Wikipedie

Rys iberský

kočkovitá šelma

Rys iberský (dříve Felis pardina, dnes Lynx pardinus nebo Lynx pardina[2]), též rys pardálový nebo rys španělský[2], je kočkovitá šelma vyskytující se endemicky v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova. Je to ohrožený druh, počátkem 21. století byl několik let l kriticky ohrožený. V roce 2016 žilo přibližně 400 jedinců ve čtyřech španělských populacích v oblastech Doñana, Sierra Morena, Montes de Toledo, Valley Matachel a v portugalském Vale do Guadiana. Oproti roku 2014 to byl nárůst o téměř 100 kusů.[3][4] V roce 2017 populace čítala asi 475–606 jedinců, v roce 2020 už 855 jedinců a díky dosavadní systematické ochraně a zřízeným chovným stanicím, které vrací rysy do přírody, aktuálně vzrostla populace na více než 2 000 jedinců.

Jak číst taxoboxRys iberský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
Podčeleďmalé kočky (Felinae)
Rodrys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx pardinus
Temminck (1827)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
(2021, červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taxonomie (evoluce)

editovat
 
Rys iberský se zbarvením velmi podobá levhartovi

Druh popsal nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck v roce 1827, když se mu do rukou dostaly kůže zabitých rysů iberských z oblasti kolem řeky Tajo v Portugalsku. Navrhl vědecký název Felis pardina, kočku tak umístil do početného rodu Felis a latinské označení druhu zvolil na základě levhartovi podobnému kožichu (pardina = pardál = levhart), ze všech druhů rysů se rys iberský podobá levhartovi nejvíce.[5] Dnes náleží do samostatného rodu rys (Lynx) a nese latinské jméno Lynx pardinus.

Podle fylogenetické studie z roku 2006 společný předek rysů a další rodiny malých koček (Leopardus, Acinonyx, Puma, Felis, Prionailurus a Otocolobus) žil v Severní Americe před asi 8 miliony lety. Od linií Acinonyx, Puma, Felis, Prionailurus a Otocolobus se rys odchýlil asi před 4,7–2,5 miliony lety. Za předchůdce čtyř moderních druhů rysů (rys iberský, rys ostrovid, rys červený a rys kanadský) je považován Lynx issiodorensis, původem z Afriky, který se později přes Beringovu úžinu dostal až do Evropy a Asie (před zhruba 1,6–1,2 miliony lety), avšak na konci poslední doby ledové vyhynul (před cca 110 tisíci až 11,7 tisíci lety). Podobal se rysům stavbou těla, ale měl kratší a robustnější končetiny, protáhlejší krk a větší hlavu.[6][7][8][9][10]

Rys iberský má nejnižší genetickou variabilitu mtDNA ze všech kočkovitých šelem.[11] To je považováno za důsledek efektu hrdla láhve z doby před více než 50 000 lety. Nízká genetická variabilita může negativně přispět k poklesu populace rysů iberských[12], ale nemusí tím být ohroženo dlouhodobé přežití druhu.[13]

Jeho nejbližším žijícím příbuzným je eurasijský rys ostrovid (Lynx lynx) s nímž do jisté míry koexistoval, asi do počátku 20. století.[14] Dříve byl klasifikován jako poddruh rysa ostrovida, dnes je to na základě morfologické a genetické studie monotypický druh.

Fylogenetické vztahy na základě studie z roku 2006:[6][15]
 
 

Leopardus (např. ocelot velký, margay)

 
 
 
Lynx
 

rys červený (L. rufus)

 
 
 

rys kanadský (L. canadensis)

 
 
 

rys iberský (L. pardinus)

 
 

rys ostrovid (L. lynx)

 
 
 
 
 
 

 

 
 
 
 

Acinonyx (gepard štíhlý), Puma (puma americká a jaguarundi)

 
 
 

Felis (např. kočka divoká, kočka domácí)

 
 

Prionailurus (asijské malé kočky), Otocolobus (manul)

 
 
 
 
 
 

Výskyt

editovat
 
Rys iberský kdysi žil skoro na celém území Pyrenejského poloostrova, také známého jako Iberský. Ke konci 20. století byl ale téměř vyhuben

Do 19. století byl rys iberský rozšířen na většině Pyrenejského poloostrova, vyskytoval se tedy v téměř celém Španělsku, Portugalsku a na jihu Francie, ale za poslední dvě století byl téměř vyhuben – zmizel z celkem 98 % lokalit, které kdysi obýval.[16][17] Od roku 1950 do roku 2000 se jeho areál výskytu zmenšil o 99 %, asi z 58 000 km2 na pouhých 350 km2.[18] Zhruba od roku 2002 (s prvními kroky už v roce 1994) je rys iberský plně chráněn, bedlivě zkoumán a sledován. Návazně na to vznikají speciální chovné stanice, které vrací rysy do přírody a nyní je tak populace na vzestupu. Více v kapitolách Ohrožení a Ochrana a populace.[3][19]

Dnes je tento druh omezen na několik oblastí v jihozápadním Španělsku – hlavní reprodukce schopné populace se vyskytují v národních parcích Sierra de Andújar, Sierra de Cardeña y Montoro, Coto de Doñana a v horském pásmu Sierra Morena v Andalusii, a patrně i v severnějších oblastech Valley Matachel a Montes de Toledo. V roce 2007 bylo hlášeno pár jedinců pohybujících se též v oblasti Kastilie – La Mancha.[20] Ve snaze o reintrodukci druhu bylo několik rysů v letech 2014 a 2015 vypuštěno v rezervaci Vale do Guadiana či Serra da Malcata v Portugalsku – k září 2020 na území Portugalska žilo asi 140 jedinců, z toho 51 mláďat.[3][16][18][21][22][23]

Rys iberský obývá lokality v nadmořské výšce od 400 do 1 300 m. Do vyšších poloh (horských oblastí) se nicméně dostává nepřirozenou cestou v důsledku pronásledování a také ničení jeho typického biotopu. Obecně totiž preferuje nižší nadmořskou výšku, ale horské podnebí snáší také dobře.[3][16][18][22][23]

Popis, fyzické vlastnosti

editovat

Rys iberský je o něco menší než jeho severní příbuzní. Má pružné svalnaté tělo, které je i s ocasem dlouhé 80–130 cm (samotný ocas měří 12,5–16 cm[24][25] / 10–13 cm[2][26]), kohoutkovou výšku 45–70 cm a dosahuje hmotnosti 7–16 kg[26] (ø 12,8 kg[16], vzácně 25[2] nebo až 26 kg[27]). Samec roste do statnějších rozměrů než samice, bývá asi o 25 % větší.

