Jöns Jacob Berzelius
Baron Jöns Jacob Berzelius (on sám a jeho současníci ho nazývali pouze Jacob Berzelius;[1] 20. srpna 1779 – 7. srpna 1848 Stockholm) byl švédský chemik. Spolu s Robertem Boylem, Johnem Daltonem a Antoinem Lavoisierem je považován za otce moderní chemie.[2] Berzelius se v roce 1808 stal členem Královské švédské akademie věd a od roku 1818 působil jako její hlavní funkcionář. Ve Švédsku je známý jako „otec švédské chemie“. Na jeho počest se 20. srpna slaví Berzeliův den.[3]
| Jöns Jacob Berzelius | |
|---|---|
 | |
| Narození | 20. srpna 1779 Švédsko |
| Úmrtí | 7. srpna 1848 (ve věku 68 let) Stockholm, Švédsko |
| Místo pohřbení | hřbitov v Solně (59°21′11″ s. š., 18°1′31″ v. d.) |
| Národnost | švédská |
| Alma mater | Uppsalská univerzita Katedralskolan |
| Povolání | chemik, spisovatel literatury faktu, vysokoškolský učitel, lékař a farmaceut |
| Zaměstnavatelé | Karolínský ústav Uppsalská univerzita |
| Ocenění | zahraniční člen Královské společnosti (1813) rytíř Řádu polární hvězdy (1815) komandér Vasova řádu (1821) Copleyho medaile (1836) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd … více na Wikidatech |
| Choť | Elisabeth Berzelius (1835–1848) |
| Funkce | seat 5 of the Swedish Academy (1837–1848) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se v malé vesnici Väversunda na břehu jezera Takern v jižním Švédsku. Jako čtyřletý ztratil otce, který byl učitelem v Linköpingu. Matka se znovu provdala, ale tři roky po sňatku zemřela a vychovával ho otčím, pastor Anders Ekmark.[4] Roku 1797 začal studovat lékařství na univerzitě v Uppsale. Během studií vypomáhal v laboratoři, kde mohl provádět různé chemické pokusy. Východiskem jeho práce se staly poznatky oxidační chemie Antoina Lavoisera.[4] V rámci své diplomové práce ve svých lékařských studiích zkoumal studniční vody a vliv elektrického proudu na několik nemocí. Promoval v roce 1802 a začal vykonávat lékařskou praxi poblíž Stockholmu. Chemik a fyzik Wilhelm Hisinger mu poskytl laboratoř k experimentům.
V roce 1807 byl Berzelius jmenován profesorem chemie a farmacie na nově vzniklém lékařském ústavu ve Stockholmu (pozdější Institut Karolinska).[4] V následujícím roce byl zvolen členem Švédské královské akademie věd a od roku 1818 zastával funkci sekretáře.
Berzelius od mládí trpěl migrénami a v důsledku přepracování se v roce 1818 nervově zhroutil. Na doporučení lékařů si vzal dovolenou a cestoval po Evropě. Navazoval kontakty s vědci v Anglii, Francii, Německu. Do západočeských lázní jezdil od roku 1822 nejen za účelem léčby, ale podílel se i na výzkumech českých přírodovědců. [4]
V roce 1832 se vzdal profesury, aby se mohl více věnovat práci v laboratoři. V roce 1835 se ve věku 56 let oženil s Elizabeth Poppiusovou, o třicet let mladší dcerou vládního rady.[4] Manželství bylo bezdětné. V roce 1835 mu byl udělen šlechtický titul baron. Berzelius zaměstnával od roku 1808 jako hospodyni Annu Sundströmovou, která se účastnila také jako asistentka pokusů v jeho laboratoři a během let získala značné znalosti z chemie. Když se Berzelius oženil, Sundströmová jeho domácnost opustila. Bývá nazývána první švédskou chemičkou.
V roce 1845 musel opustit laboratoř, protože postupně ztrácel čich. V roce 1847 začal pociťovat bolesti páteře a nakonec ochrnul na obě nohy. [4] Zemřel 7. srpna 1848 ve svém domě ve Stockholmu, kde žil od roku 1806. Je pohřben na hřbitově v Solně.
