Ottův slovník naučný/Velikonoce
| Ottův slovník naučný | ||
| Velikoje | Velikonoce | Velikonoční hry |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Velikonoce |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 522. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Velikonoce |
|
Velikonoce, veliký svátek křesťanský na památku Kristova vzkříšení. U pohanských Slovanův a Germanů byla to původně slavnost jarní, jíž oslavováno procitnutí přírody ze zimního spánku. Židé v tu dobu konali slavnost přesnic (pésach) na památku vysvobození Isráélitů z Egypta a jídali beránka velikonočního, jenž podle učení apoštolského představoval J. Krista, usmrceného za hříchy lidu a vysvobozujícího z otroctví hříchu (viz Pascha). Na tuto slavnost církev křesťanská navázala svoje v., čemuž nasvědčuje pojmenování v-oc ve mnoha jazycích (v lat., řeč., ruštině pascha, franc. pâque; ale něm. Ostern, angl. easter od germ. bohyně Ostary n. Eastry), pojídání velikonočního beránka a j. O dobu, kdy se mají slaviti v., byly již ve II. stol. spory. Křesťané původu židovského totiž slavili v. dne 14. nisanu, kdežto křesťané původu pohanského slavili vzkříšení Páně pouze v neděli, a nepadl-li 14. nisan na neděli, slavili v. až v neděli následující. Teprve sněm nikajský r. 325 usnesl se na tom, aby se slavily v. první neděli po jarním úplňku, a připadne-li úplněk sám na neděli, tedy neděli nejblíže příští. (O vypočítávání kruhů velikonočních viz Chronologie, str. 412 a srv. Reguláry a Kalendář, str. 779.) — V. předchází pašijový týden (v. t.) a v něm Zelený čtvrtek, Veliký pátek a Bílá sobota, načež následuje v neděli Boží hod velikonoční s pomlázkou a malovanými vejci a pondělí velikonoční s oblévačkou a jinými zvyky národními, jež všecky odnášejí se k jarnímu procitnutí a omládnutí přírody (viz Kraslice, Krásná Horka, Oblévačka, Pomlázka). Sluší připomenouti, že v Čechách posílávali si o v-cích darem jeřábky jakožto upomínku na křepelky, kterými Bůh krmil Isráélity na poušti. — V. u luž. Srbů viz Jutry, u Jihoslovanů v. t. str. 331.