Starořečtina

Starořečtina (‎Ἀρχαία ἑλληνικὴ)
	Mapa rozšíření jazyka
Počet mluvčích	není znám
Klasifikace	indoevropské jazyky helénské jazyky; ;
Písmo	řecká abeceda a Lineární písmo B
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	není úředním
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	grc (B); grc (T)
ISO 639-3	grc
Ethnologue	grc
Wikipedie
	testovací verze
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Starořečtina neboli stará či klasická řečtina je mrtvý jazyk z řecké skupiny indoevropských jazyků a vývojový předchůdce moderní řečtiny (považované za samostatný jazyk). Tímto jazykem se hovořilo ve starověkém Řecku, ale značný význam si podržel i ve starověkém Římě. Starořečtina měla řadu dialektů, v klasickém období získala význam attičtina, v době helénské se rozšířilo společné nářečí zvané koiné.

Rozmístění řeckých dialektů kolem 400 př. n. l.

Starořečtina a starořecká literatura jsou předmětem studia klasické filologie, novozákonní řečtina (koiné) také oboru biblistiky. Starořečtina je zdrojem odborných termínů v řadě oborů i běžně používaných slov („policie“, „demokracie“ ad.).

Historie

Předpokládané počátky vývoje sahají do 3. tisíciletí př. n. l., ale o této formě neexistují žádné doklady. Předpokládá se, že počátkem 2. tisíciletí př. n. l. prošla starořečtina poměrně rozsáhlým vývojem. V tomto stadiu bývá nazývána, podle místa objevení prvních nálezů, mykénštinou, někdy též mykénskou řečtinou. Z Mykén se v této době pravděpodobně dostala na Krétu. Nejstarší písemné nálezy tohoto jazyka pochází zhruba z 15. století př. n. l. Z této doby bylo v Mykénách a na Krétě nalezeno několik nápisů a hliněných tabulek.

Písmo tohoto období lze v zásadě rozlišit na dva typy označované jako „lineární písmo A“ a „lineární písmo B“. Přestože se od 14. století př. n. l. nápisy vyskytovaly relativně běžně, za první literární dílo lze považovat až Homérovu tvorbu. Jeho díla však podle nejnovějších výzkumů nejsou počinem jedné osoby, ale vznikala v rozmezí cca 800 let, přičemž Homérem a jeho žáky byla pouze sepsána.

V posthomérském období se vydělilo aiolské, arkádsko-kyperské, iónsko-attické a západořecké nářečí. Prakticky jediným literárním jazykem se stalo iónsko-attické nářečí, které se jako jediné vyvíjelo dále a ve 4. století př. n. l. se z něj vyvinula koiné, tj. řečtina období helénismu (kterou je psán také Nový zákon, proto se jí říká také novozákonní nebo biblická řečtina). O starořečtině lze hovořit zhruba do 5. století, kdy tento jazyk přešel do byzantské řečtiny.

Písmo

Původně se řečtina zapisovala různými písmy souhrnně zvanými egejská písma. Patří k nim možná krétské hieroglyfické písmo, lineární písmo B nebo kyperská písma. V 9.–8. století př. n. l. se začala používat řecká abeceda zvaná alfabéta (podle prvních dvou písmen). Písmo vzniklo adaptací fénického souhláskového písma, podle Hérodota díky fénickému zakladateli Théb Kadmovi. Řekové vyčlenili znaky pro samohlásky, čímž vznikla první abeceda v historii. Alfabéta má těchto 24 znaků:

Α Β Γ Δ Ε Ζ Η Θ Ι Κ Λ Μ Ν Ξ Ο Π Ρ Σ Τ Υ Φ Χ Ψ Ω

U některých znaků se vyvíjela výslovnost, např. Φ fí se původně vyslovovalo [p^h] a později [f]. Písmeno Χ chí označovalo souhlásku [k^h], později odpovídající českému <ch>, ale v západořeckých oblastech totéž písmeno označovalo [ks], což bylo převzato do latinského písmene X. Ve starověku se nepoužívala malá písmena a (původně) ani diakritická znaménka pro vyznačení přízvuku a přídechu, který značí, zda se na začátku slova vyslovuje souhláska [h], protože tato souhláska se v mnohých dialektech přestala vyslovovat a Η éta se začala používat pro samohlásku.

Gramatika

Řečtina je jako další indoevropské jazyky flektivním jazykem, tedy mluvinické kategorie vyjadřuje ohýbáním slov pomocí přípon a koncovek.

Jména mají pět pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ a vokativ), tři rody (mužský, ženský, střední) a tři čísla (jednotné, dvojné, množné). Skloňování se dělí na tři základní skupiny zvané deklinace.

