Když píši básně, doufám, že mohu zastavit, i jen na krátkou dobu, co tak neúprosně pomíjí. I když se historie opakuje, osud každého člověka je jedinečný, jsou tisíce možností, a to je v životě to nejkrásnější.
Pouhým životem a smrtí neznamená žádná lidská bytost nic víc, než jakákoliv věc: teprve když někomu pomáháte v jeho starostech, dokázali jste něco, co nás odlišuje od zvířat a nerostů.
Jako špatným vychováním může se člověk tělesně státi mrzákem, tak mnohem snáze může se zmrzačiti duševně; a stavíme-li na soud lidský ty, kteří spolubližní své poškodili na těle, kam postavíme ty, kteří zmrzačí a zabíjejí útlé dítky duševně?
Nebudu smutná ženská, která se někde s někým schází a nadává na režim, na tu nespravedlnost. To jsem si zakázala. Řekla jsem si, že není tak zle, že vždycky najdu zajímavé lidi. A také jsem je našla – v zahradnictví pod Petřínem, stejně jako později na stavbě sídliště na Poštovce.
Vedle víry a vědomostí není nám ničeho tak velice třeba jako dobrého způsobu psaní neboli slohu; nebo tím obrátíme pozornost na sebe, tím získáme si úctu a vážnost u lidí, úspěch, jehož jest nám nezbytně třeba ne pro nás samé, nýbrž pro pravdy, jež máme po vůli Boží hlásati a hájiti.
Popcornová kultura, co přichází z kin a televizí, nás později přebije. Jsem malej pán na to, abych tomu zabránil. Tomuhle proudu mohu maximálně hodit polínko pod nohy, abych to zpomalil.
Neřekl bych, že jsem někdy psal kvůli popularitě. Hodnotím písničku podle textu. Písnička přece není nic jinýho než příběh, k němuž se prostě jenom dopsala muzika.
Miluji celou svou vlast, celou tuto českou zemi, nikoli jen omezený kousek její, protože tvoří zeměpisný a historický celek, nikoli dvojí území, jež by fanatikové národnostního ohraničení nejraději fantastickou čínskou zdí ohradili a uzavřeli. Jest mým právem a mou povinností milovati tento celek, ať jsem Němcem, či Čechem.
Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých. Ty jsi ty a já jsem já. Najdeme-li se náhodou vzájemně, je to krásné. Nenajdeme-li se, nedá se nic dělat.
Když se mi zdálo, že vím a chápu všechno, nebo skoro všechno, byla jsem ve své podstatě bezbrannější a vnitřně nerozhodnější než dnes, kdy to, co vím jistě, mohu spočítat na prstech jedné ruky.
Populární herec je šašek své doby. Mluví se o jeho spodkách, komentují se jeho výroky o čemkoli, zve se na večírky. Je to klaun, ale je to služebný klaun, který se musí pitvořit a na kterého se za chvíli zapomene, protože přijde jiný kašpárek, který ho zastíní.
Závidím mladým lidem, že jsou mladí. Závidím dobrým hercům, že jsou tak dobří. A špatným hercům, že jsou tak špatní, a přesto hrají. Ano, někdy bývám závistivý. A představte si, že jsou chvíle, kdy závidím i sám sobě!
Namanula se mi otázka, proč nepoměrně více mužů než žen kouří. A hned také jsem měl odpověď. Většina mužů kouří z „neuvědomělého hrdinství“. Kouření přináší s sebou otravování nikotinem a mužové „chtějí ukázat ženským, že se otravy nebojí“. Každý kuřák podvědomě si říká: „Hleďte dívky (dámy) — jaký jsem to chlapík — já se denně otravuji, a to jen k vůli vám!“ — Proč však také mnohé dívky a mladé ženy kouří? Odpověď teprve přelehká. Co se provádí při kouření? Dává se cigareta (doutník) do úst — čili „psychologicky řečeno“: vkládá se něco do těla. A „kde se jedná“ o vkládání něčeho do těla „par excellence?“ Jediná odpověď možná: při koitu. Při kouření jedná se — „musí se jednat“ o „symbol koitu“. Cigareta (doutník) je „symbolem“ penisu — ústa „symbolem“ vaginy — a kouření samo „symbolem“ immissionis penis.
Bože můj, jak těžko se žilo, jak dokázali člověka přimáčknout. Ale já chci, aby si čtenáři pamatovali z mého života jen to hezčí, vždyť jsem přece byl i šťastný.
