Wikipedie

Keltové

indoevropský národ

Keltové byli velkou skupinou indoevropských národů z Evropy, charakteristickou používáním keltských jazyků[1] a dalšími kulturními podobnostmi.[2] Historie předkeltské Evropy a konkrétní vymezení Keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je nejasné a je předmětem dohadů.[3][4] Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný; zejména způsoby, jakými by se obyvatelé Velké Británie a Irska z doby železné měli považovat za Kelty, jsou také předmětem debat.[2][4][5][6] Podle jedné teorie vznikl společný kořen keltských jazyků, protokeltština, v kulturách popelnicových polí pozdní doby bronzové ve střední Evropě, která vzkvétala kolem roku 1200 př. n. l.[7]

Rozšíření Keltů
     jádro halštatské kultury okolo 6. století př. n. l.
      maximální expanze ve 3. století př. n. l.
     Lusitánie na pyrenejském poloostrově, kde je keltská přítomnost nejistá
     "šest keltských národů", kterým zůstalo mnoho mluvčích keltským jazykem do raného novověku
     území, kde se dosud keltský jazyk používá
Klečící mladý Gal, římská kopie řecké sochy mladého Kelta, Louvre.

Podle jiné teorie z 19. století byli prvními lidmi, kteří přijali kulturní charakteristiky považované za keltské, obyvatelé halštatské kultury v době železné ve střední Evropě (cca 800–450 př. n. l.), pojmenované podle bohatých hrobových nálezů v Hallstattu v Rakousku.[7][8] Díky tomu se tato oblast někdy nazývá „keltskou vlastí“. Během laténské kultury (cca 450 př. n. l. až do dobytí Římany) měla tato keltská kultura expandovat difúzí nebo migrací na Britské ostrovy („ostrovní Keltové“), do Francie a Nizozemí (Galové), Čech, Polska a velké části střední Evropy, na Pyrenejský poloostrov (Keltiberové, Celtici, Lusitánové a Galeci) a severní Itálie (kultura Golasecca a Předalpská Galie)[9], a dále do jihovýchodní Evropy od roku 279 př. n. l., a odtud na východ až do centra Malé Asie (Galacie) v dnešním Turecku.[10]

Nejstaršími nespornými přímými příklady keltského jazyka jsou lepontské nápisy ze 6. století př. n. l.[11] Kontinentální keltské jazyky jsou doloženy téměř výhradně nápisy a místními názvy. Ostrovní keltské jazyky jsou doloženy začátkem 4. století v nápisech ogamu, ačkoli se zde jistě používaly mnohem dříve. Keltská literární tradice začíná texty ve staré irštině kolem 8. století našeho letopočtu. Ucelené texty rané irské literatury, jako je Táin Bó Cúailnge („krádež dobytka v Cooley“), přežívají v recenzích 12. století.

V polovině 1. tisíciletí se expanzí Římské říše a stěhováním germánských kmenů keltská kultura a ostrovní keltské jazyky omezily na Irsko, západní a severní části Velké Británie (Wales, Skotsko a Cornwall), ostrov Man a Bretaň. Mezi 5. a 8. stoletím se keltsky mluvící komunity v těchto atlantických regionech objevily jako soudržná kulturní entita. Měly společné jazykové, náboženské a umělecké dědictví, které je odlišovalo od kultury okolních zřízení.[12] Nicméně kontinentální keltské jazyky už okolo 6. století nebyly výrazněji používány.

Ostrovní keltská kultura se ve středověku a novověku[13][14] rozvětvila na gaelskou kulturu (Irové, Skotové a Manx) a keltské Brity – Britony (Velšané, Cornwall a Bretonci). Moderní keltská identita vznikla jako součást romantického keltského oživení ve Velké Británii, Irsku a dalších evropských územích jako Portugalsko a Galicie.[15] Dnes se v částech historických území stále používá irština, skotská gaelština, velština a bretonština. Kornština a manština zažívají oživení.

Původ

editovat
 
Přehled kultury:
     Jádro halštatské kultury (800 př. n. l.),
     a její možný vliv (500 př. n. l.).
     Jádro laténské kultury (450 př. n. l.),
     a její možný vliv (250 př. n. l.).
Vyznačeny jsou také názvy hlavních keltských kmenů.
 