 
Rys iberský

Má žlutohnědou skvrnitou srst, která slouží jako maskování, břišní část je světlá. Dříve existovaly tři typy zbarvení srsti, avšak světle skvrnitý vzor zcela vymizel. Vyznačuje se zřetelnější kresbou než rys ostrovid, zejména na hřbetě, a tmavě lemovanou bradkou. Jeho žíhání se trochu více podobá levhartímu než je tomu u žíhání rysa evropského. Z malých koček se asi nejvíce podobá servalovi. Rozvrh skvrn má každý rys jedinečný, podobně jako člověk papilární linie. Často lze jen na základě kresby rozpoznat jednotlivé rysy od sebe a odborníci toho celkem běžně využívají.[2][7][16][28]

Rys je velice mrštný díky velmi pohyblivým kloubům. Pánevní končetiny má delší, což mu umožňuje velké skoky. Poměrně velké tlapy s pěti prsty na předních a čtyřmi prsty na zadních končetinách jsou vybaveny zatahovatelnými drápy. Jako každý druh rysa má i rys iberský krátký, jakoby useknutý ocas s černou špičkou. Může jej zvednout do svislé polohy a točit jím.[2][7][16][28]

Na zakulacené hlavě se zkrácenou obličejovou částí má velké dopředu směřující oči, které zaručují velmi dobré binokulární vidění. Rys iberský má výborné noční vidění, které mu umožňuje zvláštní vrstva v oku – tapetum lucidum, která odráží světlo hvězd a oblohy na sítnici. Jako každá kočka má i rys vynikající sluch. Charakteristické jsou dlouhé černé ušní střapce, které měří 3,8 až 4,9 cm (delší rostou samcům).[7] Proč rysům rostou a jakou funkci plní není zcela známo, řada odborníků se domnívá, že díky nim lépe slyší.[29][30][31][32] Experimenty v zajetí ukázaly, že rys červený, kterému byly tyto chloupky ustřiženy, reagoval na zvuk podstatně pomaleji, než ten, který měl na uších obvyklou délku štětinek.[32] Jiní mají za to, že slouží k vizuální komunikaci, jako náhrada za poměrně (oproti jiným kočkám) krátký ocas.[33] Na tvářích má mohutné bílé licousy dlouhé 5 až 8 cm (výraznější než rys ostrovid), které možná také zvyšují citlivost rysího sluchu (podobně jako třeba pernatý závoj kolem soví hlavy), ale mají nejspíše hmatovou funkci.[2] Chrup není přizpůsoben ke žvýkání, ale k zabíjení a trhání masa.[28] Zubní vzorec dospělého jedince vypadá takto: I 3/3, C 1/1, P 2/2, M 1/1 = 28 zubů.[18]

Způsob života

editovat
 
Rys iberský v trávě
 
Typický habitat rysa iberského (národní park Coto de Doñana)

Rys iberský má podobné zvyky jako rys ostrovid, ale přizpůsobil se jinému biotopu. Způsobem života se podobá spíše africkým kočkám. Dospělý rys iberský žije samotářským životem, jeho území má rozlohu 10 až 20 km2, přičemž nejvíce využívá centrální část svého teritoria o velikosti 3 až 4 km2.[16][34] Samci mívají větší teritoria než samice, ty se nejčastěji pohybují na území o rozloze 5,2–6,6 km2.[35] Klíčová je hustota kořisti a kvalita stanovišť, na základě toho jsou domovské okrsky větší nebo menší.[16] Například v rezervaci Doñana se v oblastech s nižší hustotou králíků velikost teritorií pohybuje od 12 do 17 km2. Naopak tam, kde je kořist hojnější, vytváří rys teritoria o velikosti 5 až 10 km2.[16] Více než 90 % subadultních rysů opustí své rodiště.[18] Při hledání nového vhodného území dokáže urazit i stovky kilometrů. Jeden rys, který měl na sobě satelitní obojek, dokázal kvůli tomu ujít dokonce až 1 000 km.[36] Hranici svého teritoria si vyznačuje močí, trusem nebo škrábanci na kůře stromů.[7][24] Teritoria vytváří především v křovinaté středomořské krajině a součástí každého z nich bývá i zdroj pitné vody. Umí plavat a setrvat ve vodě mu nevadí. Samcovo území se překrývá s teritorii několika samic, a tak může pozorovat, zda není některá z nich v říji.[3][24][37][38]

Přes den polehávají ve stinném úkrytu s výhledem na okolní krajinu, jakmile se zešeří, vydá se rys na lov. Aktivní je tedy většinou v noci, především za soumraku a rozbřesku,[39] byla však zjištěna značná variabilita v aktivitě mezi jedinci a ročními obdobími. Třeba v zimních měsících jsou nejaktivnější během dne.[24]

Potrava

editovat
 
Mladý jedinec s uloveným králíkem

Rys iberský je specializovaný lovec s takovými anatomickými vlastnostmi (krátká lebka, malé, avšak velmi silné špičáky atd.), díky kterým snadněji chytí a zabije menší druhy zvířat. Loví převážně králíky (Oryctolagus cuniculus), kteří představují 70–100 % rysího jídelníčku – dle různých studií a na základě několika set až tisíc vzorků trusu 70%, 88%, 99% nebo až 100% podíl, téměř bez ohledu na roční období i výkyvy v populaci králíků.[18] Na jinou kořist se občas zaměří jedině na podzim a v zimě, kdy je dostupnost králíku minimální.[18] Dospělý rys potřebuje jednoho králíka denně či potravu o stejné energetické hodnotě. Počet králíků ale výrazně poklesl po introdukci myxomatózy v roce 1953 a po vypuknutí králičího moru (RHD) v roce 1989. V tomto ohledu může být společenský život králíků nevýhodný. Jak mezi nimi vypukne nakažlivá nemoc, lavinovitě se přenáší z jednoho zvířete na druhé. Pakliže králíků ubývá, musí rys lovit i jiná zvířata jako například hraboše (hlodavci se živí místy až ze 40 %), kachny (z 18 %), orebice (z 15 %), zajíce (ze 7 %), a jen zřídkakdy se dokáže zmocnit nemocných nebo mladých muflonů, jelenů a daňků (např. v Doñaně tvoří daněk evropský 5–10 % potravy). Oproti ostatním šelmám (např. liškám nebo jezevcům) má rys iberský potíže přejít na jinou kořist.[18] Pokles počtu králíka divokého je považován za důležitý faktor ovlivňující snížení počtu rysa iberského. V národním parku Doñana mu proto byla poskytována náhradní potrava.[3][18][39][40][41][42][43][44][45][46]

