Wikipedie

Grazia Deleddaová

italská spisovatelka

Grazia Deleddaová (27. září 1871 Nuoro, Sardinie – 15. srpna 1936 Řím) byla italská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1926.

Grazia Deleddaová
1926
1926
Rodné jménoMaria Grazia Cosima Deledda
Narození27. září 1871
Nuoro Italské královstvíItalské království Italské království
Úmrtí15. srpna 1936 (ve věku 64 let)
Řím Italské královstvíItalské království Italské království
Příčina úmrtírakovina prsu
Místo pohřbeníCampo Verano
PseudonymIlia di Saint-Ismael
Povoláníspisovatelka, básnířka, romanopiskyně, dramatička, prozaička a povídkářka
Národnostitalská
Žánrautobiografie a drama
Tématapoezie a narration
Významná dílaCanne al vento
Eliáš Portolu
The Mother
Ashes
Cosima
OceněníNobelova cena za literaturu (1926)
Manžel(ka)Palmiro Madesani
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Narodila se v rodině Giovanniho Deleddy († 1892) a Marie roz. Cambosuové. Její sourozenci byli: Giovanni Santo (1864), Andrea (1866), Vincenza Mesina (1868–1896), Giovanna (1874), Giuseppa Morelli (1877) a Nicolina (1979).

Grazia Deleddaová pocházela ze Sardinie z poměrně zámožné selské rodiny. Vychodila jen základní školu a poté se vzdělávala sama, především četbou knih Alexandra Dumase, Edmonda de Amicise, Paula Bourgeta a dalších. Jako mladinká začala psát poněkud naivistické povídky se sardinskou tematikou, které vycházely v letech 1888–1889 v časopisech pro ženy Ultima moda a La Sardegna. Svou první knižní sbírku povídek V modři vydala roku 1890. Díky románu Poctivé duše (1895) si mladé spisovatelky všimli známí literáti a kritici té doby. Roku 1900 se v Palermu seznámila s úředníkem Palmiriem Modesanim (1866–1946), za kterého se záhy provdala a odjela s ním do Říma, kde zůstala až do své smrti. Měli spolu dvě děti: Sarduse a Francesca.

V Římě Grazia Deleddaová spisovatelsky dozrála. Ve svých dílech již tolik nepropadala sentimentu a snažila se zobrazit dramatické osudy svých postav s jakýmsi veristickým odstupem. Základem její inspirace i nadále zůstaly romantické milostné příběhy a pověsti z rodné Sardinie, které však na pozadí drsné krásy a malebných zvyků ostrova zobrazovala s hlubokou psychologií postav, a životní dramata svých hrdinů líčila jako odvěký mýtus. Autorčiny prozaické práce z venkova postihují do té doby málo známý svéráz ostrova a jejího typicky vášnivého lidu. Vnitřní napětí jejích děl vychází z osudových komplikací v lidském životě jako jsou projevy a důsledky lidských slabostí, tělesné pokušení, pocit viny a hříchu i pozdní lítosti.

Stylistická a obsahová úroveň autorčiných románů a novel neustále vzrůstala a svůj vrchol našla především v románech Elias Portolu (1903) a Třtina ve větru (1913). Roku 1926 obdržela spisovatelka Nobelovu cenu za literaturu „za její literární dílo inspirované vznešeným idealismem, které s plastickou názorností líčí život na rodném ostrově a s hlubokým pochopením a sympatií pojednává o všeobecně lidských problémech“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

V současnosti již není dílo Grazie Deleddové příliš známé, ale ve své době to bylo přesvědčivé a významné svědectví o životě na Sardinii na počátku 20. století.

