Příčestí

Příčestí (participium, z lat. participare – „mít účast“; české označení vzniklo obrozeneckým převzetím ruského pričástije, což je částečný kalk z latiny^[1]) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:

účast na tvorbě složených slovesných časů;
účast na tvorbě trpného rodu;
funkce přívlastku;
alternativa k vedlejším větám (větné kondenzátory);
a jiné.

Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (deverbální adjektiva), např. koupen > koupený, minul > minulý, a podstatných jmen (deverbální substantiva), zakoupen > zakoupení.

Počet druhů příčestí se v různých jazycích liší. Existují např. příčestí minulé, trpné (pasivní), supinum, gerundivum, gerundium, přechodníky (transgresivy) aj.

Čeština

Čeština má příčestí činné a trpné. Ze slovesných kategorií vyjadřují slovesný rod (diatezi) a vid (aspekt), dědí slovesnou valenci (vazebnost).

Příčestí slouží k tvoření minulého času (přišel jsem, on přišel), trpného rodu (je, byl zbit) a podmiňovacího způsobu. Zpravidla se kombinuje s tvary pomocného slovesa být.

Obě příčestí se v češtině plně tvarem, morfologicky shodují s krátkými (jmennými) tvary přídavných jmen, s nimiž také historicky souvisejí. Ty jsou pak základem jejich plných tvarů, např. ušlý, zbit, zbitý.

S adjektivy mají společné číslo a jmenný rod (genus) a včetně životnosti. Díky tomu koncovky obou příčestí (-0, -a, -o, -i, -y) vyjadřují shodu s podmětem.

Příčestí činné

Příčestí činné (aktivní participium), běžně označované jako příčestí minulé, též „l-ové“. Používá se ve spojení s tvary pomocného slovesa být k tvoření:

minulého času (původně perfekta; znamenalo výsledek ukončeného minulého děje), např. přišel jsem;
kondicionálu, podmiňovacího slovesného způsobu, např. přišel bych.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -l, -la, -lo v jednotném čísle a -li, -ly, -la v množném čísle. Zakončení se řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí trpné

Příčestí trpné (pasivní participium), též „n/t-ové“ slouží ve spojení s pomocným slovesem být k tvoření opisného pasiva (trpného rodu), např. bude zabit, je zakazován.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -n, -na, -no v jednotném čísle a -ni, -ny, -na v množném čísle, nebo -t, -ta, -to v jednotném čísle a -ti, -ty, -ta v množném čísle. Zakončení se rovněž řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí přehledně

Příčestí	Jednotné číslo				Množné číslo
Příčestí	Mužský rod životný	Mužský rod neživotný	Ženský rod	Střední rod	Mužský rod životný	Mužský rod neživotný	Ženský rod	Střední rod
činné	bil dělal	bil dělal	bila dělala	bilo dělalo	bili dělali	bily dělaly	bily dělaly	bila dělala
trpné	bit dělán	bit dělán	bita dělána	bito děláno	biti děláni	bity dělány	bity dělány	bita dělána

Přechodníky a supinum

Můžeme se setkat také s přechodníky – přítomným a minulým – které vyjadřují současné nebo předčasné děje. Mohou se požívat místo vedlejších vět. V současné češtině jsou považovány za zastaralé.

V pračeštině se též po slovesech pohybu používalo supinum, které však bylo nahrazeno infinitivem. Jeho pozůstatkem v současné češtině je infinitivní zakončení -t, které prakticky vytlačilo původní -ti.

Odkazy

Reference

↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Verze 1.0. Leda, 2007. Heslo „příčestí“

Literatura

Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
FRIED, Mirjam. Kontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 182 s. ISBN 978-80-7308-570-4.

Externí odkazy

Slovníkové heslo příčestí ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Participium v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

[1] REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Verze 1.0. Leda, 2007. Heslo „příčestí“

[1]