 
  8. ↑ a b KRUGLER, John D. English and Catholic: the Lords Baltimore in the Seventeenth Century. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8018-7963-9. S. 32. (anglicky) 
  9. ↑ Browne, s. 35–36.
  10. ↑ Browne, s. 36.
  11. ↑ Browne, s. 37.
  12. ↑ a b c d e Browne, s. 39.
  13. ↑ a b c Browne, s. 43.
  14. ↑ Browne, s. 43–44.
  15. ↑ a b Browne, s. 40.
  16. ↑ Browne, s. 45.
  17. ↑ a b Browne, s. 46–57.
  18. ↑ Browne, s. 59–62.
  19. ↑ Browne, s. 62–64.
  20. ↑ Leonard Calvert MSA SC 3520-198 [online]. Maryland State Archives, 2003-03-07 [cit. 2024-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-30. (anglicky) 
  21. ↑ Encyclopedia of American civil liberties. Příprava vydání Finkelman, Paul (ed.). New York: Routledge, 2006. Dostupné online. ISBN 0-415-94342-6. OCLC 67346353 (anglicky) 
  22. ↑ American colonies – The Carolinas and Georgia [online]. Britannica, rev. 2023-01-08 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ KRUITWAGEN, Sonja. The Colony of Avalon Shares Stories of Canada from Before the Country We Now Know Existed [online]. National Trust for Canada, 2020-05-01 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ The Effects of War on Early Settlement [online]. Newfoundland and Labrador Heritage, 1997 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Sir George Calvert and the Colony of Avalon [online]. Newfoundland and Labrador Heritage, 1997 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ WORTHINGTON, David. British and Irish Experiences and Impressions of Central Europe, c.1560–1688. Routledge: [s.n.], 2016-04-15. Dostupné online. ISBN 978-1-317-17215-4. (anglicky) 
  27. ↑ a b Archives of Maryland (Biographical Series) Cecilius Calvert, 2nd Lord Baltimore (1605–1675) [online]. msa.md.gov, rev. 2011-02 [cit. 2024-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-05. (anglicky) 
  28. ↑ Historic England. Hook Manor (1146052) [online]. National Heritage List for England, rev. 2020-01-07 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ St Giles-in-the-Fields Church Website Section: Global Connections [online]. stgilesonline.org, rev. 2013 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Md. memorial to Calvert in England fulfills request made 35 years ago [online]. Baltimore Sun, 1996-05-11 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  31. ↑ Note for: Cecil Calvert - 2nd Baron Baltimore, 8 August 1605 - 30 November 1675 Kiplin Hall Website [online]. kiplinhall.co.uk, 2015-07, rev. 2017-03-22 [cit. 2024-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-22. (anglicky) 
  32. ↑ How to look for records of... [online]. National Archives UK, 2015-07 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ HARDING, (). ., Vanessa. Burial of the plague dead in early modern London (Centre for Metropolitan History Working Papers Series, No. 1, 1993) [online]. archives.history.ac.uk, 1993 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Od udělení titulu druhému lordu Baltimorovi se používalo několik verzí, které reprezentovaly kolonii a stát. Více informací viz: Vlajka Marylandu.
  35. ↑ Stát Maryland (kapitola 48, zákony z roku 1904, s účinností od 9. března 1904)
  36. ↑ Ann Arrundell County Historical Society [online]. aachs.org [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ State to mark 362nd birthday at statue steeped in local lore Lord Baltimore's likeness based on Hollywood actor [online]. Baltimore Sun, 1996-03-22 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ a b Maryland Manual Online: A Guide to Maryland Government, Archived 22 March 2010 at the Wayback Machine. [online]. Maryland State Archives. Maryland at a Glance: State Symbols, 2010-03-22, rev. 2012-10-30 [cit. 2024-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-22. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cecil_Calvert&oldid=24407190“
  NODES
Done 1
Story 2