Intrapersonální komunikace
Intrapersonální komunikace je jedním z druhů sociální komunikace.[1] Jedná se o aktivní vnitřní zapojení jedince do symbolického zpracování zpráv. Jednotlivec se stává řečníkem i posluchačem, přičemž dochází ke zpětné vazbě v současně navazujícím vnitřním procesu.
Intrapersonální komunikaci si lze představit v mysli jednotlivce jako model s vysílačem a přijímačem se zpětnovazební smyčkou. Obecně by se dalo říci, že se jedná o vnitřní rozpravu člověka, samomluvu. Samomluva je pozorovatelná při soustředění, nedostatku sociálního kontaktu anebo uvolnění emocí, rovněž však může doprovázet psychické choroby jako je schizofrenie či autismus. Samomluva se objevuje u obou pohlaví, u žen je však přímo spjatá s izolací.[2] Intrapersonální komunikace se zásadně liší od interpersonální komunikace (vzájemné komunikace mezi dvěma a více lidmi), komunikace v sociální skupině nebo masové komunikace (jednosměrné komunikace k většímu počtu osob).
Příčiny
editovatPřirozené příčiny
editovatSamomluva se projevuje při nedostatku sociálního kontaktu, potřebě odreagovat emoce či při řešení problémů, toto chování je patrné zejména u mladších dětí, tedy ve vývojovém stadiu, kdy se chování zvnitřňuje[3] slouží samomluva k regulaci proudu myšlenek při plnění složitějších úkolů. Tato potřeba je dána souvislostí mezi mluvou a výkonem.
Člověk je přirozeně společenský tvor, tudíž požaduje kontakt s jinými jedinci, při nedostatku takového kontaktu v lidech může samomluva sloužit jako náhrada skutečné socializace. Samomluva při uvolňování emocí je často patrná během řízení dopravního prostředku a nadávání ostatním řidičům. Pokud však člověk náhodně vykřikuje nadávky, může se jednat o Tourettův syndrom. Samomluva mizí anebo ustupuje do pozadí zvýšením sociálního kontaktu.[1] Tyto případy jsou chápány jako normální projevy samomluvy.
Nutkání k mluvení se sebou samotným je přímo úměrné délce předešlého mlčení. Tato potřeba je u žen vyšší, jelikož je samomluva přímou odpovědí na osamělost.[2]
Někteří lidé ze stavebnictví samomluvu používají k vytvoření akustické odezvy prostoru a tím mimořádně efektivnímu prozkoumání rozměrů a povrchů prostoru.
V některých případech je transformace myšlenky na řeč, průchod řeči prostorem a návrat řeči do světa myšlenek prostřednictvím sluchu ověřením funkčnosti smyslů a tedy funkčnosti samotného mozku.
Doprovodný jev psychické poruchy
editovatZa odchylky od přirozené samomluvy považujeme samomluvu, která doprovází různé mentální poruchy.
Různé typy demence poškozují kognitivní funkce mozku, později dochází ke zhoršování a následnému poškození oblastí emotivity, chování, vnímání a řeči. V posledním stádiu demence dochází až k úplné degradaci osobnosti.[4] Mezi projevy oslabení řečových schopností patří špatné vybavování slov, potíže s porozuměním humoru, nesmysluplná řeč,[5] samomluva[6].
Schizofrenie je považována za nejzávažnější duševní onemocnění, jelikož postihuje více psychických funkcí. Mezi příznaky schizofrenie patří halucinace, bludy, apatie, kognitivní dysfunkce, deprese.[7] V případě sluchových halucinací na ně může člověk trpící schizofrenií samomluvou odpovídat.[8]
Autismus je typický abnormálními sociálními interakcemi a stereotypním chováním. Mezi projevy autismu patří narušení schopnosti komunikace, člověk trpí opožděným vývojem řeči, užívání stejných slov a frází nebo naopak vytváření novotvarů, samomluva je patrná například při přípravě rozhovorů s jinými lidmi či při uklidňování se.[9]
Jedná se o neuropsychiatrické onemocnění, projevující se ve věku od 6-7 let pohybovými a zvukovými tiky, často může být provázen dalšími poruchami chování. Mezi zvukové tiky může patřit vykřikování různých slov či vulgarismů (tzv. koprolálie).
Autosugesce
editovatJedná se o sugesci způsobenou vlastní myšlenkou. Lze ji považovat za psychologickou metodu vyvinutou francouzským psychologem Emilem Coué. Autosugesce může být prováděna i nahlas tedy de facto se jedná o samomluvu. Couého metoda takto trénuje jisté aspekty osobnosti.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Intrapersonal communication na anglické Wikipedii.
- ↑ a b HÖSCHL, Cyril. Samomluva. Listy Cyrila Höschla, Reflex 17/2011 [online]. hoschl.cz, 2011-04-28 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ a b JOHN, Radek. Samomluva chrání před samotou. Lidovky.cz [online]. 2008-12-03 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ PAYNE, Simon. "Očima Cyrila Höschla". www.hoschl.cz [online]. hoschl.cz, 2004-03-11 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ OREL, Miroslav. Psychopatologie. 1.. vyd. U Průhonu 22, 170 00, Praha 7: Grada Publishing a.s., 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-3737-9. S. 93, 94.
- ↑ LOVE, Russel J.; WEBB, Wanda G. Mozek a řeč. 1.. vyd. Praha: Portál s.r.o., 2009. 376 s. ISBN 978-80-7367-464-9. S. 275.
- ↑ 10 nejzáhadnějších chorob 21. století [online]. 21stoleti.cz, 2007-09-20 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ 1946-, Češková, Eva,. Schizofrenie a její léčba : průvodce ošetřujícího lékaře. 3., rozš. vyd. vyd. Praha: Maxdorf 117 s. ISBN 978-80-7345-266-7. OCLC 827263616 S. 17, 18.
- ↑ MLČOCH, Zbyněk. Může být člověk trpící samomluvou nebezpečný pro okolí? [online]. zbynekmlcoch.cz, 2012-05-27 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ KVASNIČKOVÁ, Lucie. Projevy Aspergerova syndromu [online]. opsychologii.cz, 2015-08-27 [cit. 2017-11-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-17.