Rys iberský je převážně noční lovec, ale v době nedostatku potravy loví i během dne. Využívá jakéhokoli maskování, aby ho jeho kořist, kterou dlouho pronásleduje, nespatřila. Ke kořisti se přibližuje přikrčený k zemi sérií krátkých skoku, samotný útok je pak velice rychlý. Menší kořist zakousne do krku a prokousne ji šíji, větší zvíře rdousí stiskem hrdla. Uloví-li rys větší zvíře, zbytek těla, které nedožere, přikryje trávou a zeminou, aby jej skryl před ostatními predátory a mohl si tak na něm pochutnat i později.[16][18]

Přirození nepřátelé

editovat

Rys iberský coby vrcholový predátor nemá prakticky žádného přirozeného nepřítele.[16][18] Kromě člověka je jedním z rysích nepřátel snad jen vlk, který ho v době hladu pronásleduje a loví.

Rozmnožování, dožití

editovat
 
Samice s mládětem

Samice pohlavně dospívají v prvním roce, ale do říje přijdou, až mají své vlastní teritorium. K získání teritoria dochází většinou po úhynu starší samice, kdy mladší zabere její místo. Například v národním parku Doñana samice rodí mláďata až mezi třetím a osmým rokem života. Říje trvá jen několik dní a po celou tuto dobu zůstává samec se svou vybranou partnerkou. Cestu k sobě naleznou díky pro tento účel zanechaným pachovým stopám – močením o sobě prozradí důležité „údaje“ a že jsou připraveni k páření. Přestože se může samice pářit jedenkrát ročně, mívá tři až čtyři vrhy za pět let. Nejčastější doba páření rysa iberského je prosinec až únor, aby se mláďata narodila v březnu nebo dubnu, kdy je největší počet králíků. Při nízké populaci občas dochází k páření mezi příbuznými rysy, narozená mláďata jsou potom náchylnější k nemocem a genetickým vadám. Důležitou roli hrají seznamovací rituály, kdy se rys otírá pomocí licousů o krk a tvář partnera. Po několikadenním páření se opět vrátí ke svému samotářskému životu.[16][24][47][48][49][50]

 
Mládě rysa iberského

Samici se po zhruba dvouměsíční březosti (cca 60–70 dnech) obvykle narodí 2–3 mláďata (výjimečně 4), ale jedno z nich většinou do jednoho roku zahyne. Koťata jsou po narození slepá a zcela závislá na matce a jejím mléce, porodní váha je 200–250 g. Intenzivně kojena jsou přibližně deset týdnů. Mláďata si rys schovává do vykotlaného stromu, houští nebo hromady balvanů. Samice se od svých mláďat daleko nevzdaluje a pravidelně je přemisťuje. Za 15–17 dní otvírají oči a ze svého úkrytu poprvé vylézají po dvaceti dnech. Svou sílu, odhad a schopnost lovit si koťata vylepšují hrami a skotačením v blízkosti doupěte. V jednom měsíci začínají mláďata přijímat masitou potravu, kterou jim matka uloví. V pěti měsících jsou od mléka odstaveni úplně a v osmi nebo deseti měsících jsou schopni samostatného lovu. Jakmile matka přijde znovu do říje, mláďata ji opouští, ale ještě asi dvacet měsíců žijí v jejím teritoriu.[2][16][24][47][48][49][50]

Rys iberský se může dožít až 13 let, alespoň takové stáří bylo zjištěno u jednoho divokého exempláře.[16] Lze se též dočíst, že se může dožít 15 let.[24] V zajetí se samice Saliega, která jako vůbec první z rysů iberských porodila mláďata mimo divočinu dožila téměř 17 let (2002–2019).[51][52][53]

Ohrožení

editovat
 
Graf znázorňující vývoj divoké populace ve Španělsku od roku 1960 do roku 2011

Rys iberský je patrně nejohroženější kočkovitou šelmou na světě.[17][54] V roce 2005 se velikost jeho populace odhadovala na méně než 100 kusů (oproti asi 1 000 kusů v roce 1995). Nebyl daleko od vymření. Pokud by se tak stalo, byl by rys iberský první vyhynulou kočkou od dob šavlozubého tygra. Dramatický pokles rysí populace začal v 50. letech 20. století epidemii myxomatózy, která byla zanesena mezi králíky za účelem snížení jejich počtu. V 80. letech přišla další pohroma – epidemie virového zápalu plic.

K nejvýraznějšímu poklesu populace došlo mezi lety 1960 a 1990, během nichž se počet těchto šelem snížil o téměř 80 %.[16][55] Jinak tomu nebylo ani o několik let později, kdy mezi lety 1985 a 2001 poklesla populace o dalších 7 % (celkem 87 %).[25] V roce 1950 se rys vyskytoval v jihozápadní části pyrenejského poloostrova a v roce 1990 rys přežíval pouze v deseti fragmentovaných populacích. Pokusy o záchranu rysa byly podniknuty ve čtyřech z deseti zbývajících populací.[56] Dvě populace však vyhynuly a přežívalo tak přibližně 200 jedinců v oblastech Doñana (50 jedinců) a Sierra (150 jedinců).[57] Pravděpodobnost vyhynutí populace v oblasti Doñana se zvýšila od roku 1995 z 34 % na 95 % a počet jedinců v oblasti Sierra se snížil o 83 %.[58][59] Situace v národním parku Doñana se zhoršila po nákaze virovou leukémií koček (FeLV) v roce 2007.[60] Několik rysů nákazu nepřežilo a odhadovalo se, že počet jedinců starších jednoho roku je 26 (SE = 5,26).[60][61][62][63] Onemocnění pravděpodobně pochází od koček domácích vyskytujících se ve stejné oblasti jako rys.[64]

