Oxid zinečnatý
Oxid zinečnatý (vzorec ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit (kalamín). Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.
| Oxid zinečnatý | |
|---|---|
 | |
 | |
| Obecné | |
| Systematický název | Oxid zinečnatý |
| Triviální název | Zinková běloba |
| Anglický název | Zinc oxide |
| Německý název | Zinkoxid |
| Sumární vzorec | ZnO |
| Vzhled | Bílá pevná práškovitá látka |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 1314-13-2 |
| EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) | 215-222-5 |
| PubChem | 14806 |
| Číslo RTECS | ZH4810000 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 81,39 g/mol |
| Teplota tání | 1 975 °C |
| Teplota varu | 2 250 °C (rozklad) |
| Hustota | 5,606 g/cm3 (20 °C) 5,65 g/cm3 |
| Index lomu | nDř=2,029 nDm=2,008 |
| Rozpustnost ve vodě | 0,000 16 g/100 ml (20 °C) |
| Měrná magnetická susceptibilita | −3,843×10−6 cm3g−1 |
| Struktura | |
| Krystalová struktura | šesterečná |
| Hrana krystalové mřížky | a= 324,3 pm c= 519,5 pm |
| Termodynamické vlastnosti | |
| Standardní slučovací entalpie ΔHf° | −350,46 kJ/mol |
| Entalpie tání ΔHt | 230 J/g |
| Standardní molární entropie S° | 43,64 JK−1mol−1 |
| Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | −320,5 kJ/mol |
| Izobarické měrné teplo cp | 0,495 JK−1g−1 |
| Bezpečnost | |
 GHS09 Varování[1] | |
| R-věty | R20, R36, R37, R50/53 |
| S-věty | S60, S61 |
| NFPA 704 |  1
2
0
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Základní fyzikálně-chemické vlastnosti
editovatOxid zinečnatý je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.
Historický vývoj
editovatPrvní použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př. n. l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia — časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.
Výskyt
editovat
V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.
Výroba
editovatLaboratorní příprava
Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.
Průmyslová výroba
Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.
Použití
editovatPoužívá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků oxidu zinečnatého se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.[2]
Reference
editovat- ↑ a b Zinc oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ http://www.osel.cz/index.php?clanek=7568 - Některé nanočástice nám škodí ale které?
Literatura
editovat- Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
- N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
- VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oxid zinečnatý na Wikimedia Commons
