Staré pověsti české (1959)/Libušina proroctví
| Staré pověsti české Alois Jirásek | ||
| O Přemyslovi | Libušina proroctví | Dívčí válka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Libušina proroctví |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 36-43. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Sňatek Libuše a Přemysla, založení Prahy v Dalimilově kronice |
 Související články ve Wikipedii:Libuše (kněžna) |
|
Tak uvedla Libuše Přemysla na knížecí stolec. A když bylo po svatbách, sestoupila s ním do hluboké síně pod zemí, ve skále vylámané, zavřené těžkým poklopem, hrubě okutým. V té kobce svítily se stěny i hrubé stoly podél zdi leskem různého kovu: železa a bronzu, stříbra i zlata, jak tam visely meče, bité pásy, šišaté přílby, kroužkové zbraně, štíty krásně kované, jak tam ležely náramky, spínadla, prsteny i čelenky ze stříbrného drátu i šňůry korálů z jantaru, kamene, skla i kovu, kusy ryzího stříbra vedle velkých okřínů plných rýžovaného zlata.
Všechen velký poklad mu ukázala, neb byl teď také jeho. Také jej uvedla do své zahrady, na posvátné místo pod starými stromy, kdež se leskla stříbrná hlava chmurného Peruna. Tam na jaře, za léta sedali sami u vážných hovorech. I v šeru posvátného háje nad Jezerkou často meškali, tam, kde Libuše za svobodna se svými pannami pobývala, kdež se koupávala, kdež jí její dívky krásné vlasy rozčesávaly a líbezné písně jí zpívaly.
Teď tam s manželem zamýšlela řád a právo. Tenkráte Přemysl ustanovil mnohé zákony, jimiž bujný lid v kázeň uvedl a jimiž se pak spravovali jeho potomci za mnohé věky. Tenkráte také Libuše promluvila vnuknutím věštího ducha.
Kdys stanula s Přemyslem a s družinou i staršími lidu na skalném srázu vysoko nad Vltavou. Dlouhé stíny ležely na kvetoucích bujných lukách na dole, kdež hrnul se Botič potok pod olšemi, javory i klenbou vysokých vrb. Háj na Vlčí Bráně byl zalit už žlutým světlem; v něm zlatem zahořely obilné lány na dole pod Vlčí Branou í nad dolem po širé výšině na pravém břehu[1].
Všichni hleděli na krásnou ourodu, na žloutnoucí lány a všichni se divili hojnému požehnání. Vtom starý vladyka v družině nahlas si připomněl, jak tu bývalo tenkráte před lety, když tu stanul s posly, jak je vyslal nebožtík vojvoda žehnané paměti, hledat místa k novému hradu.
„Jaká tu byla pustina. Les a les, jako tam!“ a mávl na západ, na lesnaté vrchy za řekou, svítící se na slunci. Ze zářící hladiny vystupovaly ostrovy divoce zarostlé, spousta jejich stromoví a hustého podrostu. Ptáci kroužili hejnem nad nimi a z černých stínů pod stromy u břehu, kde s kmenů a keřů se houpal divoký chmel, hlučel rákosím zmatený křik vodního ptactva.
Všichni na vyšehradské skále upřeli zraky tam, kam starý vladyka ukázal: přes ostrovy, za řeku, na širé lesy, jež se táhly od břehu vzhůru po stráních, Petřínem, Strahovem i po všem podlouhlém vrchu při něm a všude v těch stranách.
Již v modravé šero se halily staré ty hvozdy. Nad jejich hřbet vystupoval v dál rovný sloup světlého dýmu, prorážený sluncem; jistě nějaký lovec zažehl si oheň v těch lesních hlubinách.
„Než padnou ty hvozdy tu!“ mínil stařec. „Odtud nás ještě dlouho budou navštěvovat hladoví vlci. A což lesy dále za Strahovem, Šlachov i Malejov a všecky tam po širu daleku. Nežli se vypraží —“ Nedomluvil. Nikdo ho již neposlouchal. Ale nikdo také ani nehlesl. Každý stál nehnutě, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněžnu, stojící v jejich čele. Líce se jí zjasnilo u svatém, náhlém nadšení, kterým i zraky jí vzplály. Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech. Libuše u vytržení, jako by manžela, družiny nebylo, vztáhla ruce k modravým stráním za řekou, a hledíc na les táhlého vrchu, mluvila prorockým duchem:
„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.
Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá.
To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova.
Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu.
I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému.
Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“
Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil.
I hned šli za řeku na vrch do starého lesa, a nalezše tam muže při díle, jak Libuše viděla a řekla, jali se na tom místě stavěti hrad. Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradili, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnější. Příkop hluboký a val vysoký tam zdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěných hřebů a pak je hlínou promíšenou slámou ohodili. Tak sruby lepence udělali, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám.
I byl hrad Praha řečený velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé české zemi.