Kromě zmíněných virových onemocnění mohlo za úbytek rysů také rozšiřující se zemědělství, kácení lesů a potom následná výsadba blahovičníku (eukalyptu) nebo borovice – porostu nahrazujícího původní středomořskou vegetaci, a výstavby vodních nádrží a silnic, které zmenšovaly a devastovaly jejich přirozené prostředí. Přestože je dnes lov rysa iberského přísně zakázán, skutečně v bezpečí je pouze v rezervacích (resp. to lze předpokládat, ale skutečnost může být poněkud odlišná; viz odstavec níže). Je loven pro kožešinu a ještě donedávna se rys považoval za lesního škůdce. Často se stávají obětí pastí, které jsou líčené na lišky a králíky, nebo končí pod koly aut (vinou dopravních prostředků umírají dnes v téměř polovině případů[65]).[16][24][55][66][67][68] Vzhledem k nízké a geograficky poměrně vymezené populaci rysů může hrozbu představovat i výskyt parazitů nebo jakékoliv další onemocnění.[3][18][69][70][71][72][73][74][75] V neposlední řadě může rysy iberské ohrozit měnící se klima, protože ke svému životu potřebují poměrně specifický biotop. Kupříkladu nadměrné srážky v roce 2010 byly výraznou komplikací, kvůli které přežilo méně mláďat, než obvykle.[76] Ohrozit jejich budoucnost může i případný přesun do oblastí s příznivějšími podmínkami ale nižší populaci králíků (tedy obvyklé potravy).[77][78] Měnící se klimatické podmínky mohou ovlivnit i samotnou populaci králíků, na nichž je šelma závislá.

  •  
    Výskyt v roce 1980
  •  
    ... v roce 2003
  •  
    ... v roce 2015
  •  
    ... v roce 2021

Aktuálně a v číslech

editovat

Z podrobných výzkumů vyplývá, že nejvíce rysů dnes umírá na frekventovaných silnicích vinou dopravních prostředků (32–45 %) a lze předpokládat, že s rostoucí populací šelem bude takových případů přibývat. Možným řešením jsou výstražné značky limitující rychlost provozu nebo instalace bezpečných podchodů.[65][79] Další pro rysy významnou hrozbou je pytláctví a nastražené pasti (24 %), a to i přesto, že se pohybují hlavně v chráněných oblastech. V tomto případě je nejdůležitější osvěta. Je potřeba širokou veřejnost dostatečně seznámit s touto šelmou a informovat ji o tom, jak je pro okolní prostředí důležitá, nebo že není nebezpečná.[79] Za další podstatnou hrozbu lze považovat nemoci (14 %), nebo predaci či vnitrodruhovou konkurenci – tzn. soupeření a zabíjení se mezi sebou v důsledku například nedostatečného množství vhodných lokalit k vybudování teritorií (7 %).[79]

Ochrana, populace

editovat
 
Chovné centrum pro rysy iberské Centro Nacional de Reprodução do Lince-Ibérico (CNRLI) ležící nedaleko od města Silves v Portugalsku

Ochranáři se snaží co nejvíce zvýšit ochranu rysa iberského a informovanost veřejnosti. Pomocí dotací od vlády a Evropské unie prořezávají křoviny a odstraňují cizokrajné rostliny a tím zkvalitňují přirozené životní prostředí rysa. Zachování původní křovinaté krajiny a zlepšení konektivity mezi populacemi jsou zásadní opatření pro záchranu tohoto druhu.[80] Jednou z dalších možností, jak nejohroženější kočkovitou šelmu zachránit je vysazování divokých králíků na místa, kde je jich nedostatek. Poslední nadějí je chov rysa iberského v zajetí, který zajistí zachování druhu v případě vyhynutí.

Kromě speciálních chovných stanic, jako je kupříkladu Centro Nacional de Reprodução do Lince-Ibérico (CNRLI) v Portugalsku nebo Centro de Cria Lince El Acebuche ve Španělsku[81], jsou k roku 2021 rysi iberští chováni ve španělské Zoo Jerez (od roku 2002[82]), v portugalské Zoo Lisabon (od prosince 2014[83][84]) a ve španělské Zoo Madrid (od července 2016[85][86]). Nově také například ve francouzské Zoo Mervent (Natur'Zoo De Mervent)[87], nebo v dalších španělských institucích Selwo Aventura v Esteponě[88] a v Terra Natura Murcia v Murcii[89].[90]

Monitoring počtu jedinců a velikosti jejich teritorií je průběžně prováděn pomocí telemetrie a fotografických pastí.[91][92] Bylo dokumentováno i úspěšné vypuštění rysa vychovaného v zajetí do volné přírody.[93] V letech 2014 a 2015 bylo několik rysů reintrodukováno do Portugalska a celková populace je na vzestupu.[3][4]

V roce 2017 populace čítala 475–606 jedinců, v roce 2020 stoupla na 855 jedinců a díky dosavadní systematické ochraně a zřízeným chovným stanicím, které vrací rysy do přírody, aktuálně vzrostla populace na více než 2 000 jedinců.[24][65][94][95] Díky pozitivním číslům byl na červeném seznamu IUCN od roku 2015 veden jako ohrožený druh, nikoliv už kriticky ohrožený, a od roku 2024 je již považován pouze za zranitelný, neboť jeho populace i nadále roste.[95][96] Rys je dobrým příkladem toho, jak rozumně a včas provedené ochranářské zákroky mohou přispět k zachování nebo dokonce k rozmnožení živočišného druhu ohroženého vyhynutím. Aby byla populace rysů iberských klasifikována jako neohrožená, muselo by v divočině žít minimálně 3 000 rysů a z toho nejméně 750 reprodukce schopných samic. K tomu by podle některých předpokladů mohlo dojít v roce 2040, pakliže budou opatření stále činná a dojde-li spíše ještě k dalšímu zpřísnění (zejména zabrání-li ochránci nehodám na silnicích a lovu rysů).[97]

Rys iberský je zapsán v úmluvě CITES (v příloze I.), v Bernské úmluvě (v příloze II.) a také je uveden ve směrnici Evropské unie o přírodních stanovištích (v přílohách II. a IV.).[3] Na 11. června připadá Mezinárodní den rysů.[98]

Vývoj divoké populace od roku 1901 do roku 2023
Rok Přibližný počet divokých jedinců (celková populace, pokud není uvedeno jinak) Zdroj
Zač. 20. století 100 000 [99][100][101][102]
1960 5 000 viz graf
1965 4 000 viz graf
1985 1 100 viz graf
1988 880 až 1 150 (48 malých subpopulací, z toho celkem 350 dospělých samic) [16][18]
1995 1 000 viz graf
2000 100 až 400 viz graf
2002 94 až 150 (z toho 94 v Andalusii) viz graf / [79]
2003 101 [79]
2004 125 až 150 viz graf / [79]
2005 100 až 167 na ploše 585 km2 viz graf / [79][102][103]
2006 178 [79]
2007 167 až 265 viz graf / [79]
2008 180 až 215 [54][79]
2009 220 až 234 viz graf / [79]
2010 275 až 279 viz graf / [79]
2011 / 2012 312 až 326 na ploše 979 km2  viz graf / [79][104][105]
2013 309 až 330 (dle některých zdrojů počet pouze v rámci Andalusie) na ploše 1 040 km2  [79][106][107]
2014 329 až 350 (patrně jen v Andalusii) [79][103]
2015 / 2016 400 až 482 [79][104][108]
2017 475 až 606 [24][65][79]
2018 686 na ploše téměř 3 000 km2  [79]
2019 / 2020 855 (z toho 140 v Portugalsku) [21][94]
2021 více než 1 000 (přesně asi 1 111) [97][104][109]
2022 1 668 (z toho 563 mláďat) [110]
2023 2 021 (z toho asi 86 % jedinců žije pouze ve Španělsku / celkem 406 samic v reprodukčním věku) [95]