Dílo
editovatJiž v roce 1814 vyvinul metodologii organické elementární analýzy a také představil nový mineralogický systém. Vymyslel moderní chemické značky prvků, jejichž názvy odvodil z latiny a řečtiny, například O pro kyslík, Fe pro železo. Téměř stejný systém se používá dnes s malou změnou. V originále byl použit horní index místo dolního (H2O místo H2O). Kromě návrhu chemického názvosloví určil složení více než dvou tisíc chemických sloučenin a vyvodil relativní atomové hmotnosti 45 chemických prvků. Mezi dalšími prvky identifikoval křemík, selen, thorium, cer. Jeho studenti pak lithium a vanad. Jeho symbolika se používá v chemii dodnes.[5]
Položil základy experimentální elektrochemie a vyslovil dualistickou elektrochemickou teorii, podle níž jsou složky molekul elektricky polarizovány a poutány k sobě elektrickými vazbami. Patří mezi objevitele katalýzy – roku 1835 zavedl označení katalyzátor pro látky s katalytickým účinkem.[6]
Byl zastáncem vitalistické teorie (již překonané), která se zakládala na myšlence, že organické sloučeniny vznikají za přispění tzv. vis vitalis (životní síla). [7]
V letech 1821–1848 každoročně vydával zprávy o pokrocích fyziky a chemie. Vydal učebnici chemie, ve které shrnul aktuální vědecká poznání v oblasti chemie.[4]
Mimo jiné se také Berzelius jako několikanásobný host západočeských lázní, kde mimo jiné poznal Goetha a jiné učence, podílel spolu s Kašparem ze Šternberka na podzemní štole vykopané do Komorní hůrky v rámci ukončení sporu mezi neptunisty a plutonisty ohledně původu hornin, ze kterých Komorní hůrka sestává. Zastával stanovisko, že Komorní hůrka je skutečnou vyhaslou sopkou. Během pobytů analyzoval minerální vody a výsledkem jeho výzkumů byly vědecké studie s názvem Výzkum minerálních vod Karlových Varů, Teplic a Kynžvartu (1822) a Zaječická hořká voda (1843). [4]
Ocenění a členství
editovat
Berzelius byl v roce 1805 přijat do zednářské lóže St. John’s Lodge St. Erik ve Stockholmu.[8] V roce 1808 se stal členem Královské švédské akademie věd. Od roku 1819 až do své smrti byl jejím sekretářem. [4]V roce 1813 byl přijat za „zahraničního člena“ britské Královské společnosti, která mu v roce 1836 udělila Copleyho medaili.[9] Od roku 1812 byl členem korespondentem a od roku 1825 zahraničním členem Pruské akademie věd.[10] V roce 1816 byl přijat do francouzské Académie des sciences. V roce 1818 se stal členem akademie Leopoldina.[11] Bavorská akademie věd jej za svého zahraničního člena zvolila v roce 1820. V témže roce se stal i členem American Philosophical Society[12] a také „čestným členem“ (Honorary Fellow) Royal Society of Edinburgh[13] Od roku 1826 byl zahraničním členem göttingenské Akademie[14] a od roku 1837 členem Švédské akademie.
V roce 1842 obdržel pruský řád „Pour le Mérite za vědu a umění“.[15]
Jeho jméno nese měsíční kráter Berzelius a asteroid (13109) Berzelius, stejně jako minerály berzelianit a berzeliit. Pojmenován po něm byl i rod rostlin Berzelia (Mart.) z čeledi laskavcovité (Amaranthaceae).[16]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Berzelius, Jacob | Svenska Akademien. www.svenskaakademien.se [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online.
- ↑ Encyclopædia Britannica Online. Jöns Jacob Berzelius. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ Berzelius Day honoured on YouTube | IOM3: The Global Network for Materials, Minerals & Mining Professionals. web.archive.org [online]. 2012-09-01 [cit. 2023-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-09-01.
- ↑ a b c d e f g h i HAUBELT, Josef. Přemožitelé času sv. 10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Jöns Jacob Berzelius, s. 45–48.
- ↑ Annals of Philosophy. Svazek 2. London: [s.n.] 510 s. Dostupné online.
- ↑ Historie chemie - studijní materiál. www.ped.muni.cz [online]. [cit. 2023-06-24]. Dostupné online.
- ↑ Historie chemie - studijní materiál. www.ped.muni.cz [online]. [cit. 2023-06-24]. Dostupné online.
- ↑ William R. Denslow, Harry S. Truman: 10,000 Famous Freemasons from A to J, Part One. Kessinger Publishing, ISBN 1-4179-7578-4.
- ↑ Berzelius; Jons Jakob (1779 - 1848). collections.royalsociety.org [online]. [cit. 2019-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-21.
- ↑ Mitglieder der Vorgängerakademien: Johann Jakob, Freiherr Berzelius [online]. Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften [cit. 2015-02-21]. Dostupné online. (německy)
- ↑ [https://web.archive.org/web/20191104183529/https://www.leopoldina.org/mitglieder/mitgliederverzeichnis/mitglieder/member/Member/show/1954/ Archivováno 4. 11. 2019 na Wayback Machine. Jöns von Berzelius
- ↑ Member History: J. J. Berzelius [online]. American Philosophical Society [cit. 2018-05-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Biographical Index: Former RSE Fellows 1783–2002 [online]. Royal Society of Edinburgh [cit. 2019-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-25.
- ↑ Holger Krahnke: Die Mitglieder der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen 1751–2001 (= Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse. Folge 3, Bd. 246 = Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Mathematisch-Physikalische Klasse. Folge 3, Bd. 50). Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2001, ISBN 3-525-82516-1, S. 38.
- ↑ Die Mitglieder des Ordens. Svazek 1: 1842–1881. Berlin: Orden Pour le Mérite für Wissenschaften und Künste, 1975. [orden-pourlemerite.de Dostupné online]. ISBN 3-7861-6189-5. Archivováno 27. 11. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ Lotte Burkhardt: Verzeichnis eponymischer Pflanzennamen – Erweiterte Edition. Teil I und II. Botanischer Garten und Botanisches Museum Berlin-Dahlem, Freie Universität Berlin, Berlin 2018, ISBN 978-3-946292-26-5 doi:10.3372/epolist2018.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jöns Jacob Berzelius na Wikimedia Commons