Stalo se, že přišli na Vyšehrad vladykové některých rodů a mnozí starší, věhlasní po všem plemeni a promluvili k Přemyslovi:
„Kněže, všeho máme dost i hojně, i stád i obilí, i ryb a zvěře. Jedině kovů se nám nedostává. To, čeho sami ze země dobudeme, nestačí, ostatek pak draze platíme hostem[2] kožemi, medem a koňmi. Tys moudrý, poraď a promluv s kněžnou, aby nám oznámila svými věštbami, v kterých tajných místech kovové stříbra neb zlata a jiné rudy byli by uloženi.“
Když Přemysl jejich žádost uslyšel, řekl jim, aby se odebrali do svých dědin, patnáctého však dne aby tu na hradě zase byli, pak že uslyší. Když v určitou dobu přišli, uzřeli Přemysla, an sedí na svém stolci, a Libuši vedle něho sedící na dřevěné stolici, jež byla jejím znamením znamenána.
„Slyšte, stateční vladykové a mužové české země!“ promluvil Přemysl. „Slyšte slova své mateře; ta vás i vaše potomky těmi slovy obohatí.“
I vzhlédli všichni k velebné kněžně, jež vzbuzena věštím duchem vstala a šla nádvořím a dál v kraj hradby. Šel Přemysl vedle ní, a šli vladykové a její dívky opodál za ní, až stanula na skále vysoko nad řekou Vltavou a tu promluvila:
Co ukrývá se v skále, v země hloubi,
mým hlasem zjeví bohů hlas.
Vtom se obrátila k západu slunce, vztáhla ruce i řekla:
Vrch vidím Březový, v něm žuly stříbra.
Kdo hledá, najde bohatství.
I soused od západu, zván i nezván,
chtít bude kov, v němž vláda je.
Vy chraňte se, ať z darů vaší země
vám pouto sluhů neskuje.
Pak obrátivši se na levou stranu proti poledni, promluvila:
Vrch vidím Jílový, je zlata plný.
V tom síla je i divů moc.
Však síla povadne, vás mdloba zchvátí,
jak pohasne vám lásky svatý žár.
Opět obrátivši se na levou stranu, k východu slunce, takto věštila:
Tam hora tříhřbetná, v svém kryje lůně
pro věky stříbra poklady.
Že trojí hřbet však hoře, třikrát sejde
jí kov a třikrát vzejde zas[3].
Cizince bude lákat jako lípa,
když v květu vábí roje včel.
Jich trubci nezmohou, jen včelí práce,
jíž zlato roste ze stříbra.
Jak dopověděla, obrátila se zase k levé straně na půlnoc a řekla:
Vrch vidím Krupnatý a v jeho hloubi
olova, cínu kalný lesk.
Však při mezích je, a tu stráže mějte
vždy bedlivé na každý krok.
Kde jenom na píď sami povolíte,
tam ztratíte vždy celý lán.
Když ukázala do té chvíle tajná ložiska kovů, obrátila se k vladykům a starším, naslouchajícím mlčky a dychtivě, a takto je oslovila:
Lesk sedmi kovů v půdě vaší svítí
a klasů zlatem žírný lán.
Váš rod tu bude žíti věky věků,
a silen bude, požehnán,
když svatou jemu bude otců země
jich krví, prací, hlaholem,
když cizím neskloněn, mrav starý uctí
a bratrem bude bratřím svým! — —
Často sestupovala Libuše se svého sídla dolů na patu vyšehradské skály, do své osamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, když na prahu lázně patřila v proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamžik nadchl věští duch.
Šly proudy a plynuly, a s nimi se míhalo šerým jejich lůnem vidění za viděním. S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, až trnula mysl, až bolelo srdce.
Bledá, chvějíc se, chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným hlasem stíhala vod hrozná zjevení —
S úžasem, s bázní patřily dívky na svou kněžnu, jež v bolestném vzrušení hledíc do řeky, zalkala a teskně pak promluvila hlasem zamženým žalem:
„Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby; a vše hyne, ach hyne! —
A v požárů záři krvavý boj – krvavé boje. A boje! Zsinalá těla, ran plná, krve. Bratr zabíjí bratra, a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, ponížení, pokutu zlou.“
Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnil Libuši zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině, a skloněna nad vodou, mluvila pohnutým hlasem:
„Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, až čas tě opět povolá.
Nebudeš na věky v temných hlubinách, nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zas jasný den, vzejde zas blaho mému národu.
Očištěn útrapou, sílen láskou a prací vztyčí se v síle, splní své tužby a dojde zas slávy.
Tehdá zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočine na tobě, jsouc ještě dítětem —“
Míjela léta, a když nastal souzený čas, Kazi, jež často vracela nemocným život žehnáním kouzlem, sama podlehla smrti. Kazi na památku nanesli obyvatelé země mohylu velice vysokou poblíže jejího hradu na břehu řeky Mže vedle cesty, kudy se chodilo do krajin župy bechyňské přes horu Osek.
