Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?
Já na smrt samozřejmě myslím, jsem zralá osmdesátiletá paní, takže na to musím myslet. A mám to štěstí, že jsem rozumná, že se jí nebojím. Jenom bych nechtěla umírat v bolestech, že. Ale přijde to, to je samozřejmé.
Váš čas je omezený, tak jím neplýtvejte na to, abyste žili život někoho jiného. Nepodléhejte dogmatu, že máte žít podle toho, co si myslí druzí. Nedopusťte, aby v hluku cizích názorů zanikl váš vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější: mějte odvahu jít za svým srdcem a intuicí. Protože ty už nějak vědí, kým se ve skutečnosti chcete stát. Všechno ostatní je vedlejší.
Řekla bych, že v průměru se dnes lidem daří dobře. Oni ale bohužel příliš hledí na to, aby se jim dařilo ještě líp, a zapomínají, že to není to nejdůlěžitější.
Lidé se pořád za něčím honí… odkládají záležitosti, které by jim i jejich protějškům udělaly radost… jednou však může nastat okamžik, kdy všechny ty naplánované věci, na něž se těšili, již nemůžou splnit. Pak si teprve uvědomí, jak pošetilá je honba za prací, penězi, mocí apod. a jak vzácný je čas. Lítost a peníze jim však již mnohdy nepomohou a zbývá poslední, avšak důležité – bojovat. Dobrý bojovník může zvrátit celou situaci, jen se člověk nesmí vzdát.
Myslím, že bychom potřebovali zpomalit. Myslím, že jsme přesyceni, přeplněni zážitky. Jsme přehlušeni spoustou velmi podivných příběhů, informací a dramat. Nemáme kdy se zastavit, zpomalit, podívat se mezi ty příběhy a zjistit, jsou-li vůbec pravdivé.
Mezi člověkem a vírou, vírou v cosi vyššího, leží často hlubina, hlubina poznání sebe sama. Je to návrat do kruhu zasvěcení, k dotyku věčného světla, jež v sobě nosíme.
Vychovávájíce neměli bychom nikdy zapomínati, že rozum jako meč, má-li býti k potřebě, musí býti nejen ostrý, nýbrž i pevný, a přílišné broušení že jej nejen zostřuje, než i zeslabuje.