Dílo

editovat
 
Grazia Deleddaová 1898
  • Sangue sardo (1888, Sardinská krev), povídka vydaná časopise Ultima Moda
  • Il castello di San Loor (1889, Zámek v San Loor), povídka vydaná časopise La Sardegna
  • Nell'azzurro (1890, V modři), sbírka povídek
  • Amore Regale (1891, Královská láska), sbírka povídek
  • Racconti sardi (1894, Sardinské povídky), sbírka povídek
  • Anime Oneste (1895, Poctivé duše), román
  • Paesaggi sardi (1897, Sardinské krajiny), básnická sbírka
  • Il vechcio della montagna (1900, Stařec z hor), román
  • Dopo il diverzio (1902, Po rozvodu)
  • Elias Portolu (1903, Eliáš Portolu), román, česky též jako Jižní láska, drama morálky, vášní a viny, líčící zničující lásku hlavního hrdiny k bratrově ženě a jeho hledání lásky k Bohu
  • Cenere (1904, Popel), česky jako Rozmary osudu, román, ve kterém autorka vyjádřila své pojetí života jako viny a vykoupení a kde všechno, „život, smrt, člověk“ je jen popel
  • La via del male (1906, Cestou zla), román, příběh lásky a zrady, kde se mladá vdova provdá za svého bývalého milence, manželova vraha, a život s ním chápe jako vykoupení jejich společné viny
  • L'edera (1908, Břečťan), román, příběh ženy, která je z lásky ochotna i vraždit, aby zachránila rodinu svého milence před úpadkem
  • Il nostro padrone (1909, Náš pán), román, ve kterém autorka předkládá svou tezi životní fatality, jež nás nutí podřídít se vůli toho, kdo náš život ovládl
  • Odio vince (1912, Nenávist vítězí), divadelní hra
  • Colombi e sparvieri (1912, Holubice a jestřábi), román, ilustrace života v malé sardinské vesnici, rozdělené rivalitou dvou rodin
  • Chiaroscuro (1912, Klatba), sbírka povídek
  • Canne al vento (1913, Třtina ve větru), román, příběh sluhy, který je ohýbán vůlí silnějšího jako třtina
  • Marianna Sirca (1915), román, lyrický příběh nešťastné lásky emancipované Marianny a bandity Simana
  • Il fanciullo nascosto (1915, Ztracený chlapec), sbírka povídek
  • L'incendio nell'oliveto (1918, Požár mezi olivami), román
  • La madre (1920, Matka), román
  • Il segreto dell'uomo solitario (1921, Tajemství osamělého muže), román
  • La Grazia (1921, Milost), melodrama
  • Il dio dei viventi (1922, Bůh živých)
  • La fuga in Egitto (1925, Útěk do Egypta), román
  • Il paese del vento (1931, Větrný kraj), román
  • Sole d'estate (1933, Letní slunce), sbírka povídek
  • La chiesa della solitudine (1936, Chrám samoty)
  • Cosima (1937), autobiografický román vydaný posmrtně
  • Il cedro del Libano (1939), sbírka povídek vydaná posmrtně

Ocenění

editovat
  • Na planetě Venuši jí byl věnován kráter o průměru 32 km
  • Její jméno nese převozní loď Deledda
  • V roce 2012 jí umělkyně Maria Lai z Ulassai věnovala pomník Pocta Grazia Deledda v kostele Samoty v Nuoro
  • Její jméno nese tepelná elektrárna společnosti Enel v Portoscuso v provincii Carbonia-Iglesias, a to na základě soutěže-ankety s názvem „Dejte jméno elektrárně“, která se konala pro žáky škol v Sulcis v roce 2004
  • V roce 1996 věnovala obec Galtellì spisovatelce literární park a zahájila proces zvelebování míst, která Deleddu inspirovala k napsání románu Canne al vento (Rákosí ve větru) a nejméně pěti novel ... V roce 2011 byla parku udělena cena UNESCO za kulturu
  • V Cervii, kde vlastnila vilu, v níž dlouhá léta pobývala, jí bylo v roce 1928 uděleno čestné občanství a v roce 1956 jí byl na promenádě, která nese její jméno, věnován bronzový pomník od sochaře Angela Bianciniho, představující sardinskou pastýřku
  • Její jméno nesou střední školy v Cagliari, Janově, Terstu, Lecce a Modeně
  • V roce 2007 jí sardinský zpěvák a skladatel Mariano Deidda věnoval celé album Mariano Deidda canta Grazia Deledda – Rosso Rembrandt, v němž jsou texty písní úryvky z díla Grazie Deleddy
  • V roce 2018, u příležitosti výročí jejího narození, vzdala nízkonákladová letecká společnost Norwegian Air Shuttle spisovatelce hold tím, že na ocas letadla Boeing 737 vyrazila její podobiznu
  • V roce 2020 byla na úpatí hory Ortobene v Nuoro umístěna socha věnovaná její osobě, kterou vytvořil místní umělec Pietro Longu. Další socha jí věnovaná byla v Nuoro slavnostně odhalena také v roce 2016 u příležitosti oslav 80. výročí spisovatelčina úmrtí a 90. výročí udělení Nobelovy ceny