Umírající Gal, římská kopie řecké sochy z let 230-220 př. n. l. na počest vítězství pergamského krále nad Galaty v Malé Asii

Nejstarší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[16][pozn. 1] a vznikly patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořily jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Keltové po počátečních výbojích nakonec Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogam. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

  • z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území současného Česka. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
  • z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma, a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení, a sice na Galii Předalpskou, kde lidé převzali nošení tógy (Římané ji ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii Zaalpskou (jih Francie), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii Vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v 1. století př. n. l. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale představovali keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádějí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi Kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

Stopy keltských genů v Evropě

editovat
 
Oblasti s vyšším zastoupením mutace G551D genu CFTR

Studium rozšíření jednotlivých mutací genu CFTR (cystic fibrosis transmembrane conductance regulator), které způsobují cystickou fibrosu, ukázalo, že v evropské populaci nejsou jednotlivé mutace tohoto genu zastoupeny všude stejně, což lze vysvětlit zastoupením etnicky specifických „genů“ v současné evropské populaci.[18] V tomto kontextu je zajímavé, že relativně vysokou četnost mutace G551D je možné pozorovat pouze v Česku, Rakousku, Británii, Irsku a v Bretani.[19] Na základě těchto faktů citovaní autoři soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky. Tato příbuznost není tak překvapivá v Irsku, Británii a Bretani, kde jsou keltské kořeny zřejmé už z jazykových důvodů. V české kotlině by to však málokdo předpokládal.

Nutno podotknout, že mezi lingvisty a historiky, kteří nenacházejí oporu pro takovou interpretaci ve svých disciplínách, vládne vůči výše popsaným interpretacím genetického výzkumu spíše skepse.[20]

Keltové na území Česka

editovat
Související informace naleznete také v článku Keltská oppida v Česku.
 
Keltský muž a žena ze 3. století př. n. l.
 
Keltské oppidum ve střední Evropě z 1. století př. n. l.

Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů a Ilyrů, postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. Pro jejich ztotožnění s udatnými válečníky Volky-Tektoságy, jak je uvádí Caesar, neexistují důkazy.[16]

V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou, sídla nobility a kultu. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo.[16] Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem.

Místní jména

editovat

S keltským osídlením souvisí latinský název Čech Bohemia. Ten je poprvé uváděn v podobě Boiohaemum římským historikem Publiem Corneliem Tacitem na konci 1. století a skládá se pravděpodobně ze jména keltského kmene Bójů a germánského *haimaz „domov“. Podle některých autorů je totožnost území starověkého Boiohaemum a středověké Bohemie do značné míry nejistá, nicméně většina se shoduje v umístění na území Čech.[21]

Keltský původ se předpokládá u řady jmen českých řek. Podle onomastika Milana Harvalíka může mezi ně patřit například Jizera („Bystrá“), podobný význam může mít název Ohře, ten však může být i předkeltského původu. Podle jiného zdroje mohou být keltského původu také jména jako Labe, Otava a místní jména Chrudim, Haná, Doksy, Třebíč a Třebová. Skrze germánské jazyky proniklo do českých místních jmen také keltské *dúnon „pevnost“ které dalo vzniknout jménům jako Týn, Týnec nebo Týniště.[22][23]

Expozice a výstavy o Keltech v Česku

editovat

V Česku postupně vzniklo několik expozic a Keltech a také proběhlo několik větších výstav s touto tematikou.

Stálé expozice

editovat

Výstavy v roce 2024

editovat
  • Na okraji keltského světa (28. 6. 2024 – 27. 4. 2025), Muzeum východních Čech v Hradci Králové – zaměření na východní Čechy s drobným přesahem i do okolních regionů, představení různých způsobů využití krajiny tehdejší společností[27]
  • Keltové na jihu Boiohaema (8. 5. 2024 – 5. 1. 2025), Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích – archeologické doklady Keltů (z doby halštatské a laténské) v jižních Čechách[28]
  • Mincovnictví Keltů v srdci Evropě (od 27. 4. 2024), zámek Nižbor vývoj mincovnictví, podrobně mince a mincovnictví na oppidu Stradonice, na kterém se mince razily a odkud byly distribuovány do celé tehdejší keltské Evropy[24]
  • Keltové a Germáni na periferii (14. 12. 2023 – 17. 11. 2024), Muzeum Vysočiny Jihlava – hlavní výstup projektu regionální spolupráce Archeologického ústavu AV ČR, Brno a Muzea Vysočiny Jihlava „Keltové a Germáni v regionu Dalešické přehrady“, realizace 2021–2023 za finanční podpory Kraje Vysočina a Akademie věd ČR.[29]