Galerie

editovat
  •  
    Hlava rysa iberského
  •  
    Rys chytající kořist
  •  
    Rys s ukořistěným ptákem
  •  
    Běžící rys
  •  
    Zívající rys
  •  
    Matka s odrostlým mládětem
  •  
    Kůže rysa iberského
  •  
    Pohled na stojícího rysa z boku
  •  
    Jedinec pohybující se po písčité půdě
  •  
    Snímek na němž vyniknou licousy a štětiny na uších

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22].
  2. ↑ a b c d e f g h REICHHOLF, Josef. Průvodce přírodou: Savci. Ilustrace Fritz Wendler. Praha: Ikar, 1996. 288 s. ISBN 80-7176-242-3. S. 178–180. 
  3. ↑ a b c d e f g h i RODRÍGUEZ, A.; CALZADA, J. Lynx pardinus. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2015 [cit. 2016-02-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b World's most endangered cat grows to over 400 individuals [online]. WWF Global, 2016-04-04 [cit. 2016-04-06]. Dostupné online. 
  5. ↑ Temminck, C. J. (1827). "Felis pardina". Monographies de mammalogie, ou description de quelques genres de mammifères, dont les espèces ont été observées dans les différens musées de l'Europe. Vol. 1. Leiden: C. C. Vander Hoek. S. 116−117 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online
  6. ↑ a b Pecon-Slattery, Jill; Eizirik, Eduardo; Murphy, William J.; Johnson, Warren E.; Teeling, Emma C.; Antunes, Agostinho; O'Brien, Stephen J. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. zenodo.org. 2006-01-06, roč. 311, čís. 5757, s. 73–77. Dostupné online [cit. 2021-11-12]. DOI 10.1126/science.1122277. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e SUNQUIST, M.; SUNQUIST, F. Wild cats of the world. Chicago: University of Chicago Press, 2002. 452 s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-77999-7. S. 154–184. (anglicky) 
  8. ↑ WERDELIN, Lars. The evolution of lynxes. Annales Zoologici Fennici. 1981, roč. 18, čís. 1, s. 37–71. Dostupné online [cit. 2021-11-21]. ISSN 0003-455X. (anglicky) 
  9. ↑ Kurtén, B. (1978). The lynx from Etouaires, Lynx issiodorensis (Croizet & Jobert), Late Pliocene (PDF). Annales Zoologici Fennici. S. 314–322. Dostupné online (anglicky)
  10. ↑ Johnson and O’Brien (1997). Phylogenetic reconstruction of the felidae using 16S rRNA and NADH-5 mitochondrial genes. Journal of Molecular Evolution, 44, s. 98-116. (anglicky)
  11. ↑ Johnson, Godoy, Palomares, Delibes, Fernandes, Revilla and O'Brien (2004). Phylogenetic and phylogeographic analysis of Iberian lynx populations. Journal of Heredity, 95, s. 19-28.
  12. ↑ CASAS-MARCE, M.; SORIANO, L.; LÓPEZ-BAO, J. V. Genetics at the verge of extinction: insights from the Iberian lynx. Molecular Ecology. 2013, roč. 22, čís. 22, s. 5503–5515. Dostupné online [cit. 2021-10-27]. ISSN 1365-294X. DOI 10.1111/mec.12498. (anglicky) 
  13. ↑ Rodriguez, Ramirez, Valdiosera, Garcia, Alda, Madurell-Malapeira, Marmi, Doadrio, Willerslev, Gotherstrom, Luis Arsuaga, Thomas, Lalueza-Fox and Dalen (2011). 50,000 years of genetic uniformity in the critically endangered Iberian lynx. Molecular Ecology, 20, s. 3785-3795.
  14. ↑ JOHNSON, W. E., a kol. Phylogenetic and Phylogeographic Analysis of Iberian Lynx Populations. Journal of Heredity. 2004-01-01, roč. 95, čís. 1, s. 19–28. Dostupné online [cit. 2021-11-01]. ISSN 1471-8505. DOI 10.1093/jhered/esh006. (anglicky) 
  15. ↑ Werdelin, L.; Yamaguchi, N.; Johnson, W. E. & O'Brien, S. J. (2010). Phylogeny and evolution of cats (Felidae). Macdonald, D. W. & Loveridge, A. J.. Biology and Conservation of Wild Felids. Oxford: Oxford University Press. S. 59–82. ISBN 978-0199234455. Dostupné online [cit. 2021-11-12]. (anglicky)
  16. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q CHRISTOPHER, Johnson. Lynx pardinus (Spanish lynx). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ a b Iberian lynx. Zoo Aquarium de Madrid [online]. 2016-09-09 [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b c d e f g h i j k l m RODRÍGUEZ, Alejandro. Lince ibérico – Lynx pardinus, Temminck, 1827. www.vertebradosibericos.org [online]. Enciclopedia Virtual de los Vertebrados Españoles, 2004-07-15 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (španělsky) 
  19. ↑ The pair of iberian lynxes in Selwo Aventura | Selwo Aventura. www.selwo.es [online]. [cit. 2021-11-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ World Wildlife Fund. New Population Of Iberian Lynx Raises Hope For Species' Survival. ScienceDaily [online]. 2007-10-26 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b Já são 140 os linces-ibéricos em Portugal - Wilder. www.wilder.pt. [online]. 2020-09-08 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (portugalsky)
  22. ↑ a b Rodríguez and Delibes (1992). Current range and status of the Iberian lynx Felis pardina Temminck, 1824 in Spain. Biological Conservation, 61, s. 189-196.
  23. ↑ a b Delibes, M., Rodrıguez, A. and Ferreras, P. (2000). Action plan for the conservation of the Iberian lynx in Europe (Lynx pardinus). – Council of Europe Publishing, Strasbourg.
  24. ↑ a b c d e f g h i j CASTELLÓ, José R. Felids and Hyenas of the World: Wildcats, Panthers, Lynx, Pumas, Ocelots, Caracals, and Relatives. New Jersey: Princeton University Press, 2020. 280 s. ISBN 978-0-691-21186-2. S. 206–207. (anglicky) 
  25. ↑ a b International Society for Endangered Cats (ISEC) Canada. Iberian Lynx. wildcatconservation.org [online]. ISEC [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ a b SANDERSON, James G.; WATSON, Patrick. Small Wild Cats: The Animal Answer Guide. Baltimore, Maryland: JHU Press, 2011. 163 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-9885-3. S. 21. (anglicky) 