Pak se Mořenin prst dotkl čela pobožné Tety; i vydechla duši. Po veškeré krajině tetínské pro ni truchlili, neb byla všem jako máti. Popel její pochován na hoře Pohledu na západ slunce poblíže jejího posvátného místa u starých dubů, pod nimiž se klanívala bohům a přinášela oběti.
Tu také pálili po její smrti nesmírný oheň, po devět dní ho pálili a obětovali v něm bohům. K Tetinu pak hrobu navalili veliký kámen.
Tak osaměla Libuše, přečkavši své sestry. Až pak také její dnové se naplnili. Z vnuknutí bohů věděla, že se blíží konec jejího života. I myslíc na dalekou pouť u věčnost, do ráje za otcem a sestrami, požádala Přemysla, aby svolal lechy, starosty rodů, neboť chtěla k nim ještě jednou promluviti.
Když se sešli na Vyšehrad, dala Libuše zažehnouti bohům oběť a pak vstoupila s Přemyslem mezi lechy a vladyky shromážděné na širém nádvoří, kněžna všem velebná, s posvátným klidem na bledém líci; její zrak už hleděl u věčnost.
Všem tu oznámila, že její osud se naplňuje, že je tu naposled vidí, naposled k nim mluví. Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, knížeti svému, i pak jejímu synu víru a poslušenství. Kde kdo kolem, v pohnutí naslouchal, a teskno padlo na všechny a slzy pak i bradatým mužům zkalily zrak, když Libuše svého manžela prosila, aby měl pro ně vždy shovění a když pak ruce vztáhla a všem žehnala. —
Vrátivši se do své jizby, položila se na zemi, máteř všech, a umřela. I plakali pro ni manžel její a syn, plakaly děvy a lidé všichni pláčem velikým, a nesli a spálili její tělo, a popel pochovali, učinivše nad hrobem velikou tryznu.
Kde tento hrob vykopán, nikdo najisto neví. Staří dí, že na jejím hrádku v Libušíně, a také je stará zvěst, že na hradě libickém, opodál tajemného chlumu Oškobrhu, plného vzácných bylin a koření.
Libušin poklad zůstal i po její smrti ve skalné skrýši tak, jak ho manželu svému ukázala. Nedotklť se ho Přemysl, věda, nač je. A tak leží poklad dodnes hluboko ve vyšehradské skále, z níž zasvítí, až bude největší bída a drahota. A jak se otevře, objeví, bude zas všeho hojnost a všeliká nouze přestane.
Zlatá kolébka Libušina spočívala dlouho, dlouho na dně Vltavy pod vyšehradskou skálou. Šel času proud a plynul, a s ním utrpení za utrpením se neslo na českou zemi. Hynuly dědiny, hynuly kraje. V požárech lehaly vesnice i výstavná města. Boj za bojem krví zaléval rodnou zemi. Bratr ničil bratra, nejvíce v Libušině rodě, a cizozemec šlapal jim v týl.
Ale nebyla noc bez konce.
Zlatá kolébka pod vyšehradskou skálou se vynořila z temných vod, zasvítila ryzím kovem nabíledni, a v ní spočinula vlasti spása, jsouc ještě dítětem: synáček poslední ratolístky Přemyslova kmene.
A zlatá kolébka rostla s dítětem, až vyrostla ve zlaté lože, jak vyrostlo její děcko v muže, jenž se stal otcem vlasti. Na posvátném Karlštejně měl to čarovné lože, na němž unaven prací a péčí vladařskou ve chvílích oddechu odpočíval. Když pak zemřel, nesneslo zlaté lože žádného jiného a zmizelo. —
Zapadlo zase kolébkou tam, odkud se vynořilo, do temné tůně, hluboko pod vyšehradskou skálu, a čeká tam, čeká. —
- ↑ Vlčí Brána, návrší za Sv. Apolinářem. „Širá výšina na pravém břehu“, městiště nynějšího Nového Města.
- ↑ Host = cizí kupec.
- ↑ Hora „tříhřbetná“ tři vrchy, severně nad Kutnou Horou. Staří horníci je nazývali: Kuklík, Kaňka a Sukov; ty obsahovaly couky Kuklický, Kaňkovský a Trukaňský. „Třikrát sejde jí kov a třikrát vzejde zas,“ tj. třikrát dolování poklesne, třikrát se povznese. Poprvé kleslo, když Přemysl II., chystaje vojsko proti Rudolfu Habsburskému, dal z Hor Kuten z dolů odvésti všechny tam potřebné koně (na 500). Za syna jeho Václava II. dolování se znamenitě povzneslo. Na horách těžil král nesmírné bohatství stříbra. Podruhé klesly hory kutnohorské za válek husitských. Po nich se zase povznesly za králů Jiříka a Vladislava II., ale hynuly pak zvláště v druhé polovici 16. a počátkem 17. století, až třicetiletá válka přivedla je k pádu. Ten byl třetí pád prorokovaný, ale aby se doly kutnohorské potřetí povznesly, dosud se nestalo.