Dříve proběhlé výstavy (výběr)

editovat

Zaniklé keltské expozice

editovat

Keltové na území Francie

editovat
Související informace naleznete také v článku Galové.

Keltské náboženství

editovat
Související informace naleznete také v článku Keltské náboženství.

Jako keltské náboženství se označují polyteistické kulty starověkých Keltů, zaniklé na konci starověku a na počátku středověku.

Keltské svátky

editovat

Keltského, či přesněji gaelského původu, jsou také některé svátky slavené v sekulárním prostředí anglicky mluvících zemí, ale také některými novopohany a příznivci keltománie. Jedná se především o Halloween, částečně vycházející z irského svátku Samhain, první květen, částečně vycházející z irského svátku Beltain, svátek svaté Brigity neboli Imbolc a Lughnasadh.[34]

Samhain slavený zhruba 1. listopadu je znám také ve Walesu jako Hollantide či Calan Gaeaf, v Cornwallu jako Allantide a Bretani jako Kala Goanv. Příbuzné Samonios je doloženo u Galů a stejně jako irský název znamená pravděpodobně „konec léta“. Šlo o oslavu nového roku, svátek mrtvých, umožňující také komunikaci s nimi, který později splynul s křesťanskými Dušičkami – Památkou zesnulých.[35]

Svátek Imbolc slavený zhruba 1. února je tradičně spojován s narozením jehňat a počínající laktací ovcí. Byl také zasvěcen bohyni Brigid a její křesťanské nástupkyni svaté Brigitě a splynul s křesťanskými Hromnicemi.[36]

Svátek Beltain slavený zhruba 1. května souvisí s vyháněním dobytka na pastvu a tradičně je spojen s pálením velkých ohňů. Podobá se mu Valpuržina noc či pálení čarodějnic známá z německy mluvících zemí, Skandinávie a Česka.[37]

Nejméně stop zanechal svátek Lughnasadh slavený v době dožínek a související s kultem boha Lugha. Odpovídá mu původně anglosaský svátek Lammas.[38]

Keltizace

editovat

Keltizace je mechanismus rozšiřování keltských jazyků a mytologie. Keltská expanze probíhala v druhé polovině posledního tisíciletí př. n. l. Keltizováni byli například Ilyrové či Thrákové.

Válečnictví

editovat
 
Keltské dýky
 
Hadriánův val vybudovaný Římany v severní Anglii proti keltským nájezdníkům ze severu

Římané považovali Kelty, resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojáci vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu, a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo. Keltové údajně často bojovali úplně nazí, pouze s mečem a štítem.

U Keltů existoval kult lebek: hlavy zabitých nepřátel přinášeli jako oběti bohům a zdobili jimi kultická místa. Lebkami byly vyzdobeny také brány oppida. Doloženy jsou i lidské oběti.[39]

Keltové se poprvé střetli s Římany během keltské expanze. Roku 387 př. n. l. Keltové porazili Římany v bitvě na řece Allia a pod vedením Brenna vydrancovali Řím. Římský historik keltského původu Pompeius Trogus píše o bojích Keltů s Ilyry v karpatské kotlině v roce 358 př. n. l. Bójové z oblasti kolem dnešní Boloně (latinsky Bononia) byli poraženi Římany a vyhnáni roku 192 př. n. l., část Bójů odešla do Panonie a do Čech.[40] Římský vojevůdce Julius Caesar roku 58 př. n. l. porazil a z velké části vyhladil v bitvě u Bibracte keltský kmen Helvetů a v následných galských válkách si podmanil velkou část dnešní Francie. V 1. století n. l. Římané dobyli Británii a potlačili povstání vedené nejdříve Caratacem a o několik let později také královnou Boudiccou.

