Myšlení

Myšlení znamená v širším slova smyslu souhrn všech vědomých mentálních (psychických) činností, v užším slova smyslu jejich nejsložitější a patrně jen člověku vlastní část, která je schopna abstrakce a reflexe.

Myšlení od jednotlivých vjemů a zkušeností postupuje k obecným pojmům a jejich prostřednictvím k praktickému i teoretickému zvládání světa. Navazuje tak na smyslové vnímání, využívá paměti a tvořivosti, se svými obsahy však zachází soustavným a více méně pravidelným způsobem. Tento specifický způsob spojování, rozlišování, porovnávání a souzení podstatně souvisí s řečí, která je jeho prostředkem a zároveň určujícím prostředím.

Svědectví jazyka

O významu i bohatosti myšlení svědčí množství odvozených slov, která naznačují šíři a rozmanitost myšlení: člověk může přemýšlet, rozmýšlet, vymýšlet, zamýšlet, domýšlet, smýšlet, přemítat. Myšlení může znamenat pouhé domnívání („myslel jsem, že...“), vyvolávat vzpomínky a intence („myslet na někoho“ nebo „na něco“) nebo ambice („myslet si na něco“), může rozvrhovat možnosti a připravovat jednání („rozmýšlet si“) a může hledat něco, co dosud nikdo neviděl („vymýšlet“).

Vztah jazyka a myšlení je předmětem mnoha zkoumání a sám o sobě má řadu vrstev. Už smyslové vnímání potřebuje rozpoznávat jednotlivé předměty a jevy z obrazů na sítnici a ostatních smyslových vjemů, vnímat „něco jakožto něco“, čili třídit a výsledky fixovat do pojmů a slov. Jazyk umožňuje běžnou zkušenost, například letícího ptáka, rozložit na předmět (pták) a děj (letí) a těm pak připisovat další vlastnosti (černý, rychlý atd.). Tyto složky v podobě slov pak umožňuje řadit za sebou do vět podle určitých pravidel, zároveň však k tomu člověka nutí: nemáme jiný způsob vyjadřování a sdělování, na nějž by mohlo navázat vlastní myšlení. I obraz musíme nejprve rozebrat.^[1] K logickému uvažování ale není řeč nutná.^[2]

Funkce myšlení

Myšlení vyžaduje čas, jistý odstup od bezprostřední situace, soustavnost a představu cíle; kdo je nemá, jedná „bezmyšlenkovitě“. Odstup, zkušenost a zobecnění představují tu nejsilnější stránku člověka, na níž spočívá jeho celková úspěšnost ve srovnání s jinými živočichy.

Jednodušší formy myšlení lze chápat jako prostředek k řešení problémů nebo dosahování cílů. Člověk nejprve formuluje problém nebo cíl, čímž si ho zpřesní a představí tak, že může začít hledat postupy jednání a řešení. Na to bezprostředně navazuje souzení a hodnocení, které posuzuje a porovnává dosažený stav s cílovým, zkušenost s představou. Tak postupuje také empirická věda, která formuluje hypotézu, konstruuje příslušný experiment a nakonec hodnotí jeho výsledek jako potvrzení nebo vyvrácení hypotézy. Na základě zkušenosti – vnímané, pamatované nebo naučené – může myšlení také odhadovat a plánovat, redukovat nejistotu budoucího rozborem možností nebo příležitostí. Podstatnou funkcí myšlení je také spojování, hledání podobností a souvislostí, případně myšlenkové modelování, experimentování a konstruování. Konečně může myšlení také „popustit uzdu“ představivosti a vytvářet či konstruovat nové, neznámé představy a pojmy, které se prostřednictvím řeči mohou stávat skutečnostmi.^[3]

Zvláštní možností myšlení je reflexe či sebereflexe, kde se myšlení samo stává svým předmětem. O tuto možnost opřel Descartes svoji novou filosofii sebejistoty poznávajícího, na niž navazuje moderní filosofie subjektu. Reflexe je také bohatým a bezprostředním zdrojem poznání sebe sama, případně i člověka vůbec, a úzce souvisí s fenoménem svědomí. Jen myslící a reflektující bytost může být subjektem, svobodnou a odpovědnou osobou a ovšem i nositelem práv a povinností.

Pravidla myšlení

Blízkou podobnost mezi pravidly jazyka a myšlení objevil Aristotelés a na jejím základě vytvořil svou teorii kategorií. Postup, jímž myšlení z jednotlivých zkušeností může odvozovat platné soudy (sylogismus), je základem jeho logiky. V souvislosti s úvahami o různosti jazyků vzniká v 17. století nová představa jazykově nezávislé logiky (logika z Port-Royal, Leibniz), na niž pak navázala logika formální a matematická. Souvislost mezi jazykem a myšlením pak znovu objevila moderní filosofie jazyka (Frege, Peirce, Wittgenstein), kdežto souvislosti jazyka s myšlením a rozuměním zkoumal například Martin Heidegger nebo Hans-Georg Gadamer. Výzkumy ale ukazují, že i nemluvňata mohou pracovat s abstraktními vztahy, jako je shodnost předmětů.^[4]

Druhy myšlení

Myšlení se vždycky pohybuje mezi dvěma krajnostmi praktického a teoretického: na jedné straně není samo ještě jednáním, na druhé straně k nějakému jednání obvykle směřuje a připravuje je. Podobně lze rozlišovat myšlení (více či méně) abstraktní či obecné a konkrétní, směřující k jednotlivému. Myšlení analytické čili rozebírající a syntetické, skládající a spojující. Myšlení kritické, chladné a nedůvěřivé, nebo sympatické, něčemu nakloněné.