  27. ↑ OLSEN, Lars-Henrik. Tracks and Signs of the Animals and Birds of Britain and Europe. New Jersey: Princeton University Press, 2013. 276 s. ISBN 978-1-4008-4792-1. S. 117. (anglicky) 
  28. ↑ a b c Don E. Wilson, Russell A. Mittermeier (eds.) (2009). Handbook of the Mammals of the World - Volume 1, ISBN 978-84-96553-49-1
  29. ↑ Iberian lynx guide: species facts and where they live in the wild. Discover Wildlife [online]. [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Lynx | National Geographic. Animals [online]. 2010-04-11 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Lynx and Bobcat | San Diego Zoo Animals & Plants. animals.sandiegozoo.org [online]. [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ a b CAVENDISH, Marshall. North American Wildlife. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2011. 248 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7614-7938-3. S. 29. (anglicky) 
  33. ↑ SUNQUIST, Fiona; SUNQUIST, Mel. The Wild Cat Book: Everything You Ever Wanted to Know about Cats. Chicago, London: University of Chicago Press, 2014. 277 s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-78026-9. S. 133. (anglicky) 
  34. ↑ Ferreras, Beltran, Aldama and Delibes (1997). Spatial organization and land tenure system of the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). Journal of Zoology, 243, s. 163-189.
  35. ↑ GIL-SÁNCHEZ, Jose María; MORAL, Manuel; BUENO, José. The use of camera trapping for estimating Iberian lynx (Lynx pardinus) home ranges. European Journal of Wildlife Research. 2011-12-01, roč. 57, čís. 6, s. 1203–1211. Dostupné online [cit. 2021-10-29]. ISSN 1439-0574. DOI 10.1007/s10344-011-0533-y. (anglicky) 
  36. ↑ Bringing back the Iberian lynx. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2021-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Palomares, Delibes, Ferreras, Fedriani, Calzada and Revilla (2000). Iberian lynx in a fragmented landscape: Predispersal, dispersal, and postdispersal habitats. Conservation Biology, 14, s. 809-818.
  38. ↑ Fernandez, Delibes and Palomares (2006). Landscape evaluation in conservation: Molecular sampling and habitat modeling for the Iberian lynx. Ecological Applications, 16, s. 1037-1049.
  39. ↑ a b Fedriani, Palomares and Delibes (1999). Niche relations among three sympatric Mediterranean carnivores. Oecologia, 121, s. 138-148.
  40. ↑ Gil-Sanchez, Ballesteros-Duperon and Bueno-Segura (2006). Feeding ecology of the Iberian lynx Lynx pardinus in eastern Sierra Morena (Southern spain). Acta Theriologica, 51, s. 85-90.
  41. ↑ Palomares, Delibes, Revilla, Calzada and Fedriani (2001). Spatial ecology of Iberian lynx and abundance of European rabbits in southwestern Spain. Wildlife Monographs, s. 1-36.
  42. ↑ Delibes-Mateos, Delibes, Ferreras and Villafuerte (2008). Key Role of European Rabbits in the Conservation of the Western Mediterranean Basin Hotspot. Conservation Biology, 22, s. 1106-1117.
  43. ↑ Moreno, Beltran, Cotilla, Kuffner, Laffite, Jordan, Ayala, Quintero, Jimenez, Castro, Cabezas and Villafuerte (2007). Long-term decline of the European wild rabbit (Oryctolagus cuniculus) in south-western Spain. Wildlife Research, 34, s. 652-658.
  44. ↑ Cabezas-Diaz, Lozano and Virgos (2009). THE DECLINES OF THE WILD RABBIT (ORYCTOLAGUS CUNICULUS) AND THE IBERIAN LYNX (LYNX PARDINUS) IN SPAIN: REDIRECTING CONSERVATION EFFORTS. Handbook of Nature Conservation: Global, Environmental and Economic Issues, s. 283-310.
  45. ↑ Rodriguez and Delibes (2002). Internal structure and patterns of contraction in the geographic range of the Iberian lynx. Ecography, 25, 314-328.
  46. ↑ Ferreras, Travaini, Zapata and Delibes (2011). Short-term responses of mammalian carnivores to a sudden collapse of rabbits in Mediterranean Spain. Basic and Applied Ecology, 12, s. 116-124.
  47. ↑ a b Palomares, Revilla, Calzada, Fernandez and Delibes (2005). Reproduction and pre-dispersal survival of Iberian lynx in a subpopulation of the Donana National Park. Biological Conservation, 122, s. 53-59.
  48. ↑ a b Fernandez, Palomares and Delibes (2002). The use of breeding dens and kitten development in the Iberian lynx (Lynx pardinus). Journal of Zoology, 258, s. 1-5.
  49. ↑ a b Fernandez and Palomares (2000). The selection of breeding dens by the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus): implications for its conservation. Biological Conservation, 94, s. 51-61.
  50. ↑ a b Ferreras, P., Delibes, M., Palomares, F., Fedriani, J.M., Calzada, J., Revilla, E., (2004). Dispersal in the Iberian lynx: factors affecting the start, duration, distance and dispersal success. Behavioral Ecology, 15, s. 31–40.
  51. ↑ GONÇALVES, Eduardo. Captured cubs hold future of Europe's tiger. the Guardian [online]. 2002-04-21 [cit. 2021-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Forschungsverbund Berlin e.V. (FVB). For the first time Iberian lynx embryos are collected and preserved. phys.org [online]. 2013-03-23 [cit. 2021-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Muere Saliega, la primera hembra en dar a luz linces en cautividad. Diario Sur [online]. 2019-06-08 [cit. 2021-10-29]. Dostupné online. (španělsky) 
  54. ↑ a b GIL-SÁNCHEZ, Jose María; MCCAIN, Emil B. Former range and decline of the Iberian lynx (Lynx pardinus) reconstructed using verified records. Journal of Mammalogy. 2011-10-14, roč. 92, čís. 5, s. 1081–1090. Dostupné online [cit. 2021-11-01]. ISSN 0022-2372. DOI 10.1644/10-MAMM-A-381.1. (anglicky) 
  55. ↑ a b Iberlince - Lince Ibérico - Riskiness. www.iberlince.eu [online]. Life+IBERLINCE [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ Rodriguez and Delibes (2003). Population fragmentation and extinction in the Iberian lynx. Biological Conservation, 109, s. 321-331.