Adaptace

editovat

Film a televize

editovat
  • Cenere (1917, Popel), italský krátký němý flm, režie Febo Mari a Arturo Ambrosio, v halvní roli Eleonora Duseová
  • La grazia (1929), italský němý film podle povídky 'Di Notte (V noci) z knihy Sardinské povídky, režie Aldo De Benedetti
  • Le vie del peccato (1946, Cesty hříchu), italský film podle povídky Dramma! z knihy Ztracený chlapec, režie Giorgio Pàstina.
  • L'edera (1950, Břečťan), italský film, režie Augusto Genina
  • Amore rosso (1952, Žhavá láska), italský film podle románu Marianna Sirca, režie Aldo Vergano.
  • Proibito (1954, Zakázáno), italský film podle románu Matka, režie Mario Monicelli.
  • Canne al vento (1958, Třtina ve větru), italský televizní seriál, režie Mario Landi.
  • L'edera (1974, Břečťan), italský televizní seriál, režie Giuseppe Fina.
  • Il segreto dell'uomo solitario (1990, Tajemství osamělého muže), italský film, režie Ernesto Guida.
  • La madre (2013, Matka), italský film, režie Angelo Maresca.

Rozhlasové adaptace

editovat
  • Zavřené dveře – syrový příběh o lásce a umírání, o skrývané bolesti a naději. Český rozhlas Plzeň, 2016. Přeložil Václav Čep, připravil Dominik Mačas, četla Apolena Veldová, režii měl Jakub Doubrava.[1]

Česká vydání

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grazia_Deledda na italské Wikipedii.

  1. ↑ Zavřené dveře (2016) [online]. Panáček v říši mluveného slova, 2016-09-22 [cit. 2016-10-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ DELEDDA, Grazia. Sardinské povídky. ndk.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ DELEDDA, Grazia. Ze sardinských hor. ndk.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ DELEDDA, Grazia. Eliáš Portolu. ndk.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  5. ↑ DELEDDA, Grazia. Klatba. ndk.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Luigi Capuana, "Gli ismi" contemporanei: verismo, simbolismo, idealismo, cosmopolitismo ed altri saggi di critica letteraria ed artistica, Catania, Giannotta, 1898
  • Francesco Flora, Dal romanticismo al futurismo, Mondadori, Milano 1925
  • Francesco Bruno, Grazia Deledda, Di Giacomo, Salerno 1935
  • Eurialo De Michelis, Grazia Deledda e il decadentismo, Firenze, La Nuova Italia, 1938
  • Edoardo Fenu, La Religiosità di Grazia Deledda?, Sardegna (rivista) n.1, pp. 21–26, Roma, 1945
  • Attilio Momigliano, Storia della Letteratura Italiana dalle origini ai nostri giorni, Principato, Milano-Messina 1948
  • Attilio Momigliano, Intorno a Grazia Deledda, in Ultimi studi, Firenze, La Nuova Italia, 1954
  • Emilio Cecchi, Grazia Deledda, in Prosatori e narratori, in Storia della letteratura italiana. Il Novecento, Milano, Garzanti, 1967
  • Mario Massaiu, La Sardegna di Grazia Deledda, Celuc, Milano 1972
  • Maria Giacobbe, Grazia Deledda. Introduzione alla Sardegna, prefazione di Luigi Lombardi Satriani e Paola Pittalis, Milano, Bompiani, 1974
  • Mario Miccinesi, Grazia Deledda, Firenze, La nuova Italia, 1975
  • Anna Dolfi, Grazia Deledda, Milano, Mursia, 1979
  • Neria De Giovanni, Grazia Deledda, Nemapress Editrice, Alghero, 1991
  • Nicola Tanda, Dal mito dell'isola all'isola del mito. Deledda e dintorni [con un'appendice di lettere], Roma, Bulzoni, Roma, 1992
  • Angela Guiso, Grazia Deledda. Temi Luoghi Personaggi, Oliena, Iris, 2005
  • Marcello Fois, Formattazione dello scrittore sardo. Deledda, in Id., In Sardegna non c’è il mare, Laterza, Roma, 2008
  • Rossana Dedola, Grazia Deledda. I luoghi, gli amori, le opere, Avagliano, Napoli 2016
  • Sandra Petrignani, La scrittrice abita qui, cap. 1, N. Pozza, Vicenza 2002
  • Dino Manca, Grazia Deledda. Dentro l'intimo segreto del grande sogno, Cagliari, Arkadia, 2022

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Grazia_Deleddaová&oldid=24438964“
  NODES
Idea 3
idea 3