Styly myšlení

Podle názoru americké psycholožky H. Durkinové existují alespoň dva různé způsoby řešení problému. Prastarý způsob pokus a omyl je možný i při myšlení - bezcílné hledání spojené s pocitem zmatku. Zmatek přestává, když bezprostředně a náhodně dosáhneme cíle.

Při opačném přístupu probíhá řešení problému jeho postupnou analýzou. Od začátku známe cíl a sledujeme ho. Zmatek pomalu ustupuje s každým dosaženým krokem přibližujícím nás k cíli. Metodické myšlení - podle promyšlené strategie - zdánlivě vzniká jako počítačový program prostřednictvím vylučování variant, které nevedou k cíli.

Vlastnosti myšlení

U myšlení lze rozlišovat několik vlastností:^[5]

Sbíhavost (konvergence) - schopnost držet se určitého tématu a jít po linii logických souvislostí.
Rozbíhavost (divergence) - nazývané také umělecké, tvořivé myšlení vyznačující se velkou šířkou záběru.
Šířka (rozhled) - jakou šíři poznatků a problémů jsme schopni v myšlení zahrnout či řešit.
Hloubka - nakolik jsme s to proniknout do detailu problému (např. pomocí analýzy).
Přesnost (spolehlivost) - nakolik jsou naše myšlenky logicky a prakticky správné.
Samostatnost - schopnost řešení problémů může být více či méně podmíněna pomocí dalších.
Pružnost (flexibilita) - schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten, který je pro daný problém nejefektivnější (např. překonání funkční fixace).
Kritičnost - schopnost podrobit kritické analýze jednotlivé poznatky, ale i postupy řešení problému.

Fyziologie myšlení

Lidský mozek je značně diferencován na jednotlivé oblasti, které se věnují určité činnosti. Samotné mozkové hemisféry se věnují odlišnému způsobu myšlení. U pravorukých osob, levá hemisféra obstarává abstraktně pojmové myšlení, matematické myšlení a nachází se zde centrum řeči. Pravá hemisféra obstarává vnímání prostoru a to jak vlastního těla, tak svého okolí, komplexnější zpracování vizuálních dojmů a vnímání hudby. Jelikož se při myšlení uplatňují všechny poznávací procesy, je i využití jednotlivých oblastí mozku komplexní.

Poruchy myšlení

Dynamické poruchy myšlení

Zpomalené myšlení:

vyskytuje se při demenci, únavě, vyčerpání apod.
řeč je pomalá, obsahově chudá
nemocný se v řeči zastavuje, dál ho nic nenapadá

Zrychlené myšlení:

řeč je překotná, nemocný myšlenku nedokončuje, věty jsou nesouvislé

Myšlenkový náraz:

nemocný se v řeči zastaví i uprostřed slova a není schopen dále pokračovat

Odkazy

Reference

↑ J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 7.
↑ Toddlers learn to reason logically before they learn to speak, according to study. medicalxpress.com [online]. [cit. 2023-09-05]. Dostupné online.
↑ E. Cassirer, Filosofie symbolických forem 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH 1996
↑ http://medicalxpress.com/news/2015-05-babies.html - Babies can think before they can speak
↑ FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-64-8. S. 68.

Literatura

H. Arendtová, Život ducha 1. Myšlení. Praha: Aurora, 2001 - 274 s. ISBN 80-7299-041-1
H. Bergson, Myšlení a pohyb. Praha: Mladá fronta, 2003 - 279 s. ISBN 80-204-1008-2
J. M. Bochenski, Cesta k filozofickému myšlení. Praha: Academia, 2001 - 94 s. ISBN 80-200-0853-5
E. Cassirer, Filosofie symbolických forem. 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH, 1996 - 299 s. ISBN 80-86005-11-9
M. Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení: německo-česky. Praha: Oikoymenh, 2006 - 63 s. ISBN 80-7298-166-8
H. Kern / Ch. Mehlová / H. Nolz / M. Peter / R. Winterspergerová, Přehled psychologie. Praha: Portál, 2015. - 288 s. ISBN 978-80-262-0871-6
C. Lévi-Strauss, Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin, 1996 - 365 s. ISBN 80-901842-9-4
L. Lévy-Bruhl, Myšlení člověka primitivního. Praha: Argo, 1999 - 362 s. ISBN 80-7203-243-7
Ottův slovník naučný nové doby, heslo Myšlení. Sv. 7, str. 399
P. Thagard, Úvod do kognitivní vědy: mysl a myšlení. Praha: Portál, 2001 - 231 s. ISBN 80-7178-445-1
L. S. Vygotskij, Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál, 2004 - 135 s. ; 20 cm. ISBN 80-7178-943-7

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu myšlení na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo myšlení ve Wikislovníku
Téma myšlení ve Wikicitátech
(anglicky) Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Thought experiment
(anglicky) M. C. Corbalis, The Uniqueness of Human Recursive Thinking. In: American Scientist 2007
(anglicky) The Psychology of Emotions, Feelings and Thoughts, Free Online Book

[1] J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 7.

[2] Toddlers learn to reason logically before they learn to speak, according to study. medicalxpress.com [online]. [cit. 2023-09-05]. Dostupné online.

[3] E. Cassirer, Filosofie symbolických forem 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH 1996

[4] ttp://medicalxpress.com/news/2015-05-babies.html - Babies can think before they can speak

[5] FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-64-8. S. 68.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]