V 1. století n. l. bylo největší keltské oppidum v Čechách známé jako Oppidum Závist přepadeno a vypáleno germánskými válečníky z kmene Markomanů.

Galerie

editovat

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ není tedy pravda, že by postavili Stonehenge; Stonehenge se začal stavět v letech 2400–2200 př. n. l.[17]

Reference

editovat
  1. ↑ Celt [online]. [cit. 2018-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 July 2018. 
  2. ↑ a b KOCH, John. Celtic Culture: a historical encyclopedia. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-85109-440-0. S. xix–xxi. 
  3. ↑ SALAČ, Vladimír. Doc. PhDr. CSc.. Historie.cz [online]. Česká Televize, 23. 11. 2012 [cit. 16.10.2016]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b JAMES, Simon. The Atlantic Celts – Ancient People Or Modern Invention. [s.l.]: University of Wisconsin Press, 1999. 
  5. ↑ COLLIS, John. The Celts: Origins, Myths and Inventions. [s.l.]: Stroud: Tempus Publishing, 2003. ISBN 978-0-7524-2913-7. 
  6. ↑ PRYOR, Francis. Britain BC. [s.l.]: Harper Perennial, 2004. ISBN 978-0007126934. 
  7. ↑ a b CHADWICK, Nora; CORCORAN, J. X. W. P. The Celts. [s.l.]: Penguin Books, 1970. S. 28–33. 
  8. ↑ Cunliffe, Barry. The Ancient Celts. [s.l.]: Penguin Books, 1997. S. 39–67. 
  9. ↑ KOCH, John T. Celtic from the West Chapter 9: Paradigm Shift? Interpreting Tartessian as Celtic – see map 9.3 The Ancient Celtic Languages c. 440/430 BC – see third map in PDF at URL provided which is essentially the same map. [s.l.]: Oxbow Books, Oxford, UK, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2012. ISBN 978-1-84217-410-4. S. 193. 
  10. ↑ KOCH, John T. Celtic from the West Chapter 9: Paradigm Shift? Interpreting Tartessian as Celtic – see map 9.2 Celtic expansion from Hallstatt/La Tene central Europe – see second map in PDF at URL provided which is essentially the same map. [s.l.]: Oxbow Books, Oxford, UK, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2012. ISBN 978-1-84217-410-4. S. 190. 
  11. ↑ STIFTER, David. Old Celtic Languages. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2011. S. 24–37. 
  12. ↑ CUNLIFFE, Barry. The Celts – a very short introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2003. ISBN 978-0-19-280418-1. S. 109. 
  13. ↑ MINAHAN, James. One Europe, Many Nations: A Historical Dictionary of European National Groups. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0313309847. S. 179. 
  14. ↑ MINAHAN, James. One Europe, Many Nations: A Historical Dictionary of European National Groups. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0313309847. S. 766. 
  15. ↑ MCKEVITT, Kerry Ann. Mythologizing Identity and History: a look at the Celtic past of Galicia. E-Keltoi. 2006, s. 651–73. Dostupné v archivu pořízeném dne 30 June 2011.  Archivovaná kopie. www4.uwm.edu [online]. [cit. 2020-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-06-24. 
  16. ↑ a b c DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0658-3. Kapitola Keltové a Čechy, s. 10–15. 
  17. ↑ Britští vědci: Stonehenge je mladší, než se udávalo. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-09-22 [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  18. ↑ Macek Jr. et al. – Population study of the CFTR gene mutations in Bohemia and Moravia: hypothesis on the historical spread of the G551D and F508 mutations in Europe. American Journal of Human Genetics, 1991, 49, Suppl. A 2703
  19. ↑ Doc. Dr. Milan Macek, CSc., Dr. Milan Macek ml., Dr. Alice Krebsová, Doc. Dr. V. Vávrová, DrSc. ,Centrum pro diagnostiku a léčbu cystické fibrosy, Relativně vysoký výskyt mutací G551D a CFTRDEL21KB CFTR genu v České republice u pacientů s cystickou fibrózou objektivně prokazuje, že naše populace je slovanského a keltského původu. Dostupné on-line
  20. ↑ Venclová, Natalie (ed.) et al.: Archeologie pravěkých Čech, Svazek 7: Doba laténská, Praha, Archeologický ústav AV ČR, 2008, ISBN 978-80-86124-80-3
  21. ↑ https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/118819/SpisyFF_038-1934-1_3.pdf?sequence=1
