Wikipedie

Giovanni Boccaccio

italský spisovatel

Giovanni Boccaccio (16. června 1313 Toskánsko (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.

Giovanni Boccaccio
Giovanni Boccaccio (1822)
Giovanni Boccaccio (1822)
Narození16. června 1313
Certaldo
Úmrtí21. prosince 1375 (ve věku 61–62 let)
Certaldo
Příčina úmrtíedém
Místo pohřbeníChiesa dei Santi Jacopo e Filippo (Certaldo)
Povolánípovídkář, básník, diplomat, překladatel, životopisec, mytograf a spisovatel
Významná dílaDekameron
Elegia di Madonna Fiammetta
Buccolicum carmen
De casibus virorum illustrium
De mulieribus claris
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

editovat

Boccacio byl Petrarcovým přítelem a vystupoval proti středověké mystice a asketismu ještě rozhodněji. Křesťanství stavěl na roveň s ostatními náboženstvími.[1]

Mládí

editovat

Byl nemanželský syn obchodníka a bankéře Boccaccina di Chellino.[2] Již v mládí byl otcem poslán na praxi do banky v Neapoli. Začal studovat práva, ale přednost dával literatuře. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V tomto období také napsal svá první díla ve verších a próze, v nichž experimentoval s různými žánry a styly. Ideálem se pro něj stala královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. V roce 1340 se vrátil do Florencie, když se zhoršily majetkové poměry jeho rodiny. [2] Kvůli finančním potížím vstoupil do státní služby a vystřídal několik funkcí.

Fiesolské nymfy

editovat

Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 Josefem Hiršalem, dílo bylo napsáno v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.

Diplomat a spisovatel

editovat

V rámci svých diplomatických misí Boccaccio navštívil různá místa (Ravenna, Forli). Byl již uznávaným básníkem. Na podzim roku 1350 se poprvé setkal s Petrarcou a navázal s ním hluboké přátelství. Petrarcův vliv pomohl Boccacciovi překonat středověkou mentalitu a přijmout rodící se humanismus. Pod jeho vlivem se také stále více věnoval studiu klasických jazyků a antické literatury.[3] Měl zásluhu na založení první katedry řečtiny na univerzitě ve Florencii a z jeho podnětu byly do latiny přeloženy Homérovy eposy Ilias a Odysseia. Zájem o antiku ovlivnil i literární tvorbu ke konci života. V pozdějších letech svého života, po dokončení Dekameronu, psal většinou práce zabývající se encyklopedickými nebo filologickými tématy v latině.[2]

Dekameron

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Dekameron.

Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.

Ve svém Dekameronu se Boccaccio jedovatě vysmívá prodejnému, prolhanému a prostopášnému duchovenstvu, které licoměrně hlásá „odříkání se světa“.[1] A vůbec neudivuje, že Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století. Ačkoli byl Boccaccio z Indexu vyškrtnut v roce 1900,[4] ještě v roce 1914 byl jeho Dekameron rektorem římské koleje odsouzen a po rozsudku spálen.[5]

Na počátku šedesátých let 14. století Boccaccio prošel obdobím náboženské krize a údajně chtěl Dekameron zničit. Na Petrarcův zásah od svého záměru ustoupil. [2]

Rok 1360 znamenal zlom v Boccacciově společenském životě. Byl podezříván, že se podílel na pokusu o státní převrat během voleb do signorie a z toho důvodu byl na několik let vyloučen z diplomatických misí a veřejných funkcí. V té době navštívil přátele v Neapoli a několik měsíců pobýval u Petrarcy v Benátkách. [3] V roce 1365 byl rehabilitován a pověřen vedením diplomatické mise k papežskému dvoru do Avignonu.

Smrt

editovat

Slavný básník pracoval až do své smrti, přesto žil v chudobě a většinu svých příjmů získával přepisováním svých děl nebo děl jiných. Od roku 1363 ze zdravotních důvodů větší část roku pobýval v Certaldu. Město Florencie ho v roce 1373 vyzvalo, aby v chrámu Santo Stefano předčítal a komentoval Dantovu Božskou komedii. [3] V roce 1374 se však jeho zdravotní stav zhoršil a tak musel této činnosti upustit. Dostal se až na začátek 17. zpěvu Pekla.[2] Velký zármutek mu způsobila Petrarcova smrt v červenci 1374.[3] Poslední měsíce svého života prožil v Certaldu, kde také zemřel 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele „Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo“ v rodném Certaldu.