  57. ↑ Lopez-Bao, Palomares, Rodriguez and Delibes (2010). Effects of food supplementation on home-range size, reproductive success, productivity and recruitment in a small population of Iberian lynx. Animal Conservation, 13, s. 35-42.
  58. ↑ Gaona, Ferreras and Delibes (1998). Dynamics and viability of a metapopulation of the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). Ecological Monographs, 68, s. 349-370.
  59. ↑ Palomares, Rodriguez, Revilla, Vicente Lopez-Bao and Calzada (2011). Assessment of the Conservation Efforts to Prevent Extinction of the Iberian Lynx. Conservation Biology, 25, s. 4-8.
  60. ↑ a b Geret, Cattori, Meli, Riond, Martinez, Lopez, Vargas, Simon, Lopez-Bao, Hofmann-Lehmann and Lutz (2011). Feline leukemia virus outbreak in the critically endangered Iberian lynx (Lynx pardinus): high-throughput sequencing of envelope variable region A and experimental transmission. Archives of Virology, 156, s. 839-854.
  61. ↑ Garrote, Perez de Ayala, Pereira, Robles, Guzman, Garcia, Iglesias, Hervas, Fajardo, Simon and Barroso (2011). Estimation of the Iberian lynx (Lynx pardinus) population in the Doana area, SW Spain, using capture-recapture analysis of camera-trapping data. European Journal of Wildlife Research, 57, s. 355-362.
  62. ↑ Luaces, Domenech, Garcia-Montijano, Collado, Sanchez, Tejerizo, Galka, Fernandez and Gomez-Lucia (2008). Detection of Feline leukemia virus in the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). Journal of Veterinary Diagnostic Investigation, 20, s. 381-385.
  63. ↑ Meli, Cattori, Martinez, Lopez, Vargas, Palomares, Lopez-Bao, Hofmann-Lehmann and Lutz (2010). Feline leukemia virus infection: A threat for the survival of the critically endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). Veterinary Immunology and Immunopathology, 134, s. 61-67.
  64. ↑ Meli, Cattori, Martinez, Lopez, Vargas, Simon, Zorrilla, Munoz, Palomares, Lopez-Bao, Pastor, Tandon, Willi, Hofmann-Lehmann and Lutz (2009). Feline leukemia virus and other pathogens as important threats to the survival of the critically endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). Plos One, e4744.
  65. ↑ a b c d El lince ibérico amplía sus dominios y alcanza los 475 ejemplares, pese a la falta de conejos y los atropellos. La Vanguardia [online]. 2017-02-01 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (španělsky) 
  66. ↑ Maria Gil-Sanchez and McCain (2011). Former range and decline of the Iberian lynx (Lynx pardinus) reconstructed using verified records. Journal of Mammalogy, 92, s. 1081-1090.
  67. ↑ Rodriguez and Delibes (2004). Patterns and causes of non-natural mortality in the Iberian lynx during a 40-year period of range contraction. Biological Conservation, 118, s. 151-161.
  68. ↑ Gonzalez Oreja (1998). Non-natural mortality of the Iberian lynx in the fragmented population of Sierra de Gata (W Spain). Miscellania Zoologica (Barcelona), 21, s. 31-35.
  69. ↑ Millan, Naranjo, Rodriguez, Perez de la Lastra, Mangold and de la Fuente (2007). Prevalence of infection and 18S rRNA gene sequences of Cytauxzoon species in Iberian lynx (Lynx pardinus) in Spain. Parasitology, 134, s. 995-1001.
  70. ↑ Rodriguez and Carbonell (1998). Gastrointestinal parasites of the Iberian lynx and other wild carnivores from central Spain. Acta Parasitologica, 43, s. 128-136.
  71. ↑ Millan, Ruiz-Fons, Marquez, Viota, Lopez-Bao and Martin-Mateo (2007). Ectoparasites of the endangered Iberian lynx Lynx pardinus and sympatric wild and domestic carnivores in Spain. Medical and Veterinary Entomology, 21, s. 248-254.
  72. ↑ Roelke, Johnson, Millan, Palomares, Revilla, Rodriguez, Calzada, Ferreras, Leon-Vizcaino, Delibes and O'Brien (2008). Exposure to disease agents in the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus). European Journal of Wildlife Research, 54, s. 171-178.
  73. ↑ Torres, Garcia-Perea, Gisbert and Feliu (1998). Helminth fauna of the Iberian lynx, Lynx pardinus. Journal of Helminthology, 72, s. 221-226.
  74. ↑ Vicente, Palomares, de Ibanez and Ortiz (2004). Epidemiology of Ancylostoma spp. in the endangered Iberian lynx (Lynx pardinus) in the Donana National Park, south-west Spain. Journal of Helminthology, 78, s. 179-183.
  75. ↑ Meli, Simmler, Cattori, Martinez, Vargas, Palomares, Lopez-Bao, Simon, Lopez, Leon-Vizcaino, Hofmann-Lehmann and Lutz (2010). Importance of canine distemper virus (CDV) infection in free-ranging Iberian lynxes (Lynx pardinus). Veterinary Microbiology, 146, s. 132-137.
  76. ↑ SIERRA, David. Fallece 'Geo', uno de los cachorros de lince ibérico nacido en cautividad este año. RTVE.es [online]. 2010-08-18 [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (španělsky) 
  77. ↑ FORDHAM, D. A.; AKÇAKAYA, H. R.; BROOK, B. W. Adapted conservation measures are required to save the Iberian lynx in a changing climate. Nature Climate Change. 2013-10, roč. 3, čís. 10, s. 899–903. Dostupné online [cit. 2021-10-31]. ISSN 1758-6798. DOI 10.1038/nclimate1954. (anglicky) 
  78. ↑ Iberian lynx threatened by climate change. www.adelaide.edu.au [online]. [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r Life+IBERLINCE; LAYMAN Report 2018 [online]. [cit. 2021-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
  80. ↑ Ferreras, Gaona, Palomares and Delibes (2001). Restore habitat or reduce mortality? Implications from a population viability analysis of the Iberian lynx. Animal Conservation, 4, s. 265-274.