  22. ↑ Dávná a někdy trochu tajemná - jména našich řek. Český rozhlas [online]. 2011-09-25 [cit. 2017-09-27]. Rozhovor s Milanem Harvalíkem, vedoucím oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český. Vysíláno v Planetáriu č. 39/2011, 24. - 30. září 2011.. Dostupné online. 
  23. ↑ Pravěké osídlení Česka ve světle jazykových pramenů | Archeologie na dosah. www.archeologienadosah.cz [online]. [cit. 2017-11-10]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b Výstavy na zámku Nižbor. www.zameknizbor.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  25. ↑ ŠAVLOVÁ, Monika. Keltský skanzen v Jivjanech žije, má novou vstupní bránu. Domažlický deník. 2023-05-09. Dostupné online [cit. 2024-10-07]. 
  26. ↑ Skanzen: Vousův kmen - keltské oppidum. www.vousuvkmen.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ Na okraji keltského světa - výstava - Muzeum východních Čech v Hradci Králové. www.muzeumhk.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  28. ↑ Keltové na jihu Boiohaema - Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. www.muzeumcb.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  29. ↑ Keltové a Germáni na periferii | Muzeum Vysočiny Jihlava. mvji.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  30. ↑ Keltové na jihu Boiohaema. Prácheňské muzeum [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  31. ↑ Keltové. Národní muzeum [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  32. ↑ Jak žili Keltové - Archeopark Prášily. www.archeoparkprasily.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  33. ↑ Keltové, keltská usedlost Isarno. www.isarno.cz [online]. [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  34. ↑ MACKILLOP, James. Keltské bájesloví. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80--7106-881-5. S. 121–122. [Dále jen MacKillop (2009)]. 
  35. ↑ MacKillop (2009), s. 124-126.
  36. ↑ MacKillop (2009), s. 129-130.
  37. ↑ MacKillop (2009), s. 130-131.
  38. ↑ MacKillop (2009), s. 133-134.
  39. ↑ ČT24. Keltové. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-09-27]. Dostupné online. 
  40. ↑ VESELÝ, Josef. 8. schůzka: Keltové na jevišti dějin. Dvojka [online]. 2023-12-08 [cit. 2024-09-27]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Sylvia a Paul Botheroydovi. Lexikon keltské mytologie
  • Clarusová, J. Keltské mýty. Člověk a jeho „Jiný svět“. Praha: Vyšehrad.
  • Čižmář, M.: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-174-4
  • Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-249-X
  • ČTVERÁK, V.; LUTOVSKÝ, M.; SLABINA, M.; SMEJTEK, L. Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-173-6. 
  • DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0732-6. 
  • FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0526-9. 
  • FILIP, jan. Keltové ve střední Evropě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. 
  • KOKAISL, Petr; ŠTOLFOVÁ, Andrea; FAJFRLÍKOVÁ, Pavla; CEJPOVÁ, Irena; ZYCHOVÁ, Jana a kol. Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy: Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň. Praha: Nostalgie, 2016. Dostupné online. ISBN 978-80-906207-3-5. 
  • Pleiner, R. 1979: Otázka státu ve staré Galii. Praha.
  • Tasić, Nikola (ed): Scordisci and the Native Population in the Middle Danube Region / Skordisci i starosedeoci. Beograd 1992. ISBN 86-7179-012-6
  • Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha.
  • Vlčková, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri.
  • Waldhauser, Jiří. 2002,2006: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-053-5
  • Waldhauser, Jiří. (ed.) 1999: Jak se kopou keltské hroby. (Laténská pohřebiště ze 4.–3. století v Čechách). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Waldhauser, Jiří. 2012: Keltské Čechy. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2119-9
  • ZIMMER, Stefan. Keltové. Mýtus a realita. Překlad Jan Hlavička. Praha: Vyšehrad, 2017. 256 s. ISBN 9788074298066. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Keltové&oldid=24384896“
  NODES
Done 1
see 4
Story 1