Dílo

editovat
 
Decameron

Italská díla

editovat

Neapolská fáze

  • La caccia di Diana (1334) – krátký epos o 18 zpěvech
  • Il Filostrato (1335) – epos ve stancích
  • Il Filocolo (1336–1339) – román v próze
  • Teseida (1340–1341) – epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii
  • Rime – sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla

Léta 1340–1350

  • Ninfale d'Ameto (1341–1342) – pastýřský epos ve verších a próze
  • Milostná vidina – epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii
  • Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344–1346)
  • Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) – román v próze
     
    Genealogia deorum gentilium, 1532

Hlavní dílo

Pozdní dílo

  • Život Dantův (1358–1363)
  • O příbězích slavných mužů – latinsky (1355–1374)

Latinská díla

editovat
  • Bucolicum carmen 1349–1367, šestnáct eklog
  • Genealogia deorum gentilium 1350–1367, sbírka mytologických příběhů z antiky v 15 knihách
  • De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis, seu paludibus et de nominibus maris liber 1355–1375, rozsáhlý katalog geografických objektů, které se objevují v klasické literatuře
  • De casibus virorum illustrium 1356–1373, sbírka epizod ze života slavných osobností, které potkal zlý osud
  • De mulieribus claris 1361–1362, sbírka moralizujících biografií slavných žen starověku a středověku

Fotogalerie

editovat
  •  
    Giovanni Boccaccio (cca 1450)
  •  
    Giovanni Boccaccio
  •  
    Giovanni Boccaccio
  •  
    Giovanni Boccaccio
  •  
    Socha Giovanni Boccaccia ve Florencii (Uffizi)
  •  
    Boccacciův hrob v Certaldu (Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo)

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giovanni Boccaccio na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b Dějiny filosofie, sv. II, s. 50.
  2. ↑ a b c d e MAREK, Jindřich. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Giovanni Boccaccio, s. 7–10. 
  3. ↑ a b c d WIESE, Berthold, aj. Dějiny literatury italské. Praha: J.Laichter, 1907. Dostupné online. S. 103–117. 
  4. ↑ Boccacciův Dekameron je uveden ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 42.] Vydání Indexu z roku 1900 již jméno Boccaccia nezmiňuje.
  5. ↑ NOVÁK, Alois. DEKAMERON. ARCHA sborník pro literaturu, umění. kulturu a život. 1930, roč. XVIII., čís. svazek 1, s. 66 – 70. Dostupné online.  Archivováno 10. 12. 2021 na Wayback Machine.

Literatura

editovat
  • ALEXANDROV, Georgij; BYCHOVSKIJ, Bernard; JUDIN, Pavel, Mark Mitin (red.), 1952. Dějiny filosofie. Překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II "Filosofie XV.—XVIII. století". Praha: Svoboda. 518 s. Kapitola „Humanismus a reformace”, s. 45–67. 
  • CRONIA, Arturo. Boccaccio v českém písemnictví. Přeložil Nina Tučková. Praha: Ústav italské kultury, 1949. 42 s., [4] l. obr. příl.
  • HESSE, Hermann. Boccaccio. Překlad Šárka Pirožková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 46 s. Malá řada; sv. 21.ISBN 80-7207-090-8. [Životopisná esej – rozbor života a díla význačného představitele italské renesanční literatury.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať „Dekameron" je na str. 115–116.]
  • ŠPIČKA, Jiří, BOLPAGNI, Marcello a KOVÁČOVÁ, Lenka. Boccaccio 2013: poetika Dekameronu a dva způsoby, jak být člověkem. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 139 s. ISBN 978-80-244-3661-6.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Giovanni_Boccaccio&oldid=24213699“
  NODES
Done 1
odeon 1