  81. ↑ Detalle buscador mapa - Ventana del Visitante. www.juntadeandalucia.es [online]. [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  82. ↑ Zoobotánico Jerez. Lince Ibérico (Lynx pardinus). www.zoobotanicojerez.com [online]. [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  83. ↑ NOVAIS, Vera. Os felinos mais ameaçados do mundo já moram em Lisboa. Observador [online]. [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (portugalsky) 
  84. ↑ Jardim Zoológico. Lince-ibérico (Lynx pardinus). www.zoo.pt [online]. [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (portugalsky) 
  85. ↑ Llega a Zoo Aquarium de Madrid una pareja de linces ibéricos del proyecto Iberlince. Zoo Aquarium de Madrid [online]. 2016-07-20 [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  86. ↑ Zoo Aquarium de Madrid. Lince ibérico. www.zoomadrid.com [online]. 2016-09-09 [cit. 2021-10-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  87. ↑ Ca y est c'est officiel! Nous sommes ravis... - Natur'Zoo De Mervent | Facebook – zpráva na sociální síti Facebook ze dne 22. 6. 2021. (francouzsky)
  88. ↑ Iberian lynx | Selwo Aventura. www.selwo.es [online]. Selwo aventura [cit. 2021-11-10]. Dostupné online. (španělsky) 
  89. ↑ Península Ibérica - Terra Natura Murcia (murcia.terranatura.com) – oficiální stránky zoo a přehled chovaných druhů. (španělsky)
  90. ↑ Pardelluchs (Iberischer Luchs). zootierliste.de [online]. Zootierliste [cit. 2021-11-10]. Dostupné online. (německy) 
  91. ↑ Gil-Sanchez, Moral, Bueno, Rodriguez-Siles, Lillo, Perez, Manuel Martin, Valenzuela, Garrote, Torralba and Angel Simon-Mata (2011). The use of camera trapping for estimating Iberian lynx (Lynx pardinus) home ranges. European Journal of Wildlife Research, 57, s. 1203-1211.
  92. ↑ Guil, Agudin, El-Khadir, Fernandez-Olalla, Figueredo, Dominguez, Garzon, Gonzalez, Munoz-Igualada, Oria and Silvestre (2010). Factors conditioning the camera-trapping efficiency for the Iberian lynx (Lynx pardinus). European Journal of Wildlife Research, 56, s. 633-640.
  93. ↑ Rodriguez, Barrios and Delibes (1995). EXPERIMENTAL RELEASE OF AN IBERIAN LYNX (LYNX-PARDINUS). Biodiversity and Conservation, 4, s. 382-394.
  94. ↑ a b The lynx effect: Iberian cat claws its way back from brink of extinction. the Guardian [online]. 2020-10-25 [cit. 2021-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ a b c JONES, Sam. Iberian lynx no longer endangered after numbers improve in Spain and Portugal. The Guardian. 2024-06-20. Dostupné online [cit. 2024-11-27]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  96. ↑ RODRÍGUEZ, A. Iberian Lynx (Lynx pardinus). The IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2023-10-31 [cit. 2024-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ a b Reuters. Back from the brink: Iberian lynx population rises to over 1,000. www.reuters.com. 2021-05-28. Dostupné online [cit. 2021-10-29]. (anglicky) 
  98. ↑ DUĽA, Martin. Slavíme mezinárodní den rysů!. www.selmy.cz [online]. Šelmy.cz, 2021-06-11 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. 
  99. ↑ JACKSON, Peter. The status of cats in the wild. International Zoo Yearbook. 1997, roč. 35, čís. 1, s. 17–27. Dostupné online [cit. 2021-11-01]. ISSN 1748-1090. DOI 10.1111/j.1748-1090.1997.tb01185.x. (anglicky) 
  100. ↑ JEWGENOW, K.; NAIDENKO, S. V.; GOERITZ, F. Monitoring testicular activity of male Eurasian (Lynx lynx) and Iberian (Lynx pardinus) lynx by fecal testosterone metabolite measurement. General and Comparative Endocrinology. 2006-11-01, roč. 149, čís. 2, s. 151–158. Dostupné online [cit. 2021-11-01]. ISSN 0016-6480. DOI 10.1016/j.ygcen.2006.05.015. (anglicky) 
  101. ↑ PINGREE, Geoff; ABEND, Lisa. Can Spain Save the World's Most Endangered Cat?. National Wildlife Federation [online]. 2006-02-01 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ a b Iberian lynx in 'gravest danger'. news.bbc.co.uk. 2005-03-10. Dostupné online [cit. 2021-11-01]. (anglicky) 
  103. ↑ a b Iberlince - Lince Ibérico - Distribution. www.iberlince.eu [online]. Life+IBERLINCE [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. ↑ a b c The comeback cat: Iberian lynx numbers up tenfold in 20 years. cinea.ec.europa.eu [online]. European Commission, 2021-07-20 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Lopez, G.; Lopez, M.; Fernandez, L.; Ruiz, G.; Arenas, R.; Del Rey, T.; Gil, J.M.; Garrote, G.; Garcia, M.; Simon, M. Population development of the Iberian lynx since 2002. 2012, IUCN / SSC Cat Specialist Group. Cat News (57): 34–34 [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
  106. ↑ La Junta de Andalucía refuerza en el Guadalmellato la población de lince ibérico con la suelta de dos ejemplares - EcoDiario.es. ecodiario.eleconomista.es [online]. elEconomista.es, 2013-04-08 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (španělsky) 
  107. ↑ La población de linces se triplica en Andalucía en los últimos diez años. www.elmundo.es [online]. 2013-04-09 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (španělsky) 
  108. ↑ Pedro Sousa Tavares. População de lince ibérico quadruplicou em 15 anos. www.dn.pt [online]. 2016-04-05 [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. (portugalsky) 
  109. ↑ Lusa. Pela primeira vez em 20 anos, há mais de 1000 linces-ibéricos. PÚBLICO [online]. 2021-05-28 [cit. 2021-10-26]. Dostupné online. (portugalsky) 
  110. ↑ La población de linces ibéricos alcanza su máximo histórico: 1.668 ejemplares. www.miteco.gob.es [online]. Ministerio para la Transición Ecológica y el Reto Demográfico, 2023-05-19 [cit. 2023-06-10]. Dostupné online. (španělsky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rys_iberský&oldid=24461201“
  NODES
Idea 1
idea 1
INTERN 3