Slovesa mají tři rody (činný, střední, trpný), tři osoby, opět tři čísla, šest způsobů (oznamovací, rozkazovací, konjunktiv, optativ, infinitiv, příčestí), sedm časů (přítomný, imperfektum, perfektum, aorist, budoucí jednoduchý, a zřídka používané, plusquamperfektum a předbudoucí čas). Dále se rozlišují tři vidy (nedokonavý, dokonavý a statický).

Stupňování

Komparativ:
1.) –τερος, τερα, τερον (příklad: δικαιος, δικαια, δικαιον (spravedlivý) ⇒ δικατερος, δικατερα, δικατερον) – připojuje se ke kmeni, za kmenovou samohlásku
2.) pro dvojvýchodná adjektiva: -ίων (pro M a F), ιον (pro N); (příklad: κακος, η, ον (zlý, špatný) ⇒ κακιων, κακιον) – připojuje se ke kořeni (καλος, η, ον ⇒ καλλιων, καλλιον; Superlativ:
1.) –τατος, τάτη, τατον (příklad: δικαιος, δικαια, δικαιον ⇒ δικαιοτατος, δικαιοτατη, δικαιοτατον) – připojuje se ke kmeni, za kmenovou samohlásku
2.) –ιστος, η, ον (příklad: κακος, η, ον ⇒ κάκιστος, η, ον) – připojuje se ke kořeni (καλος, η, ον ⇒ καλλιστος, η, ον; ) Nepravidelnosti:
dloužení: dlouží se kmenová samohláska – νεος, νεα, νεον (nový) ⇒ νεωτερος, νεωτερα, νεωτερον ⇒ νεωτατος, νεωτατη, νεωτατον (obdobně: σοφος (moudrý), τιμιος (ctěný, vážený), χαλεμός (nebezpečný)
vypouštění kmenové samohlásky: φιλος, φιλη, φιλον ⇒ φιλτερος, φιλτερα, φιλτερον ⇒ φιλτατος, φιλτατη, φιλτατον

Příklady

Číslovky

Starořecky	Transliterace	Česky
ἕν	én	jeden
δῠ́ο	dýo	dva
τρία	tría	tři
τέσσαρα	téssara	čtyři
πέντε	pénte	pět
ἕξ	héx	šest
ἑπτᾰ́	heptá	sedm
οκτώ	októ	osm
ἐννέᾰ	ennéa	devět
δέκᾰ	déka	deset

Slovníky

Nebiblické

František Lepař: Homérovský slovník řeckočeský (1887 se spojovníkem (řecko-český), další vydání bez spojovníku (řeckočeský))
František Lepař: Nehomérovský slovník řeckočeský (1892 aj., roku 2008 vyšel jako Slovník řeckočeský : [nehomérovský slovník řeckočeský / složený od Františka Lepaře])
Václav Prach: Řecko-český slovník (1942, ... 2005)

Biblické

J. B. Souček: Řecko-český slovník k Novému zákonu
Ladislav Tichý: Slovník novozákonní řečtiny (2001) (obsažen i v Řecko-český Nový zákon : Novum testamentum graece (Nestle-Aland, česky 2011)^[2])

Biblické i nebiblické

Helena Panczová: Řecko-slovenský slovník – od Homéra přes klasické autory, helenistické období, Nový zákon až po křesťanské spisovatele pozdější antiky a rané Byzance

Odkazy

Reference

↑ Roger D. Woodard (2008), "Greek dialects", in: The Ancient Languages of Europe, ed. R. D. Woodard, Cambridge: Cambridge University Press, p. 51.
↑ http://www.dumbible.cz/web/cs/informace/clanky/clanek/recko---cesky-novy-zakon

Související články

Řečtina
Koiné (biblická/novozákonní řečtina)
Řecké písmo

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu starořečtina na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo starořečtina ve Wikislovníku
Úložiště vzdělávacích materiálů Starořečtina ve Wikiverzitě
Test starořecké verze projektu Wikipedie v Inkubátoru

[Woodard-1] Roger D. Woodard (2008), "Greek dialects", in: The Ancient Languages of Europe, ed. R. D. Woodard, Cambridge: Cambridge University Press, p. 51.

[2] ttp://www.dumbible.cz/web/cs/informace/clanky/clanek/recko---cesky-novy-zakon

[1]

[2]

Starořečtina (‎Ἀρχαία ἑλληνικὴ)

Mapa rozšíření jazyka
Počet mluvčích	není znám
Klasifikace	indoevropské jazyky helénské jazyky
Písmo	řecká abeceda a Lineární písmo B
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	není úředním
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	grc (B) grc (T)
ISO 639-3	grc
Ethnologue	grc
Wikipedie
testovací verze
Některá data mohou pocházet z datové položky.